Constantin Plesky: "Strašně mě to mrzí.."

otázky a text: Martin "Juki" Jyrkinen & Štěpán "Štěpík" Mareček
foto: Patrik

Úvodem našeho rozhovoru bych byl rád pane Plesky, kdybychom vás čtenářům Techno.cz a Britských listů zevrubně představili. Ministerský předseda Paroubek o vás tvrdí, že jste “podivný člověk,“ v médiích vystupujete na straně návštěvníků Czechteku, kterým jste pronajal louku a vaše jméno je skloňováno ve všech možných tvarech s určitým nádechem tajemství a záhady. A proto popořadě - jak je v našich profilových rozhovorech dobrým zvykem: jak by jste sám sebe popsal? Co je Constantin Plesky  vůbec zač a jakou roli v jeho životě hraje Afrika?

To je úplně jednoduché. Tatínek měl boty z toulavého telete a ty ho zanesly do severní Afriky. Tam se seznámil s maminkou, která pocházela z poměrně známé a dobře zajištěné francouzsko-italské rodiny. Studoval švýcarskou hotelovou školu a když skončil, měl za úkol obejít určité podniky. Dostal se tak do pařížského Saint Anne. To byl velice vyhlášený restaurant a shodou okolností se tam setkal s jedním hoteliérem z Bordeaux. Ten když ochutnal co otec vytvořil, nabídl mu místo v Africe – šlo o řízení celé restaurace. Otec po tom kontinentu už dlouho toužil a okamžitě nabídku přijal. Když jsem se později v Kartágu narodil, dostal celý podnik jako dárek. Náhodou se tak vlastně stal majitelem –  a z nich velice dobří kamarádi.

Předpokládám tedy, že jste později po otci přebral žezlo, ne?

Kdepak. Já jsem vždycky toužil po medicíně, bohužel jsem vážně onemocněl a musel toho nechat. Dal jsem se tedy na cestu zahraničního obchodu. Absolutně jsem neměl páru o čem to je, ale uměl jsem jazyky a bylo to tak jediné, co jsem mohl dělat. Ani jsem nikdy netoužil po cestování, no paradoxně jsem byl celý život v různých koutech světa. Jinak střední školu mám částečně v Africe v jezuitských školách a částečně ve Francii.

Vzpomenete si na své na úplně ranné dětství? Přeci jen vyrůstat v Africe u Sahary je dost zajímavé!

Přestože byla válka, měli jsme nádherné dětství. Dokonce se mi na vlastní oči podařilo vidět generála Rommela – lišku pouště. Pro dítě to bylo prostě zajímavé. Ani nevím proč, ale velice silně na mě zapůsobil. Každopádně jsem vyrůstal v multinacionální a multireligiózní kolonii a měl  tak příležitost poznat život katolíků, muslimů, Židů. Bylo to nesmírně přínosné. Odmala nás také pronásledovala hudba a díky mamince jsme tak poslouchali opery a klasickou hudbu obecně. Celá rodina byla hrozně muzikální. Děda o nedělích hrál na kytaru a podobně. Proto ani dnes hudbu nedělím a myslím si, že každá má co říct. Je to věc generací a hudebního vkusu. A taky pochopení, protože hodně starších lidí zapomíná, že v mládí blbli "nämlich" úplně stejně jako mladí dneska.

Když jste mluvil o svém tatínkovi, napadla mě ještě jedna věc. Mluvil jste v mládí už plynule Česky?

Ne. Češtinu jsem absolutně neznal. U nás se mluvilo hlavně Italsky a Francouzky, později přibyla i domorodá Arabština a protože sousedé byli Židé a representant  jejich rodiny byl velký tuniský rabín Citruk, přístup byl i k Hebrejštině. Nebylo to špatné, člověk byl připraven už od malička. Ačkoliv si teda myslím, že žádný polyglot nejsem. Mám zajímavé vzpomínky, nějakou dobu jsem působil v Izraeli a ten jazyk jsem před tím neslyšel přes dvacet let. Druhý den jsem si připadal jako ve včelíně – najednou se ta slova z mládí, ale začala sama vybavovat.

