Petr "Tráva" Votava: "S depkama musíš bojovat!"

My dva jsme se setkali v období, kdy se protnuly energie a hodně citlivejch lidí mělo pocit, že všichni brzo zblbnou. Měli svatou pravdu. A co z nás tedy nakonec vypadlo? Zajímavý, ale hodně dlouhý povídání o Trávově emigraci, rodině muzikantů, vzpouře a punku, tvrdých drogách, tetování, náboženství, depresích – lásce, vztazích. Poprvé prostě úplně o všem: Petr Votava vulgo DJ Tráva. Hezkou zábavu a nezapomeň na možnost tisku v pravém horním rohu. Press&go!!

Trávu můžete slyšet na ojedinělém vydání legendární party Shake 14:40:42, tuto sobotu v Roxy.

..: ztraceným a snům
Juki a Tráva 29.01.2007

Ještě než se pustíme do vlastního rozhovoru, měl bych na tebe jednu sobeckou otázku, Trávo. Myslím, že ty mi můžeš dát odpověď. Tomáš Zilvar o tobě napsal, že jsi odborník na depky. Já před pár dny z jedný takový povedený decimky vylez a ačkoliv osobní věci sem sice nepatří, v našem případě je na místě výjimka, protože nese silnej příběh. Jinak doufám, že je ti už líp, dlouho jsi marodil. Tak tedy, jak moc velkou roli v tvém životě hrajou depky a vztahy?

No….dá se říct, že moje deprese byly z velké části právě kvůli vztahům. Nebo – vztahy je spíš hodně podpořily. Trochu už nevím, co to deprese vlastně je, mně přijde, že je mám posledních deset let každej den. Jaký to je nemít tenhle pocit na mozku a neřešit to, prostě bejt v pohodě, už skoro ani neznám. Jediný, co ti na to můžu říct je, že to souvisí všechno se vším. V mém případě to bylo tak, že jsem přišel o vztah. Totálně se mi rozpadl. Navíc jsem se musel zbavit svýho psa. Taky je v tom počasí. A stejně tak vlastní představa života proti jiný představě - tvýho okolí. A věk. Čím jsem starší, tím se některý moje postoje tak vybrušujou, že tím víc jsem odlišnější, že…. Hele nevim, tohle je fakt těžký. Já o tom nerad hovořím, ale několik let jsem bral drogy a to, že mám depky je velkou měrou i jejich vina. Za tu dobu to byly tuny drog a dlouho si maluješ nějakou náladu, která, když se rozhodneš přestat, zmizí. A teď ti zbude velká díra, kterou není jednoduchý rozumně zaplnit. S depkama, který jsi načal, je to podobný.

Máš recht, já jsem to pustil do psaní. Naškrábal jsem pár hodně šílenejch básní a s bráškou narychtoval výstavu, kterou lidi naprosto nestihli, pochopilo to jen pár opravdu upřímnejch bláznů od nás z bohnickýho kopce. Jak s tím zápasíš ty?

Jak jsem říkal, není to fakt žádná prdel a snažím se s tím pracovat. Psaní hodně pomáhá. Mně taky pomohlo a když jsem teď ležel v nemocnici, popsal jsem několik tun papírů, abych se z toho dostal. No jenže, co pak s tim, že jo! Každopádně, abych nekecal, psaní mi moc nejde, jedno slovo popisuju dvaceti větama a to není dobrý. V textu potřebuješ bejt jasnější, sdělnější a to já teda fakt moc nejsem.

Nějak to pohulíme. Tohle povídání by mohlo bejt paradoxně hodně uvolněný, nerad bych cokoliv hrotil a spíš klábosil o tématech, co mi teď vrtaj hlavou.
Tak abychom začali nějak chronologicky. Smečce čtenářů, co našemu setkání věnuje svůj čas a nějak se našima kecama probojuje, bude dobrý tě představit. Jmenuješ se Petr Votava a většina čtenářů tě asi bude znát jednoduše jako - Trávu. Je tvoje příjmení důvodem, proč ti tak začali říkat?

Jo, z padesáti procent za to může moje příjmení a z druhý půlky můj první kriminální delikt, kdy mě v osmý třídě na základce zašili, protože jsem u sebe měl marihuanu.

Oi! Jak ses k tomu v tý době dostal?

Měl jsem "dobrý" kamarády. Prostě jsem si šáhnul na určitý tabu moc mladej. Drogy a alkohol. Pubertu jsem prožíval v Domažlicích, odkud pocházela moje maminka. V té době byla jistým způsobem bolševička, která to hrotila přes práci. Kvůli problémům s drogama jsem musel opustit základní školu předčasně, což byla podmínka, abych se vyhnul patáliím s policajtama a podobně. No a jediný místo, kde brali z osmý třídy byla škola, která mě vůbec nezajímala. Šel jsem tam jen abych někde byl. Oni kvůli tomu museli i přepsat nějaká vlastní pravidla, nebo co. No a tam to bylo ještě horší, protože drogy a alkohol najednou byly všude kolem mě. Šel jsem na internát. Hezkej barák, ze kterýho mě vyhodili po dvou tejdnech. Měl jsem drog plný kapsy, protože to tenkrát nestálo žádný peníze. Kvůli tomu jsem do školy musel dojíždět. Naproti tomu domů jsem chodil jak jsem chtěl, takže ten výchovnej účinek to mělo úplně opačnej.

