ROZHOVOR

 

Ivan Myslikovian: "Chtěl jsem být nejlepší"

Ač se to jemu samotnému líbí nebo ne, Ivan Myslikovian rozhodně patří mezi nejrespektovanější celebrity, která taneční scéna u nás má. Sympatický chlapík, který v životě prošel peklem, aby se později etabloval jako kvalitní muzikant dorovázející jinak běžné DJské sety na svůj saxofon. Prostě a jednoduše kdo ho nezná, měl by se stydět. Profilový rozhovor, který vám nyní nabízíme nahlédne do duše člověka, který z klasického využití dechových nástrojů udělal něco, co rozvášní každý mejdan na němž se objeví. Víte co? Nechme ho chvíli mluvit a uvidíme...

 

Myslím, že čtenáři budou souhlasit, když  prohlásím, že tvoje postava patří mezi určitá unika celé české taneční scény. Proč? Můžeme tě vídat na těch nejrozjetějších mejdanech po celé zemi se saxofonem v ruce, jak vystřiháváš neuvěřitelná sólíčka do setů různých houseových DJs a zpestřuješ tak atmosféru, která by bez tvého umění možná ani leckdy vůbec neexistovala. Úvodem tedy velký respekt Ivane a jsem moc rád, že si naše pozvání do klubu Mecca přijal. Pravidla znáš, pusťme se tedy do toho. Jaké jsi měl dětství? A vůbec, uměl by ses jako člověk vlastníma očima nějak popsat?

Pocházím z Ostravy a dětství jsem měl díky krutovládě v podobě svého otce dost náročné. Byl dost ujetej a nenechal mě vydechnout. Myslím, že v pozdější fázi to ovlivnilo fakt, že se dnes věnuji muzice. Vždy jsem býval spíše takový zakřiknutý kluk, uzavřený do svého světa fantazie. Změnilo se to až s příchodem do první třídy, kdy se mi otevřel úplně nový svět – hlavně jsem byl pryč z domu. Jednoduše potlačované ego v dětství se začalo drát ven. Škola mě hodně bavila, byl jsem premiant a snažil jsem se v ní zůstat co nejdéle. Chodil jsem do všech možných kroužků včetně pionýra. Po čase jsem se stal dokonce jeho předsedou:))) Byl jsem prostě takový lídr, možná i proto, že jsem nastoupil do školy až v sedmi letech a byl o hlavu větší než ostatní. Někdy ve třetí třídě jsem potkal svého živého Anděla – paní učitelku Lýdii Romanskou. Byla velice oduševnělý člověk. Učila češtinu a hudební výchovu. Angažovala mě hned do pěveckého sboru, kde jsem zpíval sóla. To ona udělala zásadní krok a přesvědčila mojí mámu, aby mě poslala do hudební školy. Tam jsem začal hrát na klarinet a tady někde moje music story asi začíná. Bylo mi 10 let…

Bavilo tě to vůbec? Já se učil na flétnu i kytaru a pamatuji si, jak mi bouchaly nervy, když mi něco nešlo. Nakonec jsem se na to vykašlal…

První rok vůbec ne, ale to je úplně normální. Změna nastala až, když jsem měl „svou“ první kapelu. Byl to místní dechový orchestr. Přišel jsem tam jako ucho v jedenácti letech. Najednou mě to strašně nakoplo a byl jsem z toho strašně šťastný. Tam se to seplo a už mě nikdo nezastavil.  Prostřídal jsem pár kapel a podobných orchestrů a někdy ve čtrnácti letech přišel i první zahraniční zájezd. Cestovali jsme do Norska na soutěž, což bylo v té době trochu jako sci-fi. Ze sedmi kategorií jsme vyhráli pět. Tady panoval tuhý komunismus a vtloukali nám tady do hlav, že jedeme do kapitalistické země a ať si dáváme pozor, že je to tam hodně zlé:)). A teď si to představ, spali jsme u rodin, kde se nezamykaly garáže a kde panovaly čisté vztahy mezi lidmi a čistý vzduch. Od té doby jsem měl už vlastní svět a nikdy nechtěl žít jinak. Odmítal jsem prostě absolvovat fronty v obchodech a být jen jeden z masy lidí. Začal jsem na sobě pracovat.

Okej. Jsme tedy ve věku, kdy obvykle přichází na řadu střední škola. Nechej mě hádat. Byla to hudební konzervatoř?

