ROZHOVOR

 

MKČR Vítězslav Jandák: "Na Czechtek se přijedu podívat!"

K uvítání Nového roku se nám podařilo něco opravdu výjimečného. Když jsme přemýšleli o jménech osobností, jejichž příběh a názory vám letos v našich profilových rozhovorech  a kauzách nabídneme, napadlo nás zkusit štěstí a odpíchnout se od toho nejmocnějšího s kterým má kultura jako taková něco společného. Po peripetiích a několika pokusech se na nás  díky vstřícnosti tiskového odboru usmálo štěstí. Právě proto vám nyní nabízíme rozhovor s ministrem kultury České republiky Vítězslavem Jandákem o Czechteku, fenoménu graffiti a mnohém dalším. Přeji vám hezkou zábavu.

 

(foto: ČTK, Marta Myšková DOP)

Většina lidí Vás pravděpodobně registruje coby populárního herce a poměrně čerstvě také vrcholového politika. Určitě ale nebudu daleko od pravdy, řeknu-li, že i přes solidní viditelnost v médiích  mnoho z nich o člověku - Vítězslavovi Jandákovi de facto vůbec nic neví. Můžete nám tedy prosím nějakým způsobem shrnout, co jste vlastně zač? Jak se vnímáte jako persona českého kulturního nebe?

Vnímám se jakoby v mlze, ale občas z těch mlžných oblaků vyletí blesk. A já doufám, že je vždy dobře cílen.

Naše médium se krom kultury jako takové zabývá převážně hudbou a životními styly, které k ní neoddělitelně patří. Napadá mě, co jste jako mladý, řekněme kolem těch pětadvaceti let – třiceti let poslouchal? Do jaké skupiny byste se zařadil - můžu si vás představit třeba v kožené bundě s cvočky a velkým červeným kohoutem na hlavě?

Můžete si mě klidně představit v kožené bundě a v kovbojských botách, jak v dálce za mnou zní Elvis Presley. Nebo Hank Snow - Jaro na Aljašce byla moje hymna a country moje hudba. Spíš než ke kohoutům jsem tíhl ke krátkým vlasům. Dnes už Presleyho vystřídal Verdi a krásně mi je i při muzice Antonína Dvořáka.

Vyrůstal jste ve stísněném prostředí totalitního komunistického Československa a proto mě jako o několik desítek let mladšího člověka zajímá jedna věc. Jak jste vnímal atmosféru tehdejší doby? Jaké subkultury vlastně vůbec existovaly?

Byla to "blbá" doba a vládla "blbá" atmosféra, ale když se něco navzdory režimu podařilo uskutečnit, stačilo třeba jen sehnat džínsy, v ten moment tryskala z lidí báječná nálada. A tehdejší subkultury? Ta pravá kultura byla vlastně tak trochu subkulturou, protože jejím prostřednictvím se lidé dozvěděli to, co chtěli kumštýři říci a co bylo špatné na systému, v němž jsme žili. Kultura hrála obrovskou roli.

Osobně si myslím, že jste měl velké štěstí, že jste byl přijat ke studiu na DAMU a dostal tak příležitost poznat široké spektrum velice originálních a zajímavých lidí. Kdo pro Vás ať už z pedagogického vedení nebo kolegů znamenal největší zdroj radosti a inspirace?

Olda Vykypěl v Brně, protože já jsem začínal na Janáčkově akademii, pak to byl samozřejmě Miloš Nedbal, můj profesor,  a spousta dalších – například Václav Voska, tátův spolužák. Nebyli to jen herci, ale také výtvarníci. Každé setkání a povídání bylo bezvadné, z těch lidí vždy něco vyzařovalo, hovořit s nimi pro mě bylo potěšením a inspirací. Asi ne nadarmo se říká, že kumšt je v největším rozvoji, když je tak trošku utlačován, když je pod nějakou hrozbou, právě tehdy umělci ze sebe vydají to nejlepší.

Jako každý student jste určitě netrávil volný čas doma, ale vyrážel do města za zábavou. Kam Vaše nohy mířily nejčastěji? Jaké byly možnosti zábavy a seberealizace?

Samozřejmě to byly hospody, pivnice, chodilo se i tančit, i když tanec mě příliš nelákal. Často jsme navštěvovali divadla a pak sedávali v divadelních klubech.
Ve srovnání s dneškem bylo všechno "krocené" a rámované. Ale víte, bylo to hezké, protože jsme byli mladí.