V tvém případě se to asi fakt povedlo. Dodělal jsi tu školu nakonec?

Dodělal. Z tý naší party desíti lidí jsme ji udělali asi jen dva, možná tři. Dělali jsme totiž celkem velký průsery.

To zní malebně. Vzpomeneš si na nějakej výživnej?

Na ten největší, kdy jsme chtěli vyhodit předsedu maturitní komise z vlaku. V den, kdy jsem na tu maturu jel samozřejmě. Prostě jsem byl na cestě s kamarádama do školy, víš jak, kalíte, pohodička, kouříte ve vlaku a bavíte se. Vedle seděl nějakej chlápek, co do nás začal strašně kérovat, co si to jako dovolujem a že chce vědět, do jaký školy chodíme a podobně. Po čase začal bejt fakt hrozně otravnej a tak mu dal kamarád pěstí. Všichni čtyři jsme se ho pak snažili vyhodit z vlaku. Pak jsme přišli v pohodě do školy, celkem slušně upravený, nadopovaný. No a na maturitách mi došlo, že toho pána, co tomu jako šéfuje, jsem už někde viděl.. Byl to ten jouda z vlaku. A šli jsme všichni. Maturitu jsem tak dělal asi až po půl roce. Mám nějakej blbej karma sytém, protože vždycky, když jsem udělal nějakej průser, hned se mi to vrátilo jako facka.

Trošku jsme pominuli to tvoje dětství, jaký teda bylo?

Když budeme brát v úvahu všechny spojitosti, tak pocházím z muzikantský rodiny. Třeba děda hrál v České filharmonii, stejně jako strejdové. Všichni měli diplomy z vysokejch, takže jejich zábava byla scházet se a doma fidlat na nástroje.

No vidíš to, mně to přijde celkem zajímavý. Takže jsi vlastně vychovanej…svým způsobem. Bavilo tě to tam? Jaká muzika se v rodině nejvíc poslouchala?

Šlo pochopitelně dost o klasiku. Když jsem byl malej, tak se mi to hrozně líbilo. Začalo mě to srát až pozdějc. Šlo spíš o to, že když se pořídil první kazeťák, tak se hrála jazzová muzika. Hodně. Naši měli pár kazet a hučelo to tam furt dokola. Nemělo to vývoj a já chtěl poslouchat stále nějaký nový věci. Vyrůstal jsem v prostředí, kde kolem mě byla pořád nějaká hudba. Přišlo mi to naprosto samozřejmý a když jsem pak dorazil někam jinam na návštěvu, byl jsem z toho podivnýho klidu nesvůj. Matka byla vždycky můj největší fanoušek a i když měla jen nějakej obyčejnej přehrávač, maximálně mě v muzice podporovala.

Nabízí se mi otázka: ty ses na nějakej klasickej instrument učil?

Se ví. Skoro na všechno. Na kytaru, klavír….jenomže jsem byl blbej a nevydržel u toho. Byla to chyba a mrzí mě to, dneska jsem mohl mít úplně vystaráno.

Místo virtuóza se z tebe stal punkáč. Tohle je pro tebe důležitá životní etapa, takže hned z kraje: vnímal jsi to víc politicky nebo hudebně?

Ve čtrnácti, patnácti jsem měl už pár kazet a vnímal to jenom hudebně. Věděl jsem, že je průser, že tu vládne bolševik, ale mě se to až tak nedotýkalo. Navíc chyběly informace. Politika přišla až pozdějc. Vnímal jsem to spíš jako vzepření rodičům a škole. Měl jsem vlastní svět a kdo do něho nezapadal, toho jsem vyhazoval. Dost razantně. Takže do tý doby jsem řešil nasraný učitele kvůli mým vlasům. Začali jsme chodit oblečený jako punk s kravatkama a patkama na hlavě. Chtěl jsi se prostě nějak projevit, ale neměl jsi žádnou šanci. Byla to provokace, nic jinýho. Ukázat, že existuješ a hlavně potřebuješ nasrat rodiče a lidi ve škole. Později, v době kdy se mi začaly dostávat do ruky různý překlady textů jsem do toho začal pronikat víc. Půjčili mi knihu, kde byly rozhovory třeba se Stranglers, Siouxies, prostě slavnejma muzikantama, novinářema a vůbec lidma, který dosáhli punku jako takovýho. Pochopil jsem, že to je celý mnohem složitější. Že to má strašně silnej základ. Časem jsem začal jezdit na zakázaný koncerty a s tím o mě projevila zájem i STB. Navíc jsem měl kamaráda chartistu, se kterým jsme vydávali časopis s názvem Attack. Udělali jsme jedno číslo, lidem se to líbilo a tak vyšlo druhé, kde si pustil lidově "hubu na špacír". A bylo to. Začali nás fakt vostře honit.

Můžeš mi vysvětlit, co to přesně znamená?

Odposlouchávali mi telefon do práce třeba. Když zavolal kamarád, že jedeme na víkend na chatu, půl hodiny před koncem práce přijela Volha, vystoupili pánové a jeli jsme na fízlárnu. Byl výslech a pak jsem dostal čtyřicet osmičku. Zadrženej na dva dny a připoutanej o topení. Z jejich pohledu jsme byli narkomani, pankáči a k tomu se kolem nás pohybovali chartisti. Nebejt roku 89, tak nás zavřeli. Bylo to dost hustý, už jen kvůli našemu zjevu. V lednu byla nějaká demonstrace pod koněm na Václáváku a já se tam náhodou ocitnul. Najednou se něco semlelo, všichni zmizeli a já tam zůstal sám s velkym barevnym čírem. Přiběhla parta fízlů, odtáhli mě do metra, tam mě zbili, pak odvezli do Školský a tam znova. To ti fakt nepřidá.