Jasně. Bohužel v té době umírala moje máma a já musel zůstat doma sám s otcem. Když jsem mu svojí volbu studia oznámil, bylo to hotové peklo. Naštěstí už neměl odvahu to násilím měnit. Jinak druhá alternativa byla automechanik. Dnes zjišťuji, že by mě to možná i bavilo. Tedy v září těsně po tom, co mi maminka zemřela jsem nastoupil a cítil obrovskou pýchu. Říkal jsem si, že v jejím jménu něco dokážu – byl to v mém životě velice emotivní okamžik a motivace. Ale abych neodbíhal. Hned první den na škole se sešla silná čtyřka kamarádů a já byl mezi nimi. Měli jsme prostě „stejnou krevní skupinu“. Jeden byl po matuře, druhý přišel z učňáku a ten třetí už byl bary protřelý muzikant. Byli to prostě ti nejschopnější lidé v partě. Až do absolutoria jsme spolu chodili kalit a taky hrát a zažili spolu spoustu srandy. Byla to ve studiu naše velice silná vzájemná opora.

Co profesoři? Taky jsi tam našel nějakého živého anděla?

Bohužel ne. Můj profesor byl strašný idiot. Říkal si například o úplatky a podobně. Jmenovat ho raději nebudu, nechám ho být. Bylo to zvláštní, v každé etapě života jako by se mi něco stavělo do cesty. Svým způsobem to ale byl zdroj síly – naučit se překonávat sám sebe a překážky. Najel jsem celkem na ostrý systém přípravy a studia. Téměř každý den jsem chodil běhat a cvičil čtyři, pět hodin na klarinet. Nezávisle na tom jsem se začal sám vzdělávat a přibral si třeba filozofii či psychologii. Chtěl jsem se dopátrat, proč se já nebo i jiní lidé v některých situacích chováme tak jak se chováme. Proč mám třeba trému, jak ji eliminovat a tak. Jinak byla to doba, kdy jsem poznal také budhismus. To mi hodně pomohlo.

Jasný. Hele, hrálo u vás v rodině nějakou roli náboženství, když už to zmiňuješ?

Docela ano, ale dost zvláštní. Máma byla věřící a otec ateista. Byl proti tomu a vznikaly tak doma velké třenice. On ale neměl zdravý rozum, dnes už to chápu a nebudu ho více špinit. Právě tenhle rozpor mě vedl k přemýšlení. Je to logické, když jsem viděl jak jdou lidi do kostela a spínají tam ruce a pak vyjdou a hned pomlouvají třeba souseda. Ptal jsem se sám sebe, proč tam vlastně choděj.

Pokud se nepletu, potom přišel další zásadní zlom – snažil ses osamostatnit.

Po maturitě jsem se rozhodl a razantně otci oznámil, že se chci živit sám a požádal o přídavky a sirotčí důchod. Vůbec to nepochopil a nevěděl jak se můžu živit sám. Po velkých hádkách k tomu nakonec svolil, ale nedával mi ty peníze do ruky. Pak mi jedna úřednice poradila, že si je můžu napsat přímo na svoje jméno. Bylo mi devatenáct! To pak bylo zlé a byla tam ještě větší nenávist. Nikomu tohle zažít nepřeju.

To mě mrzí. Každopádně předpokládám, že se kromě úřednice velice brzo ozvala také územní vojenská správa, ne?

Ozvala, ale v tu dobu jsem onemocněl kožní chorobou. Lékaři nic nezjistili a mazali mě mastičkami jako ve čtrnáctém století. Dnes už vím, že každé takové onemocnění je otázka ledvin. A já je měl oslabené od toho věčného stresu.
Takže vojna se nekonala a já uvažoval jak se uživit. Začal jsem to teda brát vážně a při studiu hrál po kavárnách a barech a k tomu ještě učil na půl úvazek na ZUŠ. V té době jsem měl honoráře 3500 měsíčně.

To bylo dvakrát více než průměrný plat ne?

To jo. Učitel měl kolem osmnácti stovek. Nicméně studium tím začalo pokulhávat, no nakonec jsem to prostě nějak zvládnul. Věděl jsem, ale, že nikdy nebudu klasický hráč. Později jsem se stal pedagogem a začal učit na ZUŠ ve Frýdku-Místku. Zůstal jsem u toho čtyři dlouhá léta. Současně jsem přibral saxofon a začal hrát v big bandu Edy Šurmana, taky s punkovou kapelou Tabu. To byl takový punkový  minimalismus, spousta společných vyhrávek na sedmičtvrteční takt. Všichni byli dobří muzikanti. Ságo mě hodně chytlo a tak jsem se přidal také k Jazzové Laboratoři Borise Urbánka. Začali jsme taky jezdit na jazzové kurzy do Prahy ke Karlovi Velebnému, kde jsem vlastně pochopil základy jazzové improvizace.