Dobrá. Vystudoval jste zahraniční obchod a pustil se do světa. Co se dělo dál?

Bylo v té době poměrně málo francouzštinářů a tak jsem se dostal do Bejrútu. Jel jsem jen na dva měsíce, ale zůstal prakticky až do roku šedesát osm. V tom kole jsem už zůstal, později jsem cestoval do Maroka, potom do Francie, Itálie, Beneluxu a úplně ke konci své kariéry působil v Paříži. A potom už následovala cesta do Čech. Tady se začaly stavět hotely a francouzská firma CBC tady založila svoji dceřinnou společnost. Já jsem se stal její generálním ředitelem. Měli jsme rekonstruovat hotel Carlton v Bratislavě, jenže tenkrát bylo velice málo hotelů v Praze. No, vedení Francouzů přišlo s návrhem začít stavět tady, a ono to prošlo. Psal se rok osmdesát osm a mezitím se tu začaly dít převratné změny. Začali jsme stavět hotel Atrium (dnešní Hilton pozn. Juki) a druhý v Karlíně, dnes se jmenuje Ibis. To byl hotýlek, který nám spadl úplně do klína. Rozjel jsem ho a po nějaké době, kdy došlo k osobním třenicím, jsem se naštval a na správní radě rozloučil. Bohužel jsem tenkrát možná udělal chybu – neměl jsem totiž jiné zajištění. Padl jsem na jednoho podnikatele, který tu měl herny a po chvilce přemlouvání jsem přijal jeho nabídku a stal se generálním ředitelem jedné casinové společnosti. Trošku toho lituji, protože to na vás nechá určitý punc. Na stranu druhou to byla velká škola života. Později jsem se postavil na vlastní nohy – můj sen totiž bylo udělat rybí restauraci. Ty mořský potvory mi tady strašně chyběly.

Ještě jednu otázku k vaší minulosti mám. Vzpomenul jste zážitek z druhé světové války, absolvoval jste základní vojenskou službu?

Samozřejmě. Byl jsem však z takzvané "nebezpečné" rodiny. Nastoupil jsem k letectvu, ale k velice zajímavé jednotce. Byl to První letecký stavební prapor (smích). Kdo si trošku pamatuje tu doby, já nastupoval v padesátém sedmém roce, ví co to znamenala hnědá barva. Za mě se prakticky zrušila černá barva. Pro ty, kteří to neznají, černá barva byli pétépáci – pomocný technický prapor.

Chápu-li tedy dobře, vy jste přijel sloužit do komunistického Československa?

Ano, do Olomouce.

To byla asi zmatená doba, ne? Pro vás pravděpodobně dost silný kulturní šok a možná i…no, raději povídejte sám.

Podívejte se. Spousta lidí, když řeknu, že pro mě jsou nekrásnější padesátá léta, si klepe na čelo. Ta léta byla prostě velice špatná doba, možná ty nejhorší roky vůbec. Nicméně já jsem byl vychovávaný v jezuitských školách a ty byly nesmírně přísné. Ráno se v sedm nastoupilo do školy a v šest večer si pro vás přišli. Včetně soboty. Byla tam velice silná disciplína. A teď si představte, že kluk, který je tam zavřený jako ve vězení se najednou dostane do takové krásné země. A teď ty nádherné lesy, do školy jenom dopoledne…navíc předměty, které se tady učily jsem já měl dávno daleko za sebou. Přišli jsme sem v zimě a já poprvé viděl sníh. Bylo to pro mě paradoxně všechno obrovsky osvobozující. Jinak vojna proběhla dobře – byl jsem zdravotník a neměl žádnou buzeraci. Prostě velké přátelství s kuchaři a zásobovači a tak. Kdo na vojně byl, umí si to asi představit. Měl jsem štěstí, vlastně celý život mám tak trochu štěstí.