Byl jsi pankáč, to přece nezůstalo bez reakce, ne?

Desátého listopadu 89 jsem si přes kamarádku, která mi složila peníze sehnal výjezdní doložku a hned emigroval do západního Berlína. Přesně týden před revolucí. S kamarády jsme byli happy a říkali si, jaká je to pohoda. Vožírali se a házeli popelnice po východoberlínskejch policajtech. Ty vole a hned na to, asi šestnáctýho listopadu normálně otevřeli hranice! Bydlel jsem v Kreuzbergu, což byla v tý době punková čtvrť a najednou se tam začaly dít divný věci. Přesně si pamatuju, jak to bylo. Šli jsme po ulici a najednou kolem nás projížděla šest set trojka. Mně to ještě neseplo, ale Honza tam bydlel už pět let a vyjeveně na to koukal. Najednou vzal nějakou flašku a po tom autě ji hodil. Hned se rozbila a 603 byla smykem v tahu. A ještě ten večer se otevřely hranice Berlína.

To bylo nebylo nic nenormálního, kdyby neměla východní značku, předpokládám. To byla vůbec ujetá doba.

Hech, no právě! O to šlo. Šli jsme pak do Pink Pantheru, což byla fakt dobrá punková hospoda. Chvíli na to tam přišli radikální autonomové s kuklama. Celý rozjařený, že prej dou vyhodit berlínskou zeď do povětří. Prostě: "Ty debile, co blbneš, já jsem rád, že tady ta zeď je, já ji bourat nechci!" No a najednou stojíme před putykou, kouříme a najednou sto metrů od nás…mrd! rána jak prase a jeden ten betonovej kvádr sebou třísknul o zem. Ty policajti koukali jak vyjevený. Šel jsem se teda domu podívat na telku, co se to jako děje a tam, že je ve východním Berlíně nějakej zmatek a že teda asi opravdu padne zeď. Druhej den ráno byl západní Berlín plnej kružítek (východních Němců pozn. Juki) s knírkama v keckách. Navíc docházely marky a vůbec situace se začala dost měnit. Takže už devatenáctýho listopadu jsme se vrátili do Prahy. Byla to moje první a poslední emigrace v životě.

Kdybys odjel o půl roku dřív, bůh ví jestli bys tam nezůstal. Co se dělo tady?

Hele, asi zůstal. Hodně mejch přátel to tak mělo. Tady jsem se vrátil do práce a dělal na OPBH na Praze 1. No a pro nás začala hrozně super doba, protože jsme si začali dělat, co chceme. Asi těch pět let po devadesátém bylo jednoznačně nejlepší období mého života. Otevřeli jsme punkovej klub, kterej se jmenoval Kotelna. V jedný místnosti se hrálo a v druhý byla velká hromada koksu.

Kde se punk vůbec scházel v tomhle městě kromě místnosti s velkou hromadou koksu?

Nééé, myslim toho normálního na topení, vole! Všichni pak odcházeli domů úplně černý…byla to fakt legrace. Hlavní místo, kde punk jel, byla naše Kotelna. Pak celkem dost v pohodě jeden klub na Staromáku. Měli tam postavenou U rampu pro skejtry. Pak U Zoufalců, kde jsem vlastně z hecu začal hrát jako DJ. Hádal jsem se tam s nějakým dementem, co pouštěl neskutečný shity. Provozní se pak kvůli tomu nasral a řval, ať si to jdu teda dělat sám. Šel jsem tam a fungovalo to. Lidi se bavili - i já jsem se bavil.

Tak a tady to vlastně začalo. Hrál jsi punk z kazet?

Ze všeho možnýho a hlavně jsem měl v tý době už i desky. Hodně jsem poslouchal a hrál taky hiphop. Dodnes mám stovky nahrávek toho nejlepšího…

…tam jsem ani zamířit nechtěl. Než se posuneme o kus dál, můžeš o sobě i dnes po zkušenostech, na který ještě narazíme, prohlásit, že jsi punker?

Dobrá otázka. Asi jo. Hodně jsem teď přemýšlel o svojí takzvaný "kariéře". V devadesátym sedmym-osmym jsem hrozně vylít nahoru a byl jsem top. Každej jinej by to asi vzal hodně komerčně a byl by v balíku. Já z toho období nemám žádný peníze, možná jen jakýstakýs jméno. Já prostě nejsem na byznys. Čéče, já jsem asi fakt pankáč, ty vole!

Víš jak…

Jo. Já jsem začal všechno dělat jakoby naopak. Ne jako další po mně. Dneska je to čistě jen novodobá diskoška. Raz dva tři čtyři a trc trc – jednoduchý. Když jsme začátkem devadesátek začínali poslouchat ACID a chodit na první acid party, tak to bylo minimálně pro mě pokračování punku…

Takovej upgrade.