To byla velice silná osobnost!

To jo! Byl nezapomenutelnou personou české hudební scény, který nám vtiskl punc pracovitosti, lidskosti a taky svérázného humoru:)) Učil jsem se de facto za pochodu. Improvizace se dá naučit až časem za neustálého cvičení, přemýšlení a poslechu hudby. Cvičil jsem na saxík šest hodin denně a bylo mi jasné, že se musím z Frýdku-Místku, kde jsem učil, dostat do Ostravy. Nakonec jsem zakotvil ve Vítkovicích, což bylo to největší peklo! Učil jsem bez přestávek, abych ušetřil čas a mohl cvičit. V té době jsem dost cestoval s různými orchestry do Německa. Chtěl jsem taky emigrovat, ale nikdy k tomu nenašel odvahu. Nebyl jsem ještě připravený a věděl jsem jistě, že chci hrát a živit se hudbou! A tak jsem cvičil a cvičil, zlepšoval se každým dnem. Z pravidelného tréninku jsem nabíral hrozně moc síly. Na politiku jsem nedbal a na schůzích a školeních jsem poslouchal walkamana na plné pecky:))

Cos vůbec jako mladej kluk poslouchal? Máš nějaký kapely nebo muzikanty, kteří tě výrazně ovlivnili?

Hodně mě ovlivnily kapely jako Police, Pink Floyd, Level 42 a pak díky Karlu Velebnému Miles Davis, John Coltrain, Gary Burton, Chick Corea a spousta dalších. Hrozně mě bavily moderní věci. Jinak můj první vzor byl Ruda Březina z Ostravy, který byl v Ostravském jazzovém orchestru. Později pak americký David Sanborn, který měl takový silně emotivní tón a skvělou pop-bluesovou melodiku svých sól. Dále pak Bob Mintzer, Yellow Jackets, Steps Ahead… Dodnes z toho čerpám určitou inspiraci.

Co se dělo dál? Přesunul ses z Moravy jinam?

Odešel jsem ze školy a bylo mi jasné, že chci do Prahy. Na poprvé se mi to ale nepodařilo.  To se psal rok osmdesát šest. Měl jsem v té době nabídky k Lence Filipové, ale hrát na klávesy a zpívat se mi fakt nechtělo. Odjel jsem teda zpět. Ještě dnes si pamatuji, jak jsem stál pod koněm na Václaváku totálně promrzlý, nemocný a bez peněz. Shodou okolností jsem potkal kluky, kteří měli v Ostravě skvělou kapelu. Byl to Richard Kroček a Radek Pastrňák a jejich Buty.

To je taky celkem celebrita, ne?

Hehe, celebrita! Za tenhle výraz by ti nakopali zadek! :))

Tak dobře no…

V pohodě. Padli jsme si prostě hned do oka, udělali novou sestavu a začali hrát pop-jazzový věci. V osmdesátém sedmém jsme jeli do Prahy na Rock Fest a najednou to všecko začalo fungovat. Vyhráli jsem to spolu s Laurou… a Petrem Vášou!

Teď mě napadá, říkáš, že jsi byl  protikomunisticky orientovaný. Neměl si s tím problémy?

Šel jsem silně proti tomu, ale moje jediná politika byla hudba a saxofon. Chtěl jsem být nejlepší a tím bolševikovi vytřít zrak a přitom nikomu nelézt do zadku! Navíc jsem stále měl tu nemoc. Doktoři mi tím svým "léčením" úplně podlomili zdraví. Dávali mi léky, co byly schopné jen potlačit symptomy. Měl jsem potíže s játry, měl jsem nesmyslnou dietu a podobně.  Nemohl jsem kalit, takže sedánky v hospodě s kamarády z kapely tím pádem odpadly. Zamýšlel jsem se taky nad existenčními otázkami. Stále jsem byl na cestách s krosnou  na zádech a spal po kamarádech. Přemýšlel jsem, co dál. A pak přišlo velké angažmá.

Velké angažmá? Co to bylo zač?

V té době mě angažovali muzikanti jako Petr Skoumal. Ladislav Kantor…Potkal jsem se s lidmi jako Honza Burian, Vláďa Merta, Zuzana Michnová… nebo bandičkou Hudba Praha. Tam jsem také nabral první zkušenost s kouřením zeleného holandského tabáku:)) Potkal jsem se taky s Karlem Vágnerem a Pavlem Fořtem, no a ti dali echo Karlu Gottovi, když se v kapele chystaly změny díky odchodu L. Štaidla. Pak tedy zasvištělo „lano“ a já dostal nabídku hrát s Karlem Gottem.

