Hudební recenze: Crazy Penis - Love On The Line

Crazy Penis aka Crazy P vznikli coby duo Jim Baron & Chris Todd už někdy v roce 1996. Díky nepřeslechnutelnému talentu a citlivé, muzikálně vytříbené produkci rychle zdomácněli na renomovaném - dnes již bohužel neexistujícím deep-houseovém UK labelu Paper Recordings. K dnešnímu dni mají na svých producentsko-muzikantských kontech celkem pět studiových alb. To zatím poslední dostalo název Love On The Line, vyšlo po třech letech na australské značce Tinted Records a výstižně definuje zvukové cítění Crazy Penis v hudebně zajímavém roce 2008.

Asi už víte, že Crazy Penis již dávno nejsou duem. Vzhledem ke zvyšující se poptávce fanoušků i promotérů po jejich koncertních vystoupeních se během let úspěšně přetransformovali v hudební těleso, jenž zvládá nejenom kvalitní studiovou tvorbu, ale také živá vystoupení na velice vysoké úrovni. Na basu s nimi v současnosti brnká Tim Davies, skvostným hlasem okouzluje výrazná vokalistka Daneille Moore (oba působí v CP zhruba od roku 2002), bicí pak masíruje "služebně" nejmladší Mat Klose, který vystřídal perkusionistu Mava.

A jak že znějí CP v roce 2008? Živě, někdy možná až moc, ale tento dojem závisí spíš na vašem subjektivním vnímání a vkusu. Možná, že právě tohle bylo cílem zmiňovaných personálních posil a změn. Trendy neřeší, i když by jim přiměřený zvukový posun mohl pomoci, možná ale taky ne. I nadále si libují ve vyklidněně snivé poloze soulful & deep house music, ikdyž s tou hloubkou zvukových ploch se klidně mohli odvázat ještě o něco víc. Nikam nespěchají, s tempem a rytmikou si spíše hrají, přičemž zkoušeji mnoho různých poloh a postupů. I nadále holdují elementům moderně znějícího jazzu, nezapřou však ani vliv starého funku, soulu, inteligentního downtempa anebo sympaticky rozverného disca.

Kontrastně nepůsobí pouze kombinace muzikálních prostředků, například elektronických versus živých nástrojů, ale i sbírka použitých hudebních ingrediencí a koření. Podobně eklekticky přistupují i k emocím a náladám vycházejících z jejich hudby. V rámci deseti tracků nabízejí leccos. Kromě přemýšlivé melancholie, sentimentu, lásky anebo skladeb s nekomplikovaným poselstvím "prostě tancuj bejby" servírují Crazy Penis také pořádnou porci energie, nějaké ty životní frustrace a vůbec vážnější chvilky.

Crazy Penis poměrně harmonicky a citlivě prokládají zvuky i stopy, vrství, sem tam experimentují, ale radši to nepřehánějí, jakoby si vzpomněli na tvrzení, že v jednoduchosti je krása. Možná, že už ve studiu strategicky přemýšleli o koncertní prezentaci a vůbec podobě jejich aktuální muziky. Sem tam sice sklouzávají k až popově líbivým melodiím, ale smyslně živelný náboj, jímž disponuje silně variabilní vokální projev Danielle Moore, mnohé vynahrazuje. Je to právě ona, kdo umocňuje (anebo zachraňuje?) efekt tohoto alba, a to jak zajímavým nakládáním s hlasem, tak milým lyrickým obsahem. Už si bez ní Crazy Penis moc nedovedu představit.

Vynahrazuje mnohé, rozhodně ne vše. Ať jsem měl totiž v minulosti Crazy Penis jakkoliv v oblibě, jejich aktuální počin pro mě není tak návykový a celkově atraktivní, jak bych čekal a jak tomu bylo u jeho předchůdců. Možná už některé věci hudebně cítím trochu jinak, možná mi Crazy Penis prostě zevšedněli, možná jsem příliš ovlivněn bohatým děním ve světě současné hudby. Vedle něj mi obsah tohoto alba přijde tak nějak všední, obyčejný až šedý. Milý, ale ne zas tak moc. Jedná se o muzikantsky povedené album, hodně fanoušků bude určitě spokojeno. Asi bych si jej víc užil koncertně než "pouhým" poslechem CD. Crazy Penis si cením, mimo jiné proto, jak ignorují trendy a jsou věrni svému dlouholetému hudebnímu postoji. Na druhou stranu je více než pravděpodobné, že si na tohle album za pár měsíců ani nevzpomenu. I tak príjemný poslech.

Hodnocení: 65%

http://www.crazyp.co.uk/
http://www.myspace.com/crazypenismusic
http://www.centralstationrec.com/