Přesně. Další odnož punku, ale elektronicky podchycená. V jednu dobu jsem zanevřel na rock´n´roll a bylo to pro mě vyčerpaný. Ale zároveň jsem poslouchal Cabaret Voltaire, Death Can Dance, Siouxies a podobně.

Co třeba Depešáci? Na tom ujížděla moje ségra třeba, mimochodem taky z tvojí generace.

Ti se mi líbili taky, ale nebylo to úplně vončo. Depeche Mode mám radši až v devadesátých letech. Přijde mi, že čím jsou starší, tím jsou lepší. V tý době bylo kapel jako oni další tuna. Byla to jen módní vlna. Ale k tomu acidu.. Někdy v roce osmdesát osm jsem od kamaráda dostal kazetu s nápisem Acid House. Až později jsem zjistil, že to byli lidi od Throbing Grystle, dnes Psychic TV. Byla to hodně experimentální kapela a skoro každá věc byla jiná. Pro mě to byl fakt zlom, něco novýho, děsně fresh. Když jsem pak viděl v Berlíně něco spojenýho se slovem rave či acid, hned jsem tam běžel. Prostě se to takhle prolnulo. A možná právě proto mám dodnes punkový móresy. Vždycky jsem prostě chtěl, aby DJ nebyl na pódiu, ale dole mezi lidma. Mejdan a žádný modly, ne?

Dobrý téma. Vyprávěl jsi mi o době, kdy tě na taneční scéně popularita, nebo jak to nazveme, katapultovala nahoru a patřil jsi mezi ty "top". Pro týpka s tvojí hlavou a myšlením to byla asi celkem nálož, ne?
Jak ses s tím vyrovnal? Já si tě pamatuju a nemyslím si, že ti role poloboha a poplácávání po ramenech "trávotrávotyseštakhroznědobrejjáseztohoasiudělám" dělalo extra velkou radost. Vlastně jsi to začal nenávidět, což asi souvisí i s tím přístupem "naruby". Nebo se pletu?

Bylo mi to fakt dost nepříjemný. Je jasný, že každýmu člověku lichotí, když se na tebe všichni usmívaj a říkaj ti, jak si dobrej. Jenže já nechtěl, aby byl rozdíl mezi mnou a jima! Třeba to nevypadá, ale já nejsem moc velkej křikloun, spíš naopak. A proto mě to omezovalo i vnitřně. Najednou byl kolem mě děsnej bordel, kterej já moc nemusím. Bylo to pro mě dobrý v tom, že jsem mohl hrát, kde jsem chtěl a měl jsem z toho dobrý peníze a slušně si žil. Ale to bylo jediný.

No počkej, co to prosim tebe znamená, slušně si žít?

Co? Nestarat se o peníze a neřešit složenky.

Napadlo tě někdy, že to bude takhle?

Mně hlavně nikdy nenapadlo, že z tohodle bude nějakej mainstream a že budou nějaký "hvězdy". Já jsem si, Juki, normálně fakt myslel, že je to jen nějaká módní vlnka, která vyskočí a pak spadne a zůstane to v tý lajně jako na začátku. Prostě mě nenapadlo, že se z toho stane takovejhle cirkus. Kdybych to věděl, tak od začátku koriguju většinu věcí jinak. Najednou seš hvězda i když nechceš a okolí to do tebe pere takovou silou, že už vlastně ani nemáš jinou šanci. A ať uděláš cokoliv…tak jsou to manýry. Mluvili jsme už o tom, já jsem začal podvědomě dělat všechno naopak. Když jsem byl na vrcholu, tak jsem přestal na rok a půl hrát, aby se po mně slehla zem.

Jenže neslehla. Hudebně si dost lidí hezky naočkoval - včetně mě a asi někdy v tý době, když jsi to dělal, tak ti na čelo nalepili placku “houseovej dýdžej.“

To byla další věc, která mě srala. Taky to je důvod, proč jsem na první, červený CéDéčko smíchal všechny styly dohromady.

Udělat crossover a vymanit se ze škatule, myslíš?

Udělal jsem to schválně. Já se prostě nepovažuju za houseovýho DJe. I když chápu, že pro někoho z venkova to může bejt všecko house. Nakonec, udělal jsem i triphopový CéDo a tak.

Když už o tom mluvíme, tak trochu odbočím. Jak to máš s technem? Nikdy jsem tě ho hrát neslyšel. Nebo si to alespoň nepamatuju.

Mám rád techno. Třeba Jeffa Millese. Ale o tom to není. Víš, měl jsem a stále to tak mám – jsem naprosto proti piku. A moje zkušenost je taková, že na tuhle muziku chodili hlavně péčkaři. Prostě to byla podpora pervitinu a já tohle podporovat nechtěl a nebudu. Radši skončím jako DJ, pověsim to na hřebík. Hrál jsem třeba na jednom slovenském festivalu, jednom z prvních. Tam hráli lidi jako Toky, Pataky a jim podobní. A já jsem tam mezi technem začal hrát zpívanej house, abych vyhnal všecky smažky a mohla zažít zábava.