Tak to si samozřejmě bral okamžitě, co?

Právě, že okamžitě ne. Byl jsem z toho děsně hotovej. Sledoval jsem v sobě takový rozpor, Karel Gott byl jedna z těch hvězd, co chodila na večírky s vedením komunistů. Přesto jsem do toho šel a měl pochopitelně od českého big beatu máslo na hlavě. Měli řeči, že je zase o jednoho dobrého muzikanta míň. Každopádně to bylo tři měsíce před revolucí. Kluci z kapely od Mišíka mi to dávali pořádně sežrat. Já jim to vracel slovy: „vám se to všem mluví, máte tady své domovy a své postavení, já nemám nic! Chci zapustit kořeny a k tomu potřebuju peníze!“ Věděl jsem taky, že mě to svým způsobem muzikantsky posune, protože Karel měl tehdy skvělou kapelu. Cítil jsem, že musím jít dál. Poznat nové lidi, kontakty, zkušenosti…

Jak jsi vnímal dobu toho napětí kolem osmdesátého devátého? Přeci jen už to byla doba kalkulace a člověk musel začít trošičku uvažovat co dál… Že padne systém, se dalo celkem tušit.

Větší přání, než aby to padlo, jsem ani neměl. Vnímal jsem to velice intenzivně, ale neměl čas to moc vnímat. Můj život byla hudba a ani jsem neznal nějaké sdružení, kde bych mohl být něco platný. Navíc jsem hrál pop music a ne underground, tak mě hodili do bedny s označením „je s bolševikem“. Kluk, který mi to takhle řekl, pak po revoluci začal hrát ty největší popové sračky, Karel Gott mě velice silně ovlivnil. Jeho energie a profesionalita, touha udělat lidem radost zpíváním mě hodně inspirovaly v pozdější době! Ostatní dění kolem jeho osoby jsem raději nevnímal. Ať si kdo chce co chce říká, zpívat prostě umí ačkoliv se úplně poddal německému trhu a komerci! Celkem rád na to období vzpomínám. To, že ale zpíval na poslední politické kampani pro socialisty, mě dost nemile překvapilo:((

Nacházíme se tedy v období po revoluci… přišel nějaký další zásadní životní zlom?

Rozhodně. V devadesátém druhém jsem potkal Karla Šůchu a ten mi nabídl mi angažmá do kapely Laura a její tygři. Kluci byli plní energie, ale moc se mi do toho nechtělo – měl jsem spoustu pracovních závazků. Pak přišlo určitý hluchý období, kdy jsem moc nehrál, i když jsem už působil v Kontrabandu Milana Svobody nebo taky v Olympiku v pořadu „Prázdniny na Zemi 2“. Sedl jsem si tedy s Šůchou:)) na kafe a vymysleli jsme určitý systém fungování a plácli jsme si. Já ale měl tu smůlu nebo spíš štěstí, že hned na prvním koncertě ve Francii jsem se zamiloval. Našel jsem si tam svoji budoucí ženu. Začal prostě můj životní rock´n´roll. Rok jsem jezdil po vyprodaných koncertech a klubech po celé Francii. Ta kapela prostě byla výborná. Díky své nastávající jsem vlastně začal budovat sólovou kariéru. Hodně mi s tím vším pomáhala, navíc měla ekonomické vzdělání – jako manažerka prostě ideální stav. Založili jsme agenturu a organizovali koncerty a festivaly i v samotné Paříži. Na základě toho jsem od Karla Gotta odešel. Vypořádal jsem se s tím a byl šťastný, že jsem to celé dokázal změnit. V devadesátém pátém jsem, spolu s Borisem Urbánkem, vydal svoje první sólové album a vlastně téměř každý rok potom, vždy jedno další. Nastartoval jsem svoji sílu a emoce, opustil hostování v kapelách a začal vytvářet muziku sám.

Můžeš nám prosím ty desky trošičku popsat?

