Ed Rush: "Je fajn nebýt pořád zhulenej"

Když jsi poprvé zavítal do České republiky, prý jsi mířil na hory lyžovat.

Jasně, to si pamatuji moc dobře. Bylo mi tak sedmnáct osmnáct. Jeli jsme se čtyřmi kamarády lyžovat na Slovensko a už v původním plánu bylo zastavit se v Praze. Nedá se na to zapomenout. Měli jsme s sebou docela dost hulení, ale mě chytla před hranicemi nějaká paranoia, tak jsme to všechno zkouřili tady. Docela vtipný zážitek. Celkově to bylo prostě super!



Saiha a Ed

Lyžuješ stále, nebo jsi také následoval trend snowboardingu?

Když se občas dostanu na Nový Zéland, tak si beru vždycky prkno. Ale jinak také jezdím na lyže. Byl jsem asi šestkrát v Andoře. Tam to můžu fakt doporučit. Takže provozuji obojí. Obojí je trochu o něčem jiném. Když jsem byl mladý, jezdil jsem na skejtu. Snowboard mi to dost připomíná. Je to takový návrat k mládí. Ale když jsem byl fakt hodně malý, tak mě máma s tátou nutili lyžovat. Tedy ne, že by mě přímo nutili. Bavilo mě to a baví mě všechno. Občas mi jen přijde líto, že lyžaři nesnáší snowboardisty a naopak.

Klasika. Ono se není čemu divit. Třeba mě jako lyžařku kolikrát smetl nějaký snowboarďák a já ani jednoho. Sakra…

Jasně. Vždycky okolo tebe proletí, ani je skoro není vidět. Je pravda, že mi snowboardisté přijdou daleko víc nebezpeční, než lyžaři.

Začala jsem Čechami… Hrál jsi tu nespočetněkrát, vypadá to, že to tu máš fakt rád. Co je na naší zemi pro tebe tak skvělého?

Hlavně lidé. Jsou vnímaví, hodně otevření a ochotní poslouchat. Třeba dnes jsem hrál poměrně přímý set. Spousta věcí, která zazněla, je zbrusu nová a dosud nevydaná. A je fakt super, když vidíš, že lidi ocení i skladby, které ještě neznají. Že po tobě nechtějí jen samé hitovky. To je hodně povzbudivé.

Jako DJ hraješ téměř dvacet let. Podepsalo se nějak toto povolání na tvém zdraví a mysli?

Nemyslím, že nějak podstatně. Je pravda, že jsem dřív strašně moc hulil.

No jasně, já tě znám jenom s brkem.

To mám pěknou vizitku. (smích) Taky jsem až příliš kouřil cigarety. S obojím jsem přestal přibližně před rokem a hned je všechno jednodušší. Je to fajn nebýt pořád zhulenej. Jediná věc, která se mi zatím projevuje na zdraví, je ta nutnost cestovat. Když máš hrát v Austrálii, v Japonsku nebo Americe, tak už to začíná být docela peklo. Jak se pak vrátím domů, tak mi trvá asi týden nebo dva, než se s tím časovým posunem vyrovnám. Taky hrát každý den je šílený. Ale začal jsem cvičit. Chodím do posilovny a udržuju se fit. Hodně mi to pomáhá, zvládám pak všechno lépe. A už taky tolik nepiju jako dřív. (smích)



Zdraví se ovšem týká i to, že máš tinitus.  (permanentní šelest v uchu - pozn. red.)

Jo, to se mi stalo díky práci ve studiu. Prostě jsem to přeháněl s hlukem, až mi v uších najednou začalo pískat.

Vyhledal jsi nějakou odbornou pomoc?

Nosím tohle. (vyndává si špunty z uší)

Jenom?

Jo. Dost mi pomáhají, stáhne to decibely. Už bych bez nich nešel hrát. Uši mi to už nespraví, ale alespoň to zabrání zhoršení. Snad.

K hraní patří většinou i umělecké jméno, tvoje se s tebou táhne už pěkně dlouho…

Ed Rush vzniklo z přezdívky, kterou jsem měl na škole. Všichni mi říkali Headrush, jako když se ti lehce zamotá hlava. Vlastně je to taková slovní hříčka.

Ale to souviselo nějak s tvými účesy, ne?

Přesně tak. Táta byl holič, a co se týče účesů, vždycky se na mě vyřádil. Občas se mi spolužáci smáli, co to mám zase na hlavě.

Co nejšílenějšího to bylo?

Asi když jsem měl na plocho ostříhaný vrchol hlavy a po stranách různé vystřihávky. Učitelům se to velice líbilo. (smích)

Wow. To jsi musel být děsně cool mezi spolužáky.

To si piš!

Když jsem zmínila tvého otce, ty jsi teď tatínkem též. Máš malou dcerku. Změnilo ti to nějak tvůj denní režim?

Začal jsem více plánovat a hlídat si čas. Dřív jsem mohl klidně zůstat celou noc ve studiu, moc jsem neřešil, kam pojedu hrát. Teď je to jiné. Musím se starat o spoustu nových věcí, hodně toho zařizovat, pomáhat s děťátkem, trávit s ní čas. Ale i ona sama mi ten režim mění, když ráno přiběhne a volá: „Vstávej, táto, vstávej!“. Je úžasná.



Koukala jsem na fotky, celá po tatínkovi. Když se bavíme o životním stylu- nějaký čas jsi byl vegetarián. Jaké to pro tebe mělo výhody?