O piku si klidně můžeme popovídat, páč tyhle kýble hoven jdou asi ruku v ruce s taneční scénou od chvíle, co v obvodních sámoškách došly krabice s malým chemikem… Když jsem začal chodit jako malej capart na Shakey, přišla mi to jako doba, kdy ty lidi byli v klubu úplně v pohodě. Mohl si přijít na párty úplně sám s blbou náladou a měl jistotu, že si odneseš alespoň jednoho budoucího kámoše. Bylo to společenský, bez póz a mladý kluci suverénně dávali svoje propocený holky za oponou na pódiu…třeba v Roxy. No a pak jako by celá jedna generace ochladla a lidi na sebe začali bejt zlý. Dost mejch přátel sdílí názor, že to šlo do prdele, kromě jinýho kvůli trendu brát piko. Rok dva tisíce a plus.

To jo, to určitě. Všechny hudební kultury nebo styly měly problém, že skončily na drogách. Totálně je jakoby rozkopaly. Ať to byl punk nebo rave kultura…

Na drogách začíná - končí.

Jsou různý důvody, třeba u mě… Drogy jsou zrádné tím, že ti otevřou vědomí a vnímání okolní světa a sama sebe. Jenomže, je rozdíl jestli si je vezmeš jednou a jestli je bereš každej víkend, aby sis uměle vyvolal lepší náladu…..Je tam tohle dobrý vůbec psát? Já třeba přišel kvůli pervitinu o všechny přátele. Prostě jsem proti všem zkušenostem s drogama.

Je to úplně rozumný vysvětlení. Mě tvůj názor zajímá, jako proč jim to tam nenapsat, že jo…

Nejsme někde v Amazonských lesích, aby k tobě přišel šaman, jednou ti to fouknul do nosu a tys zažil otevření a fungoval na tom po zbytek života. Tady v evropské kultuře do sebe rveme drogy od rána do večera. V tomhle ohledu jsem proti nim, protože i mě zničily život - svým způsobem. Poslouchej…..když, ale vidím dvacetiletý děti na párty, vyjetý jak motokáry a navíc na místě, kde hraješ pravidelně a máš ty lidi trochu zmapovaný a víkend co víkend jsou na tom hůř a hůř…je ti prostě úzko. Zažil jsem už tři generace lidí, co místo toho, aby se rozvíjeli, šli níž a níž. Cejtíš se hrozně blbě, protože se za to cejtíš bejt trošku odpovědněj.

To je důvod, proč jsem to chtěl roztáhnout. Sám si pamatuju období prvních experimentů a i když jsem měl v tomhle plnou hlavu informací, měl jsem tendence si hledat argumenty. A třeba, když se podíváš na média v tý době, parádně k tomu přispívala. Něco jako "patří to k tomu a je to trendy". Bla bla …je to v pohodě, chápeš.

Věděl jsem, že k tomu dochází a proto jsem se už tenkrát…v rozhovorech snažil bojovat proti.

…no hlavně jsi to pustil i na booklet k modrýmu CéDéčku. “Pervitin ničí mozek a kurví charakter“, nebo tak nějak to bylo, viď?

Hodně jsem chodil mezi lidma a s těma vyjetejma se o tom bavil. Vždycky to byl jenom nějakej únik. Dal jsem tohle heslo na disk a mělo to celkem velkou odezvu a spousta lidí mi psalo, že jim to dochází. Tenkrát jsem ale potřeboval, aby se za mě postavili lidi, co na taneční scéně dělaj…aby byli všichni za mnou. Ale skoro nikdo to neudělal. Bohužel. Najednou jsem začal bejt za prudiče. Zároveň to bylo z mý strany sraní si do huby. Takže jsem to přestal řešit a rezignoval.

Neřešit ty lidi, ale nejde, protože pro ně hraješ a kalíš s nima.

Dávám si to trochu jako způsob meditace. Když přijdu s čistou hlavou do některejch klubů a vidím ty vyjetý teenagery, jdu hrát a jako první desku si pustím něco, co mě uvolní. Prostě přístup vnitřní meditace. Ačkoliv ne vždycky se to podaří, záleží na hodně faktorech. Začnu hrát písničku, která mě pročistí a hlavně…vyčistí mi prostor. Teprve pak na tom můžu dál stavět a jet kam chceme. Já už nechci, aby to bylo tupý disko, chci, aby hlavně ta muzika lidem v klubu trochu otevřela obzor a duši.

Tu objevit, dá celkem práci. Cestou vytaháš hodně střepů z čela. Jak jsi se vyrovnal s věcmi jako je víra? Tímhle si přece taky každý dříve nebo později projde.

Doma jsem byl vychován k Bohu. Nebyli jsme žádná ortodoxní křesťanská rodina, že bychom chodili každou neděli do kostela, to ne. Dětství jsem měl, co se týče víry, v pohodě. V pubertě jsem si to sám složil a rozpojil jsem si víru v Boha, myslím tu opravdovou víru s náboženstvím. Tenkrát jsem byl hodně proti tomu, proti náboženstvím. Mám to tak dodnes. Asi jsem schizofrenik, ale přijal jsem Ježíše Krista a přesto mi křesťané přijdou…no, řekněme z jinýho světa.

Já do kostela chodívám, měl jsem je vždycky rád. I když jsem částečně křesťansky vychovanej, tak se za "věřícího" v naší terminologii nepovažuju. Ty místa ale prostě mají energii, stejně jako hodně jiných modliteben a vůbec mi nezáleží jakého náboženství. Ať je to jak chce, tohle je běh na dlouhou trať.

Osobně si myslím, že člověk bez vnitřní víry a je jedno jestli je to muslim, budhista nebo křesťan je naprosto prázdnej. Jeho život nemá smysl. Rozhodně, ale nemám potřebu přijímat nějaký církevní dogmata.