Která oblast kulturního života je vám v současnosti nejbližší? Tedy kromě divadla a kinematografie pochopitelně…

Ochrana památek a kulturního bohatství, které nám zůstalo po předcích -  tuto oblast bychom měli do kulturního života určitě zařadit. Strašně dlouho se na ni zapomínalo a já bych chtěl udělat něco pro to, aby se naše památkové dědictví citlivě opravilo, a nejen tím, že se našminkují fasády. V poslední době intenzivně studuji časopis Klubu za starou Prahu, který se mi velice líbí, a dohodl jsem se, že se s jeho členy, mezi nimiž je spousta moudrých lidí, budeme scházet a povídat si o osudu památek.

Před několika měsíci jste byl jmenován novým ministrem kultury České republiky. Jakým způsobem vnímáte termín “kultura“ a co všechno podle Vás obsahuje? Máte nějaké měřítko, které diferencuje různé oblasti na ty “hodnotné“ a ostatní, nebo se snažíte všechny její součásti vnímat stejně?

Kultura je všechno, co nás obklopuje v  pozitivním slova smyslu, co nás nutí přemýšlet, proč vlastně jsme tady, aby se z nás nestali pouze roboti na vydělávání peněz a spotřebovávání tretek, které naše civilizace plodí. Máme také kulturu práce, kulturu životního prostředí, krajiny, mezilidských vztahů …  Když jsem vstoupil do světa politiky, hned jsem si řekl, že i něco dalšího by mohlo být v mém resortu – kultura politiky. Snažím se dělat vše pro to, abych kulturu v širokém pojetí chránil a bránil.

S příchodem demokracie a uvolnění poměrů se na scéně objevilo velké množství subkultur a  kulturních projevů, které k nám z valné části přišly ze západu. Mluvím teď konkrétně například o fenoménu graffiti, který se postupem času vytříbil v plnohodnotný umělecký směr nebo DIY (do it yourself) jenž u nás reprezentují hlavně takzvané “sound systémy“ a freeteková komunita. Zaregistroval jste je někdy v minulosti? Jaký na ně máte názor?

V této době má místo každý, a samozřejmě i nositelé tzv. subkultur.  I to je tvorba, ale mělo by se tvořit, tak říkajíc, na vhodných plátnech. Nic nemám proti graffiti, někdy jsem až překvapen, jak jsou jejich tvůrci talentovaní a jaké mají perfektní nápady, ale určitě není v pořádku, když se graffiti objeví na čerstvě opravené renesanční budově. Mrzí mě, když umělecký projev, byť sebelepší, ničí jiné umělecké vyjádření.

Na posledně jmenovanou komunitu jsem cíleně narazil v souvislosti s letošní kauzou Czechtek 2005, kde došlo k naprosto nevídanému násilí na mladých lidech od roku osmdesát devět. Hudební festivaly podobného směru k mladé kultuře rozhodně patří a čtyřicetitisícová (v té době nejvíce v Evropě) návštěvnost na jednom z minulých ročníků to jen dokazuje. Jak jste vývoj událostí vnímal vy?

Viděl jsem záběry některých televizí, na nichž policie tloukla mladé lidi, ale viděl jsem také záběry z letadla a záběry, které točil někdo jiný – ničení aut, útoky na policisty … Myslím si, že jakmile se objeví mezi dvěma skupinami lidí násilí, je všechno špatně. Hned po těch událostech jsem navrhoval: dobře, dali jsme si pár facek, nechme toho, ale přirovnávat Czechtek k roku 1989 mi připadá neadekvátní. Na druhé straně je mnoho jiných festivalů, kam také jezdí desetitisíce mladých návštěvníků a k podobným excesům tam nedochází. Takže já se domnívám, že v případě Czechteku bylo všechno špatně nastartované. Demokracie znamená, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhých, a tady se na to trošku zapomnělo.

Souhlasíte se způsobem, jakým Policie ČR zásah proti tanečníkům vedla?

A co měla dělat, když minulý rok k zásahu nedošlo a opozice hlasitě křičela, že policie nebrání soukromý majetek? Policie jej tedy začala bránit a v tom okamžiku opozice křičí: "mlátí naše děti"! Mám dojem, že celá akce, i zásah, byly zneužity už k předvolebnímu boji.

Nyní bych rád odbočil k problematice klubů v centru města. Například na Praze 1 probíhá nekonečný boj mezi radnicí a zástupci podniků o jejich provoz až do pozdních ranních hodin. Myslíte si, že je důležité, aby podobné hudební kluby v centru zůstaly, nebo jste spíše zastáncem jejich vysídlení na periferie či rovnou za hranice města?

Hudební kluby by v centru zůstat měly. Určitě existuje možnost, jak je odhlučnit, jakým způsobem v nich sjednat pořádek. Každopádně do centra patří, představují součást dnešního života. Rozhodně jsem na straně jejich organizátorů.