Dobrá. Přesuňme se do druhé půle našeho povídání. Kauza Czechtek 2005 otřásla politikou jako nikdy předtím. Na vaší louce došlo k brutálnímu mlácení mladých neozbrojených a leckdy polonahých lidí, kteří si přijeli jednou v roce zatančit na elektronickou hudbu. Vy jako pronajímatel figurujete v kauze poměrně výrazně a ačkoliv vím, že jste se nechtěl mediálně nijak zviditelňovat, je na čase promluvit a popsat události ze svého vlastního pohledu. Jak to tedy bylo, pane Plesky?

Spousta lidí to nechápe a moje osoba je spojovaná s mafií a různými jinými nesmysly, třeba drogami. Prosím vás, ne! Žil jsem v různých zemích, kde se drogy berou opravdu hodně a proto jsem se jich vždycky velice stranil. Osobně neuznávám měkké nebo tvrdé – pro mě jsou drogy všechno. Jednou je to droga a tím to končí. Nemám drogy zkrátka vůbec rád. To na úvod.
Abychom došli k letošnímu Czechteku, neubráním se abych se nezmínil o ročníku minulém. Minulý ročník byla tahle akce v Boněnově na pozemku, jehož jsem spolumajitelem. Fakt je to, že nikdo nevěděl, komu ten pozemek patří. Všichni si na něj ale dělali nárok. A stačilo se jenom podívat do katastru, aby se zjistil opravdový majitel. Takhle. Tam dochází k šíleným zmatkům. Ty pozemky patřily kdysi rodině Kotlaříků. Ti si rozdělili majetek a my tu část od paní Kotlaříkové koupili. Zamýšleli jsme na nich chovat italské vepříky na parmskou šunku. Tachovská komora to zpochybňuje, ale to je jejich věc. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že jsou ty pozemky blokovány. Po šesti letech nám bylo umožněno podat incidenční žalobu – a to ten spor trvá již sedm let.
No a vzhledem k tomu, že tanečníci minulý rok také nevěděli komu ty pozemky patří, požádal jsem zkrátka Policii ČR o ochranu mých vlastnických práv. Policie na to moc neslyšela a zásah proběhl až ve chvíli, kdy ta akce de facto skončila. Na tom trvám. No a jednou tady sedím ve své restauraci a přijde za mnou jeden novinář a ptá se mě na různé otázky. A jedna z těch otázek byla, že jak se dívám na techno párty. Já říkám, že kdyby za mnou bývali ti technaři přišli jestli nejsem proti tomu jim povolit vstup na své pozemky, tak by to bylo o něčem jiném. Takhle jsem ale byl skutečně rozezlen a policii o pomoc požádal.

Můžete nám vysvětlil jakou roli v tomhle hraje pan Lúdik, který se na televizní kamery celou dobu tvářil jako majitel, jímž tedy není?

Ty polnosti tam se musí sklízet, protože 400 hektarů je už safra porce. Měli jsme kontrakt s panem Lúdikem, že nám bude tyhle pastviny dvakrát do roka sekat. Pan Lúdik nám čistě jen sklízel tu trávu. To seno jsme mu dovolili nechat. Pan Lúdik není ani majitel, ani pronajímatel těch pozemků.

Tady někde přicházíme k událostem letošního roku, že?

