Dave Angel: "Mým zločinem byla barva kůže."

Ahoj Dave. Nejprve bych ti chtěla poděkovat, že jsi svolil k rozhovoru.

Žádný problém.

Tak co si myslíš o celé party? O atmosféře, návštěvnících, organizaci.

Dopředu jsem toho moc nevěděl, protože se všechno seběhlo tak narychlo. Přišel za mnou můj agent přímo do studia a zeptal se: "Hej, nechceš teď udělat jednu party v pátek?" a já zrovna zkoušel nový program na novém počítači, takže jsem toho měl spoustu na práci. Ale řekl jsem si: "Jasně, proč ne. Čau práce, jdu do toho."

To je moc dobře. A jaký máš tedy pocit ze svého setu?

Bylo to skvělý. Absolutně.

Jak jsi řekl, byl jsi zabookován velmi narychlo. Vyskytly se nějaké problémy?

Ne, vůbec ne. Všechno perfektně sedělo. Jen jsem byl trochu šokován, protože jsem nevěděl o tom bookingu nic. Jak mě v úterý chytnul agent ve studiu, ptal se, jestli chci hrát v Praze. To jsem řekl, že jo. Ale kdyby se mě zeptal na nějaké jiné šílené místo, asi bych řekl ne. A skončil jsem tady. (smích)



V České republice jsi hrál už několikrát naposledy třeba na Cosmic Tripu čtvrt roku zpět. Máš nějaké zážitky z naší země?

První party, teď si nevzpomenu, jak se jmenovala… Prostě moje asi první party někdy před šesti lety. Nebylo to tak velký jako třeba tady, ale bylo to super. Mám rád Českou republiku, mám rád místní lidi.

To je hezký.

Češi mají ducha. Vy jste takoví vnímaví, přístupní všem možným stylům. Když jsem se procházel po klubu, tak z jednoho koutu jsem slyšel drumandbass z druhého zase můj styl hudby. Říkal jsem si: "Jo, tihle lidi jsou fakt v pohodě. Je to tu jako doma."

Díky! A když hraješ, líbí se ti víc v malém klubu nebo na velkém festivalu?

Rozhodně klub! Třeba dneska tady to má tu raveovou atmosféru. Trochu mi to připomíná party v Portugalsku, kde DJ začne hrát ve tři ráno a hraje se třeba až do desíti dopoledne. Jo, bylo to fakt super.

Bavila bych se teď trochu o tvém soukromém životě. Narodil ses v rodině jazzového muzikanta. Jak na svého otce vzpomínáš?

Táta už bohužel není naživu. Těch vzpomínek je strašně mnoho. Těžko se dají vměstnat do jedné.

Hrál ti třeba nějaké ukolébavky, když jsi byl malý?

Jasně, Filles De Kilimanjaro od Millese Davise. To jsem poslouchal snad od toho, co mi byly dva dny. Je to jediná věc, která mě opravdu zklidní. I v současné době. Doporučuji.



Jsi první ze čtyř dětí. Tvé dvě sestry se také aktivně zajímají o hudbu. Kde je nějaká spolupráce?

To je veselá věc. My toho nejsme pořádně schopní, protože každý z nás si stojí za svým nápadem, jenom argumentuje tomu druhému, pak se všichni rozohní a necháme toho. Každopádně máme spoustu materiálu ve studiu, možná to někdo vydá, až umřu. Je toho fakt dost. Třeba sestra Monie rappuje a můj syn také. Tak se teď o něco pokoušíme. Nedělám to pod svým jménem, i když lidé budou vědět, že jsem to já a můj syn. Zkoušíme momentálně něco, co sedí k mému stylu víc než k jeho. Spíš jen tak pro legraci.

Máš také jednoho bratra. Četla jsem, že tě vyhodili ze školy za to, že jsi zbil učitelku, která ho přetáhla rákoskou. Kolik ti vůbec bylo?

Jo, to je pravda. Bylo mi dvanáct. Představ si to. Zranila mého bratra. Byli jsme oba v kanceláři a ona řvala jak šílená a nedala se zastavit, byla hrozně útočná. Já jsem měl teda taky průšvih, protože jsem bráchovi pomáhal, když se rval venku. Měli jsme vždycky silný vztah. Když jsme byli malí, já spal v čele postele, on v nohách. Co jsem dělal já, dělal on. Co jsem jedl já, jedl on. Takhle jsme vyrůstali. Takže když jsem viděl tuhle ženskou, jak na něj křičí a jak ho mlátí, musel jsem něco udělat. Nejsem agresivní člověk, ale když jsem tohle sledoval, přišla nutnost chránit si svojí rodinu instinktivně. Chápeš?