Okej. Zpátky k muzice. Celkem dost jsem teď poslouchal tvoje „hnědý“ cédo, Deep Up. Ta architektura setu je pro mě svým způsobem nová a v blbý náladě mi dost pomáhá. Zní to, jako by Tráva vysloveně “dozrával.“ O co tady kráčí?

Možná vím o čem mluvíš. Pro mě je to celkem důležitej mezník. Mám takové dva: červený album, který bylo výjimečný právě tím crossoverem a pozitivitou. Lidi díky tomu trošku prozřeli myslím. A právě Deep Up…..tím, že lidi slyší, že to jde s touhle muzikou i jinak. K tý blbý náladě. Deep Up, co posloucháš má svůj příběh. Nahrával jsem to asi dva dni ve svém nejhorším období v životě. V pátek se mnou rozešla ženská po několika letech a v sobotu mi umřela maminka.

Já se kvůli podobný věci před svátkama málem dostal do “basy.“ Deep Up jsem vnímal dost intenzivně, ale teď je mi naprosto jasný, proč. Ta energie, cos tam pokotlil je bez keců - dost mocná. Jde to z toho, umí tě rozklíčovat.

Dělal jsem to na mejdanu u známejch. Byl jsem hodně na dně. Loutka seděl za mnou a ptal se jestli to nemá natočit radši za mě, protože tu mojí mentální žumpu viděl. Byl jsem v prdeli… a udělal si z toho svůj vlastní příběh. Tohle CéDéčko má hlavu a patu. Každá písnička tam má svoje místo a je to i věcí jejich textů. Pomáhá mi to nadechnout se a jít dál. Mám víru, že existuje něco, co tě umí z vlastních depek a chmur vyvést. Jestli je to muzika, tak ať je, ale taková, která tě někam dovede. Tvoje vnitřní vibrace musí bejt natolik silný, aby tě to dostalo do nějaký polohy. Kdyby to byla jen hezká písnička z rádia, tak to přece vůbec nemá význam. I mí nepřátelé to ocenili. Pro mě je to fakt mezník. Dance of life.

Je to jeden z důvodů, proč jsi šel do klubový kultury?

No tak přece nejsme jogíni a nesedíme v lotosovym květu a nečekáme na zázrak. Jsme Evropani a řekni mi, jak jinak se do toho tranzu dostat? Kdyby to nemělo nějaký vyšší poslání, bylo by to ztracených patnáct let. Snažím se být převaděčem, dostat lidi a nehrát hit.

"Mí nepřátelé". Kdo to je?

To jsou lidi, kteří nejsou schopni respektovat a ctít jiného člověka než jsou oni sami. Poznal jsem to v období, kdy jsem měl jeden úspěch za druhým. Je tu spousta lidí, kteří úspěch skutečně nepřejí. Dělají dokonce sabotáže, jakože mi vykurví přenosku nebo podobně. Všude jsou hodně zlí lidi. Někteří DJs mi dokonce jeli takový věci, že na mě řvali, že do houseu nemůžu skrečovat. Další, dneska hodně slavnej, mi vynadal za to, že patlám styly do hromady.

A tím si to posral, teď seš na věky arogantní.

Haha, jasně! Hele, já fakt nejsem arogantní a jestli někdo tvrdí, že jo, tak mě nezná. Poznal mě možná tak leda z rychlíku. Respektive jinak - jsem arogantní. Na hlupáky.
První to napsala Kománková někam do Rock&Popu. A všichni se toho pak chytli. Sralo je, že jsem říkal svoje názory otevřeně. Kvůli takovým jsem třeba nedostal Anděla za Mongoly. Divný lidi, nechápu jak může někdo soudit člověka, kterýho zná půl minuty. Léčí si jen vlastní komplexy. Kdybych se choval jako hvězda, všichni by drželi hubu.

O cenách bychom si mohli taky popovídat. Blíží se Dance Music Awards, letos už se snahou vyhnout se partyzánštině. Má to smysl?

Pro mě ne. Jen to podporuje DJs, co jsou na vrchu a vůbec to neodrazí, jestli je to dobrej nebo špatnej DJ. Když tu kulturu sleduje několik desítek tisíc lidí a vítězné pozice dostanou čtyři sta hlasů…radši bych to hned zabalil. Když jsem tuhle cenu dostal já, hlasů bylo přes tisíc a od té doby se ta hranice nikdy nepřekročila. Tomáš Zilvar se tomu strašně divil.

Tomáš je taky taková extrémní postavička. Tiskne časopisy, prej mu rozumí mladej, zbavuje se sebebičováním ďábla a sem tam porodí povedenej fórek. Na Alešovo nebo moje konto pochopitelně. Jak ty s ním vycházíš? Znám vás oba a jste doslova a do písmene protiklady.