Občas se může stát, že ti například červené maso nesedí, začneš po něm tloustnout, nedělá ti dobře. Jednoduše mi tak bylo lépe. Ovšem čas od času jsem si dal rybu nebo kuře. Nikdy jsem nebyl striktní. Ale v poslední době jsem zase začal jíst i červené maso a je to sakra fajn. Ono to bylo asi vyústění toho, že britská kuchyně je plná masa. Samý steak a podobně. Ale jak říkám, teď jím zase vše, i když v malých porcích.

Bavila bych se teď už více o hudbě. Patří k ní tanec. Ty jsi byl prý breakdancer.

Jo, to už je dávno. Tak nějak jsem s tím experimentoval.

Dokázal bys ještě dnes dát nějaký pozice?

Teď asi těžko, musel bych chvíli zas trénovat. Taky bych si mohl hnout se zády nebo si zlomit nohu. (smích) Ale tehdy mě to bavilo, byl jsem dost blázen do hip hopový kultury. S hip hopem jsem vlastně i začínal coby DJ.

Jasně. Co se vůbec hudební kariéry týče, jsou v tvém životě důležití dva partneři. Snad každý zná Opticala, ale kdysi dávno to byl Nico. Můžeš ty dva nějak srovnat?

Nico byl u mých začátků, když jsem teprve rozvíjel svůj styl. Trávili jsme hodně času ve studiu, kde mě učil všechno o vybavení a zacházení s ním. Jak dostat nápady z hlavy do počítače. Když jsem se pak potkal s Opticalem, měl jsem už dobré základy, věděl jsem co a jak. Už to bylo hlavně o výměně nápadů. Také technologie šla kupředu, takže se dalo více experimentovat. Když to tedy shrnu, Nico mě nastartoval. Asi jako když tě někdo učí jezdit na kole, pak už jezdíš sama. Opravdu nejdůležitější bylo to zpracování myšlenek technikou. Pak už to šlo. A s Opticalem to bylo jednoduché. Každý už jsme věděli, co máme dělat.

S Opticalem jste založili label Virus. Koho to napadlo a proč vlastně Virus?

Napadlo nás to na nějakém tour. Myslím, že v New Yorku. Virus je něco, co se lehce šíří. Zní to trochu špinavě, temně. Mělo to vystihnout vizi našeho zvuku v té době. Prostě "dirty" a "grimy".  Nechtěli jsme být labelem s nějakou prvoplánově líbivou hudbou.

Měli jste s Opticalem někdy nějaké neshody?

Ani ne, vždycky jsme spolu vycházeli dobře. Jasně, že když jste spolu třeba dlouho na tour, začnete si lézt na nervy, chytnete ponorku. Ale jinak jsme jako bráchové a umíme dělat kompromisy.



Edovy špunty

Každopádně album od alba mi přijdou vaše věci méně temné, víc skákavější. Zatvrzelí příznivci mě možná budou chtít zabít. Co si myslíš o vývoji vašeho zvuku?

Samozřejmě se snažíme experimentovat a trochu měnit zvuk. Také měníme a zkoušíme nové postupy. Chceme teď udělat něco, co bychom mohli hrát live. Ten vývoj zvuku nezastavíš. Nemůže to znít pořád stejně.

To je jasné, že kdyby to znělo stále jako Wormhole, asi by to moc lidí dnes neposlouchalo.

Přesně tak. Máš třeba v plánu udělat album, které se skládá z patnácti tracků. Už tam se snažíš, aby každá ta věc zněla trochu jinak než ty ostatní.

Tím jsi mi připomněl věc Smarty Pants z alba The Originál Doctor Shade. To je čistý house. Nemáš v plánu udělat víc rovných věcí? Třeba právě celé album?

Udělali jsme pár věcí, ale na celé album se zatím necítíme. Každopádně třeba John Digweed to hraje. Baví mě zkoušet jiné styly, když mám na to nápady. Pak se vyčerpám a vrátím se zas k drumandbassu. Je to jako čerstvý vzduch, když můžu udělat něco jinak. Baví mě to.

Takže musíš house i poslouchat. Co dál?

Všechno! Od jazzu přes soul k tomu houseu… Vlastně ne všechno. Nemám třeba rád trash a metal vůbec. Jinak můžu poslouchat dobrý anglický rock a podobně. Anglická scéna mě hodně baví.

Na čem teď vůbec pracuješ?

Máme rozděláno asi pět nebo šest věcí. Do toho bude remix Vicious Circle, snad vyjde spolupráce s Noisia. Je toho děsně moc. Doufám, že to všechno zvládneme.

Mimo hudební záležitosti musíš také duševně odpočívat. Když jsem koukala na tvůj blog, kde vyzýváš fanoušky k hraní pokeru, moc jsem nechápala. Nějak to rozveď.

Co bych k tomu tak řekl… Hraju každý den a nemůžu bez toho být. Chápeš to? (Ed má výraz opravdového nadšení) Ano, jsem závislý. Je to takové duševní válčení s ostatními. Můžeš u toho vyhrát prachy, naučit se něco o lidech.

Neděláš nic jiného, než že hraješ poker?

Ne! Hraju jen poker. (smích) Vlastně ještě mám jednu vášeň a to je jídlo. Takže hudba, poker a jídlo. O tom je můj život. Buď si jdu užít někam do restaurace, nebo vařím sám. To mě fakt baví.

Tak abys měl na to více času, už tě nechám. Poslední věc, kterou po tobě chci, je vzkaz fanouškům.

Chtěl bych poděkovat za to, že mi pomáhají plnit sen. Každý, kdo přijde na party, kdo si poslechne album, je toho snu součástí. Díky.

Foto: Dravon