Je jich devět vydaných: NICE TO MEET YOU, INFORMATION OF MY SOUL,VÁNOČNÍ INSPIRACE, SAX & LOVE, SAX ART (tyto dvě jsou v Německu), SAX HOROSCOPE, HARMONIE, LOOK BETTER NAKED, DUO CONCERTINISSIMO no a doma mám další čtyři nevydané mástry. Každá z těchto desek je jiná – jediné co je spojuje je původní repertoár (kromě Sax&Love). Na většině z nich se podílím autorsky. Celkově bych to hodnocení shrnul do jedné věty: je to moje snaha o hledání a nacházení harmonie a hudební komunikace. Snaha přispět něčím pozitivním do tohoto bláznivého světa:)) Na mém webu najdete v oddílu DISKOGRAFIE spoustu ukázek v podobě mp3! Tak si uděláte svoje hodnocení a představu:))

Teď bych rád načal téma, které mě zajímá asi nejvíc. Koncem devadesátých let v Česku proběhl obrovský boom elektronické taneční hudby. Já si tě pamatuji někdy z přelomu milénia, kdy jsem navštívil Roxy a tam jsi s Lugerem stál na pódiu se zlatým ságem a stříhal takové kousky, že jsem se nestačil divit. Proč vlastně elektronika? Vždyť to je přece obrovský skok!

Shodou okolností jsem se dostal do Radosti FX a nabízel tam svoji jazz kapelu "Blue Birds". Hasta Luego, tedy Petr Vančura (dramaturg) mi řekl, že jazz tam naprosto nepřipadá v úvahu, nicméně slíbil, že si poslechne mojí desku. Za nějaký čas volá, že je to náhodou celkem dobrý a že by se to dalo spojit s djs. Já jsem pochopitelně hned souhlasil, protože jsem něco podobného už slyšel v podání saxofonisty Countrey Pine. No a tak jsme se setkali s Lugerem a hned si to šli vyzkoušet. Pochopil jsem, že promíchává desky mezi sebou bez pauzy, že hudba má jasnou konstrukci a jasnou, nekomplikovanou harmonii, a že musím dávat pozor na ladění. Brzo jsem se s tím sžil a hned druhý den jsme vyrazili do CZ Beatu, kde byla naše premiéra. Pak už  to šlo ráz na ráz.

Abychom se postupně dostali do závěru. Jak funguješ v současnosti?

Vesměs si teď plním to, co jsem si vždycky přál. Po šesti letech začali Djové, s nimiž hraji, sami tvořit a já se podílím na některých tracích. Třeba Pat Heart a Kell dělají ve svém produkci Afrodrops světově srovnatelné tracky tech a deep-house. Taky Frantíci žijící u nás v projektu Levelrise. Dále spolupracuji s anglickým Dj @OM. Natočil jsem s ním jeden zajímavý kousek. Mým velkým tlakem a snem je zahrát pravidelně na parties ve světě. Nebo natočit či vyprodukovat dobrý taneční track tak, aby se do zahraničí dostal. No „volačo sa chystá“ spolu s Dj Gen Dilinim (Cz) a taky s Patrickem Bergmanem a Mc Wopackem... Připravujeme zajímavé „věci“:)) Jinak mám skvělé live projekty se španělským DJ Hectorem Lopezem a českým DJ Martezem. Letos jsem byl taky na Ibize, kde jsem se po třech dnech chytl a hrál pak každý den na dvou třech místech. Příští rok se chystám taky do Japonska na pár koncertů s Chakkirim Norio. A mnoho dalšího…

Zkusme ještě na závěr trochu mého oblíbeného life-stylu. Co ty na to?

Jasný. Kromě takových potřebných a nutných "věcí", aby moje tělo a duch zůstaly svěží, je můj harmonogram asi takovýto: kolem osmé hodiny vstávám a pozdějc hned jedu – otevřu počítač a jdu makat. Minimálně hodinu u toho sedím a mejluji a telefonuji – znáš to! Pak snídaně, no a cvičení na saxofon. Odpoledne schůzky ve městě. Nesnažím si ale dělat pravidelný režim, každý den je to jinak, prostě to nelámu. Co se týče "drog", tak jen alkáč. Svoje už mám odkaleno a musím se trochu hlídat. Teď si to tu a tam užívám pro dobrou náladičku.

Ještě jednu otázečku mám? Jaký původ má vlastně tvoje příjmení?

Měla by to být zakavkazská Rus, ale nevím o tom! Moje kořeny jsou jasně na Valašsku. Mám dokonce i Valašský pas a na kontě jeden vlašár. Jinak zvu všechny k návštěvě svých webových stránek, kde je spousta muziky. Čus a držte se, ať se daří! http://www.ivan-sax.com

foto: dancer

 
 
 
 

ČLÁNKY AUTORA

 
 
 
 
 
 
 
 

Partnerské linky: festivaly 2016