Jsme přátelé. Ale dokážeme si říct hodně hustý věci. Ale mám pocit, že on to přijme a já to přijmu od něj. Spousta lidí ho nemá rádo, ale já jsem si s ním prošel takovejma mrdkama a známe se tak dlouho, že na sebe nic nehrajem. Ten kluk za sebou něco alespoň má, jiní mají jen plnou hubu keců a pomluvy. Podobnej je Aleš Bleha. Když se zamyslíš, je to sice cvok, máme spolu nějaký konflikty, ale ty vole, on tím žije na sto procent a něco prostě vytvořil. Bez Aleše bychom Buschwacku poznali až za další dva tři roky, co on sem přivezl, začalo bejt pozdějc slavný i venku. Na tohle měl čuch, je vizionář. Samozřejmě Summer of Love je dnes "jinak" a kvůli tomuhle názoru jsme tam před dvěma lety nehráli. Nakonec, ale stejně fér, další rok zavolal a pozval nás sám. K tomuhle klukovi, se kterým jsem se x krát málem popral, mám jako k jednomu z mála v tomhle byznysu respekt. Není zlej. Neumí sice vůbec jednat s lidma, ale to já koneckonců taky ne.

Dobrý. Tenhle rozhovor bude výjimečně fakt dlouhej….napadá mě další zajímavá věc. Jak ještě operuješ na freečkařský scéně?

Jsem na ní de facto začal, že jo. Mám u soundsystémů spousty dobrejch kamarádů, ale naštvalo mě, že když jsem naposledy hrál na Czechteku, prudili do mě mladý kluci, že co tam kurva dělám! Takže já se najednou ocit v situaci, kdy mě pop nechtěl, protože jsem byl moc androš a pro androš jsem byl zas moc slavnej. Ne, že bych se chtěl někam řadit, ale já prostě nepochopím proč lidi škatulkujou. Dneska s touhle scénou nemám už nic společnýho kromě dlouholetejch přátelství. Ideově a politicky to samozřejmě podporuju, ale Czechtek ve mně už nevzbuzuje dojem nějaké nezávislosti na všem. Underground si prostě asi bude ještě muset prolízt pár let sračkama než se vrátí do svejch kolejí. To, že já jsem vzešel z těžkýho undergroundu a mám to nastavený na vlastní frekvenci, třeba ovlivní další Trávy, pár takovejch se určitě najde. Lidi, co se nikdy nevzdají vlastní autonomie a neprodaj se. A třeba já toho posral hodně, ale v tomhle se můžu podívat sám sobě do očí, a mít dobrej pocit, že jsem neustoupil. Že jsem neuhnul od roku osmdesát tři, kdy jsem si poprvé vyholil číro a řekl "seru na vás, budu si to dělat po svým a vy mi do toho nebudete kecat."

V sobotu dvacátýho sedmýho byly tvoje narozeniny v Mecce, máš nějakou představu sám sebe třeba za deset let?

Nebudu hrát tak jako teď. Nebudu hrát tak často. Už teď se poohlížím po jiné práci, ale to bych tu nechtěl rozpitvávat. Za deset let se prostě nevidím jako kluk, co lítá s kufrem desek po republice. Hraní chci mít jako vedlejšák a koníčka.

OK. Trochu zrychlíme. Je tu v současný době klub, kterej je podle tebe dobrej?

Abych řekl pravdu, tak dneska žádnej. Byla to Roxy, než to posrali s tím zvukem. Možná Mecca, protože je tam dobrej zvuk a to je taky jeden z důvodů proč budu slavit narozky tam.
Roxy je potichu, Radost je bez bandičky kámošů o turistech a tak dál. Ale v poslední době jsou dobrý kluby na Slovensku. Vůbec mám raději Slovensko…ty lidi jsou upřímnější, otevřenější, a ne tak hrozně moc zkurvený hudebním průmyslem, jako tady.

Trávovic DJská škola je ale taky průmysl, ne?

Mě to baví. Je to tak půl na půl a jde hlavně o studenta, co si z toho odnese. Myslel jsem, že to bude horší, že se budu rozčilovat, ale není to tak, jsem v pohodě a někdy je to dobrá sranda. Nějaký opravdu talent jsem, ale ještě nepotkal.

Tak ať se talenti juknou k tobě na web a třeba se někdo vyloupne. (Kdyby chtěl nějakej salát remcat, tak ano, toto je skutečně neskutečně rafinovaná tlačka Trávovy nástěnky)
Jedem dál. Kdy si poprvé smíchal dvě desky?

V roce 94 v Roxy na Acid party. Vysralo se mi cédéčko a voni tam nanosili gramce. Já řek okej, pustil jednu desku, pak druhou a pak třetí. No a ono to hrálo.

Vzpomenul jsi na Buschwacku, kde je mu vlastně teď konec? Jinak v Anglii to prý teď nešlape dobře…

Ani nevím, dlouho jsme se neviděli. Ale po jedenáctém září se začalo bořit skoro všechno na taneční scéně na ostrovech. My jsme měli pocit, že celá Anglie paří v klubech, ale to není vůbec žádná pravda a teď se to potvrzuje, lidi do nich chodili, protože ty podniky měli licence na prodávání alkoholu. Lidi tam chodili za chlastem. Dneska jdeš do The Endu a jsou tam pomalu jen turisti. Tak kde je kurva nějaká klubová kultura?

Pro mě jedno z míst je Cross třeba.

Cross měl našlápnuto super, ale tou jejich benevolentní politikou se tam stáhly skupiny lidí, se kterejma normální lidi nechtějí mít nic společného. Prostě se z toho stává bufáč čtvrté cenové skupiny. Ten klub by přitom mohl být dávno mnohem dál, než je třeba Roxy.

Bezpochyby, já myslím, že i přesto je to celkem unikátní knajpa.
Tady T-Rex zapotil dobrou otázku. Jaký máš názor na Lucky Lucasa s Uwou?