Chápu. Mám taky mladšího bráchu.

Tak vidíš. Každopádně nebylo to tak horký, ve škole se to rozmázlo. Pravda byla taková, že jsem na ni nezaútočil, jenom jsem ji odstrčil. Ale na té škole se bralo všechno vážně, byla to katolická škola. Kantoři tam beztrestně řvali po dětech, mlátili je, ale když se někdo jen malinko vzepřel, byl z toho neskutečný problém… Sakra to je let. Kdes to vůbec vyhrabala?

Samozřejmě jsem projela všechno možný na internetu.

No to je šílený, co tam všechno je. (smích) A přitom toho je tolik zajímavějšího. Třeba ještě historka s bráchou. Stalo se to někdy před pěti lety, když jsem byl rovna na americkém turné. On se vracel jednou v Londýně z klubu, kde utěšoval kamaráda po rozchodu s dívkou. Přesně to bylo v Brixtonu, který je známý pro krádeže a zločinnost vůbec. Na cestě domů si chtěl jít ještě koupit něco k jídlu, když najednou za sebou uslyšel kroky. Otočil se a vidí čtyři chlápky. A ti chlápci ho obvinili z krádeže. On jim na to říká: "Ne, já jsem nic neudělal, teď se vracím z klubu!". Ale neposlouchali ho a vrhli se na něj. Někdo vytáhnul nůž, ale ten spadl na zem a bratr po něm v pudu sebezáchovy sáhnul a jednoho z těch chlápků bodnul. Začali ustupovat. Představ si to. Mezi stromy, o sobotní noci, uprostřed Brixtonu. Kamery máš všude, všechno natočený... Každopádně to ten chlap nepřežil. Jo. Ten chlápek umřel a můj malej brácha šel do vězení. Na deset let.

No do háje!

No jo. A teď už je pryč těch pět šest let. I když je to slušný muž. Má čtyři děti. Tedy tři s jednou dámou, jedno s jinou. Jsou všechny dost malé, tomu nejmladšímu jsou čtyři. A to dítě teď nemá tátu jenom proto, že se bránil. Proto se snažím, i když hraju po celém světě, být maximálně s rodinou a podpořit ji v tomhle čase problémů. Trávím týden ve studiu. To je místo, které mám rád a kde mám být. Ale jakmile se kouknu na hodinky a vidím čtvrt na čtyři, skočím do auta, abych vyzvedl dceru ze školy. Dneska jsem to musel nechat na manželce, abych chytil let v šest, protože nebydlím v Londýně. Už nikdy víc. Přestěhoval jsem se na venkov kvůli dětem. Jo, jsem rodinný typ, vždyť je mi taky čtyřicet. Takže DJing je na jednu stranu strašně fajn, ale na druhou stranu je to pro mě těžký, protože nevím, co se děje doma. Je to složitý…



To rozhodně. Ovšem tys měl také problémy se zákonem. Jednou jsi skončil v nápravném zařízení pro mladistvé a podruhé dokonce ve vězení. Za co to vlastně bylo?

Jasně, jasně. Jednou to bylo za prodávání hulení, který vlastně nebylo moje hulení. Prostě jsem jen rád hulil. Měl jsem u sebe hulení a nechtěl jsem říct, čí je, tak mě zabásli. Tam, odkud pocházím, to bylo těžký. Tam každý řekne… Jakže se jmenuješ?

Hanka.

Jo. Tam každý řekne: "Hele to je Hanky hulení, Hanka mi ho dala." A ty nic nezmůžeš, bojíš se pak říct pravdu, nebo někoho dokonce prásknout.

Jasný.

Podruhé to bylo, když mi bylo šestnáct nebo sedmnáct. Byl jsem z chudé rodiny, žili jsme v jižní části Brixtonu, tam to bylo fakt hrozný. A teď po pětadvaceti letech se tam lidé normálně střílejí, můžeš o tom slyšet ze zpráv. Dřív tam aspoň ti lidé žili tak nějak víc dohromady. Teď je to všude plný gangů. Abych teda řekl, za co to bylo. Nazvali to podezřením z krádeže. Obvinili mě, protože jsem byl ve špatný čas na špatném místě. Mým zločinem byla barva vlastní kůže. Protože v osmdesátých letech, kdy jsem vyrůstal, platilo takové právo, že jsi špatný, když jsi černý. I bílí, co se s tebou bavili, měli pak problémy. Takže já jsem údajně okradl někoho, koho jsem nikdy neviděl. A nemohl jsem dělat nic.