Ano. Přišel sem pan Šroub před měsícem nebo dvěma a říká: "Pane Plesky. Prosím vás, vy jste tenkrát slíbil, že by jste ty pozemky pronajal." Mluvilo se o setkání příznivců elektronické hudby. Já mám jedno slovo a co jsem řekl, to dodržím. Má okamžitá reakce byla – ano, ale zajistíte tam nějaké podmínky. Diesel agregáty budou umístěny tak, aby nezamořovaly louky a ropné produkty se nedostaly do spodních vod, že tam budou toalety, odvezené odpadky, dostatek pytlů a tak. Oni souhlasili a přišli později s návrhem smlouvy. Chtěl jsem to už hned podepsat, ale moje právnička mě zadržela. Pozor! Teď mluvíme o pozemcích v Boněnově. Protože jsem s nimi ale nemohl manipulovat, musel jsem se těm chlapcům omluvit. Pan Šroub byl trošku zklamaný, ale mě pak napadlo, že mám ještě pozemky u Přimdy. Tedy já ne, ale jsem tam jednatelem. On se tam byl podívat a vrátil se úplně nadšený. A bodejť by ne! Ty pozemky jsou situovány tak, že nemůžou obtěžovat okolí. Věděl jsem, že tam bude větší počet lidí, ale ne desítky tisíc. Každopádně ta nejbližší vesnice je vzdušnou čarou čtyři – možná pět kilometrů vzdálená a navíc chráněná vysokým stromovým prostorem. Ideální výjezdy, příjezdy. Prostě tak, jako by to bylo udělané pro ty kluky. Příjezdová cesta je veřejně přístupná, asfaltovaná, jsou tam svodidla a sedmdesát metrů té silnice je na našich pozemcích. A je i naším vlastnictvím!

Tušil jste, že by se mohly začít dít problémy?

Ani ve snu! Ani ve snu mě nenapadlo, že by se mohlo něco stát. A devětadvacátého ráno přijde moje dcera celá vylekaná, že na mě venku čeká policie. Čekali na mě dva policejní důstojníci. Musím říct, že jsem na ně byl celkem tvrdý a neviděl příčinu proč vypovídat. No nakonec jsem jel podat vysvětlení. Říkal jsem jim ať se podívají do listu vlastnictví, kde je evidentní, že ty pozemky patří naší firmě. Na stanici se všichni chovali víc než korektně. Odpověděl jsem na otázky – několikrát jsem byl dotazován na počet osob. A několikrát jsem odpověděl, že jsem si počet osob nikdy neurčoval. Smlouva byla jasná. Podepsal jsem ji a nikdy neodvolal. A kdyby si jí pořádně přečetli, zjistili by, že je ta smlouva právně neodvolatelná. Bylo to napsané od dvacátého devátého července do pátého srpna. Neměl jsem s tím problém, vím že i ta Boněnovská louka se perfektně uklidila. Každopádně tím můj kontakt s nimi končil. Od té doby ani jeden jediný telefonát z Policie! Nikdo z Tachovské policie nezavolal, nikdo se mě na nic neptal a najednou příval novinářů a televize! Když jsem se dozvěděl co se tam stalo, byl jsem konsternován. Já nevím proč, já nevím jaký jsou důvody a příčiny. Vždyť tam je to ideální. A vím stoprocentně, že měli objednané mobilní toalety a dokonce i umývárky! Ty se tam ale nedostaly kvůli blokádě Policie.

Kde se tedy vzal ten údaj o tom, že ve smlouvě je udáno padesát až sto lidí?

To já nevím. To mi bylo později řečeno Policí. Já jsem nikdy nic takového neřekl a nenapsal. Trošku mě to naštvalo, protože se snažím být korektní, že ředitel Tachovské policie tvrdil, že jsem tu smlouvu odvolal. Vždyť to byla neodvolatelná smlouva, tak jak jsem jí proboha mohl odvolat? To je prostě nesmysl. Trošku se divím. Dobře – je to hudba, která může někomu vadit. Ale zase při trošce tolerance…. Víte, mě tohle všecko strašně mrzí. Při trošce dobré vůle a trošce diplomacie se tohle prostě dalo řešit úplně jiným způsobem. Otázka je, zda policie vůbec znala naše pozemky.

Pravděpodobně až do konce zásahu vůbec netušila kde vedou jeho hranice.