Oni jsou ten předěl, kdy se stávají z party diskotéky a proto to nemám rád. Oni jsou ochotní hrát na místech, který já jsem odmítal, hrát věci, co já odmítám a hlavně proto udělat věci, ke kterým bych se nikdy nesnížil. Dělat kašpárky … z nich časem vznikne těžká komerce, produkt, kterej se bude prodávat klientovi. Je to exhibo a vydrží jim to samozřejmě. Nemají podle mě hodnoty. Ale je komerční doba a nemůžu jim to pochopitelně zazlívat. Já jsem převaděč. Ať si každej dělá, co chce.

Taky mi občas jejich forma přijde trapná, ale na druhou stranu je dobrý to nikam netlačit. Prostě oni jsou šašci, mají rolničky, nestydí se za to a dělají striptýzovej kabaret, cirkus humberto pro šampóny, co žerou maso u McDonalda. Jestli si našli svoje publikum, je to dobře, fandím a dál to neřeším. Nejsem cynik, ale svým způsobem hulej něco jako provokaci ze silikonu a to, jak se na nich všichni odpůrci zabíjej, jak nad prvním pornáčem na základce, mě děsně baví. Nebo alespoň bude do chvíle, kdy mi řeknou, že to celou dobu nemyslí jako prdel. To je dobrej art – takovej punk naruby. A výtvarnem bych nás odeslal do posledního střípku našeho povídání. Zajímá mě tvoje tetování. Hodně kérek. Sexy. Jakej princip?

Na to se hrozně těžko odpovídá. To je nějaká vnitřní energie, já už v patnácti věděl, že budu pokérovanej. Pochopíš to? Akorát nebyly prostředky a uměli to jenom kriminálníci.

Dokázal by sis něco vytetovat na obličej jako Franz?

Ne. Na obličeji by to ztratilo lidství. Pro mě by to na obličeji nemělo smysl. Kérky asi byly dokreslení mýho JÁ. Každá kérka má pro mě nějakej duchovní nebo ochrannej význam. Proto mi to trvalo tak dlouho, každou jsem pečlivě zvažoval. Buď jsem si jí nakreslil sám, nebo o ní půl roku přemýšlel. To ještě nevíš, ale já chodil i do výtvarný školy a pět let jsem maloval. A moje tělo mi přišlo jako nejlepší plátno. Těch důvodů, proč to mám je už tolik, že sám nevím který je vážnější. Kecy tady nemaj smysl, úplně přesně ti neřeknu, proč jsem se rozhodl mít potetované celé tělo. Motivy jsou keltská kultura, nakonec Domažlice byly druhé největší keltské oppidum u nás. Mytologie a samozřejmě příroda.

Ten pohanskej kořen je možná ta spojnice u té víry, jak jsi povídal. Chceš mít děti?

Určitě! Tuhle hodnotu chci a potřebuju vytvořit. Ale ne v tuhle chvíli, nemám ještě dobré zázemí.

Jasný. Jak žiješ teď? Průměrnej den.

Tak jak žiju teď, vím, že za rok žít nebudu. Vytvářím si po léčení v nemocnici, kde jsem byl půl roku, všechno znova a hodně věcí se v mém životě mění. Jsem v nějaké mezifázi asi, každopádně něco se děje.

Děje. Vládl vodnář a pomalu jde do lidí. Lidi se mění a děje se to rychle a samo. Samozřejmě se tam promítne i vaše roztržitost a dělání věcí naopak. Jednoho vodnáře mám doma, oblíká si na protest věci naruby například. To by sedělo, vidíš to...

Souvisí to se vším, se životem, s prací, s okolím. Jsem ostražitej a zvědavej, jak to dopadne.

Tenhle mač prostě vyhrajem, není jiná možnost. Jak relaxuješ?

Miluju filmy, denně vidím asi dva. A mám svoje favority. Indiana Jones jsem viděl třeba sto padesátkrát. Není to filosofický, ale když si chci udělat dobře, tak si ho rozhodně pustím. Je to geniální pohádka pro dospělý. On tam jakživ neřekne sprostý slovo, nezabíjí…jsou to děsně kladný filmy. Miluju to.

Chodíš sportovat?

Jo, měním kyseliny v mozku. Měl jsem problémy a jediný způsob, jak se teď dát do kupy a nějak to doplňovat, je sport. Takže fitko. Ale jsem strašně línej.

Buď rád, že alespoň chodíš. Co tvůj vztah ke zvířatům?

Celoživotní. Celej život jsem měl psy. O toho posledního jsem přišel. To mě strašně sere, mrzí mě to.Ale mám doma rybičky náhodou:))

Tak tím jsi mě uzemnil:)

Hele, s depkama musíš bojovat na všech frontách a využívat všechny podpůrný radosti, co ti pomůžou. A popravdě, radši budu mít dobrýho psa, než špatnou ženskou.

To je pravda. Taky jí nechci.

Tyhle vztahy dělaj vlastně nejvíc a…

… a pak nemít tenhle pocit na mozku a neřešit to, že jo? Je to prapodivná válka, ale myslím, že jsem svojí odpověď nakonec dostal. Říkal jsi na všech frontách? Cajk. Zapamatuju si to a tobě Trávo děkuju, bylo to jako fakt, vole, fakt příjemný.

Vole:) Měj se dobře!