Když se teda bavíme o vazbě, sleduješ seriál Prison Break?

Jasně! Pouštím si to ve studiu, ale bez zvuku, takže vůbec nevím, o co tam jde. (smích) Ten herec, jak se jmenuje? Teď si nevzpomenu. Všechny ženský ho žerou. Jo! Vidím to na tobě, ty taky! Jo, jo, jo! Věděl jsem to! (vítězně na mě ukazuje prstem, křičí a směje se) Protože moje žena toho chlápka vždycky opěvuje a chodí se na to koukat do jiného pokoje, abych nežárlil. Hehehe. Teď ta druhá řada vypadá docela dobře, i když jí neslyším. (smích)

Teď jsi mě fakt rozesmál. Myslíš tedy, že vyrůstání na jihu Londýna ovlivnilo tvůj celkový pohled na svět?

Rozhodně! Utvořilo to moji celkovou osobnost. A nejen mě. Třeba Fabio je taky odsud, Grooverider, Jumping Jack Frost, Bryan Gee, Lemon D, Dillinja. Všichni tihle kluci pocházejí odtud. Colin Dale taky. Myslím, že nás to zocelilo, učinilo průbojnými. Sedím si takhle jednou v letadle a někdo mi je povědomý, ale usínám a tak to dál neřeším. Pak přistaneme v Sao Paulu a najednou ho uvidím. Ježišikriste, to je přece Grooverider! Pak si vždycky říkám, jak je to možný, že jsme se zrovna my stali tak mezinárodními.

Žes vyjmenoval ale spoustu drumandbassových jmen. Tak se bavme o hudbě. Vzpomeň na své DJské začátky.

Můj strýc měl reggae soundsystem a oba moji rodičové pocházejí z Jamajky. Takže to přišlo jako přirozená věc. Začal jsem hrát s tímhle soundsystémem, když mi bylo asi jedenáct nebo dvanáct let. Obsluhoval jsem tam jenom jeden gramofon, žádný efekty a ke všemu to bylo na mě všechno strašně vysoko. Samozřejmě nešlo mixovat. Jsem rád, že dneska můžu hrát na něčem normálním. (smích) Takhle jsme jezdili po celém Londýně, byli jsme docela známí.



Pak ses také dostal k hraní na tehdy slavném pirátském radiu…

Ano. Phaze One. Tam začínala spousta dnes slavných jmen. Jak už jsem zmínil, třeba Fabio s Grooveriderem.

Určitě se tě všichni ptají na tvůj první producentský počin, což byl Nightmare Mix skladby Sweet Dreams od The Eurythmics. To musí být docela nuda na to pořád odpovídat ne?

Takhle se mě na to ještě nikdo nezeptal. (směje se)

Když si to zpětně poslechneš, předělal bys to, nebo jsi dodnes spokojen?

Jak jsem to udělal, tak jsem to udělal. Asi bych už na to nesáhl. Možná úplně nový remix. Ale nic takového neplánuji.

V roce 1999 ti vyšlo známé The Knockout EP, prý tě k němu inspirovalo hraní na Playstation.

Jasně. To byla hra Knockout Kings. Ten motiv mě chytnul, tak jsme společně s Jamie Andersonem stvořili The Knockout EP a rok na to vyšlo i další ze série s názvem The Rematch.

Hraješ pořád hry na Playstation?

Playstation už ne. Teď hraju na Xbox 360 online. Takže kdokoliv si se mnou chce zahrát online, má šanci. Každý den odpoledne, když vylezu ze studia, jdu hrát. Nejčastěji FIFA 06.

Tak to je paráda! Bohužel už nemáme čas, tak poslední otázka: Co plány do budoucna? Nějaké novinky na tvém labelu Rotation?

Zrovna jsem založil nový label Niah, tak se chystají nové věci, to samé na Rotation. Na Niah je teď aktuální třetí release s mým trackem Mothership, vokály dělal George Clinton. Sledujte to, stojí to za to.

Super. Tak na konec povinný vzkaz fanouškům!

Děkuju za tu podporu po mnoho let. Dávám do toho, co můžu. A je skvělý, když vidím na tvářích v tancujícím davu, že to za to stojí. Pohání mě to kupředu.

Děkuju moc!

Děkuji. (říká česky!)