To je smutné. Policie by měla mít přístup do katastrálních map – já to běžně dělám a je to dostupné na internetu. A nevím, kdo to tak zařídil, aby se počítalo padesát metrů čtverečních na jeden osobní vůz. Místa tam bylo dost a ani v Boněnově těch automobilů nebylo zas tak mnoho.

Trochu odbočím. Viděl jste ta sestříhaná videa ze zásahu?

Viděl. Viděl jsem to od slečny Matějkové a dost mě to rozesmutnilo. Fakt je, že jakmile se Policie setká s manifestanty, vždycky dochází k excesům na obou stranách. To je prostě dáno obyčejnou náturou člověka. Zásahy v zahraničí, o kterých se tak moc mluví ale řídí velice citlivě psychologové. A je velice zajímavé, že jsou tam specialisti, kteří vyhmátnou jádro a to vytáhnou. Prostě postupují jinak než tady. Navíc se nevyhnete tomu, aby vám na tuhle akci  přišli provokatéři. Blbý je to, že se kvůli tomu rozdělil národ na dvě půlky. V demokracii, i když udělám kopanec, je lepší říct pravdu. I za cenu toho, že je bolestná. Je to lepší než používat polopravd nebo nepravd. Pravda vždycky vyleze na povrch a mimoto je to znesvěcení naší devizy, kterou máme napsanou na prezidentské standartě – pravda zvítězí. Kdyby se toho lidi drželi, nebylo by to tak špatný. Podívejte, minulý rok jeden pan politik povídal, že se pro tyhle akce najde nějaký terén, kde by se mohly konat. Proč se to neudělalo? Když chceme chránit něco, tak to uzákoňme. Pokud budou v zákoně díry jako v ementálu, vždycky bude docházet k excesům. Já bych chtěl slyšet jenom jednu věc. Mě osobně ten zákrok už nezajímá. Ale proč proboha od začátku museli nařizovat zásah? Vždyť nemuselo být žádné hádání! Navíc teď vycházejí takové hlouposti! Čtete nesmysly – že tam byl zničený les. Vždyť to byli dřevo-hospodáři, co káceli soušky! Nebo, že tam jezdili kamióny. Krucinál, já jsem žádný kamion neviděl! To byly malý náklaďáčky. Tohle přece nikdo nemůže myslet vážně.

Premiér Paroubek tu louku několik dní po zásahu navštívil a přišel s vyjádřením, že jsou tam škody v hodnotě několika set tisíc korun. Je to reálné?

Ekologická iniciativa mi potvrdila, že ta louka bude po dvou třech deštích taková, jako předtím. Ty louky byly sklizeny, včetně té naší. Když se mluví o pásání krav, tak já vám řeknu, že jsem tam nikdy žádnou krávu neviděl. Teď už tam zůstávají jenom ty střepy a těch není zase tak mnoho. To mě samotného trošku překvapilo, že všude se psalo, jak se tam chlastá alkohol. Já jsem si udělal výřez v té odpadky nejzatíženější části a našel jen deset láhví od piva a jedna od nějakého likéru. Všechno ostatní byly plasty. Stejné jako v Boněnově – tam zůstaly jen nepatrné koleje od těžkých vozů.

Vidíte, to je zajímavé samo o sobě. Koleje, které na Přimdě vyjela těžká policejní technika vám nevadí? Mluvil s vámi o tom někdo?

Ne! Vůbec nikdo. Nikdo mě nekontaktoval. Já tu policii, myslím ty kluky co tam byli nakonec i trochu lituji – jsem pro pořádek, ale lidé co policii velí si musí uvědomit, že si nemůžou dělat co chtějí. Že musejí respektovat určitá pravidla. A takovýhle zásah není v téhle zemi s křehkou demokracií vůbec žádoucí. Myslel jsem si, že dělám správnou věc a bude konečně pokoj. Bohužel tomu tak nebylo.

Dobrá. Nemáme už příliš mnoho prostoru, máte nějaké životní motto nebo vzkaz našim čtenářům?

Snad jen jediné. Tolerance. Tolerance. Tolerance.