Mnoho provozovatelů si také stěžuje na nevyváženost v grantové a dotační politice ministerstva kultury. Prý většina peněz teče divadlům a biografům a na taneční kluby, kam de facto vyráží za zábavou drtivá většina mladých, se úplně zapomíná…

Když jsem nastoupil do rozjetého vlaku na Ministerstvu kultury, začal jsem zjišťovat to samé, co vy:  že granty dostávají jen některé subjekty či skupiny. Grantová a dotační politika musí být absolutně transparentní.

Stejné téma, ale z jiného úhlu pohledu. Budete nějakým způsobem postupovat v zavedení transparentnosti přerozdělování grantů organizátorům kulturních aktivit? Určitě Vám nejsou cizí opakované stížnosti na grantová řízení v Praze a dalších městech, kde celá řada nadějných projektů sice splní kritéria nastavená grantovým systémem, přesto ale finance plynou do už osvědčených, v některých případech dokonce na úředníky komise napojených subjektů.

Grantová řízení v Praze mě zas tak dalece nezajímají, protože to je problematika Hlavního města Prahy. Ovšem to, co se doposud dělo na Ministerstvu kultury, se mi také nelíbí. Jak jsem již naznačil, chci rozbít současný grantový systém a zprůhlednit ho. Souhlasím s vámi.

Existuje možnost, že by ministerstvo v rámci podpory kulturních aktivit nabídlo alternativu k černému výlepu, např. v podobě zřízených oficiálních výlepových ploch, na nichž by každý kulturní subjekt mohl bezplatně nebo za minimální poplatek anoncovat svojí akci? To samé by se mohlo týkat i periodicky vycházejících programových přehledů apod…

Strašně rád bych to udělal, ale tady si trošku nerozumíme. Víte, já mohu pouze věci iniciovat, ale nemohu zasahovat do politiky Hlavního města Prahy či jiných měst. Výlepové plochy jsou záležitostí obecních a městských úřadů, do které jim mluvit nemohu.

Jasné. Zkusme to nyní obecněji. Jak by podle Vás měl vypadat prototyp mladého člověka a jeho kulturního života? Mám na mysli takový ten subjektivní obrázek, který by Vám nejvíce sedl…

Nezáleží mi na tom, jak kdo vypadá, na slupku se nekoukám, dívám se do nitra, na to, jaké vlastnosti člověk má a jak se chová. Každopádně by neměl být agresivní ani brutální a neměl by omezovat ostatní. Takový je můj subjektivní obrázek člověka. Je mi jedno, zda má na hlavě číro nebo koženou čepici, jen ať je to slušný člověk, který bude tolerovat ostatní slušné lidi.

Dobrá, pojďme pomalu do finále pane ministře. Byl jste se někdy podívat na technoparty :)? Máte to v úmyslu?

Mám obavy, že z Czechteku by mě vyvedli jako důchodce, ale každopádně se na příští přijedu podívat.

Jak vůbec trávíte Vánoce a oslavy příchodu Nového roku?

Vánoce nemám rád a trávím je prací narozdíl od Velikonoc, které jsou pro mne symbolem mládí a naděje, slunce a probouzející se přírody.

Máte nějaké perspektivy, motto, vzkaz našim čtenářům?

Mám jich hodně a vybírali byste dlouho. Co třeba: Lepší být zdravý a bohatý než nemocný a chudý?




Vítězslav Jandák

Rodina: ženatý, dvě děti

Vzdělání: Divadelní fakulta Akademie múzických umění, obor herectví (1970), absolventské představení Vojcek (rež. J. Menzel)

Praxe: herec divadla Na zábradlí (1970 – 1977)Role (m.j.): Po laně přes Niagaru (rež. E. Schorm), Na dně (rež. J. Gillar), Figarova svatba (rež. J. Herz), Oklamaní (rež.|J. Menzel).
 
herec souboru Filmového studia Barrandov (1977 – 1991)Role (m.j.): Tři oříšky pro Popelku (rež. V. Vorlíček), Až do konce (rež. A. Kopřiva), Rodeo (rež. A. Máša), Psí kůže (rež. A. Moskalyk), Tichá bolest (rež. M. Hollý), Tankový prapor (rež. Vít Olmer).
 
Spolupráce s Národním divadlem v Praze (1986 – 1988) Noční zkouška, Vivisekce (obojí rež. A. Máša).
 
Hrál také v mnoha televizních inscenacích, televizních filmech a seriálech.
 
prezident Mezinárodního festivalu filmů pro děti a mládež (1998 – 2005)

Politická činnost: člen Zastupitelstva Hlavního města Prahy (1990 – 1992) radní pro kulturu (1993 – 1994)

 
 
 
 

ČLÁNKY AUTORA

 
 
 
 
 
 
 
 

Partnerské linky: festivaly 2016