Knižní recenze: Cory Doctorow - Malý bratr

První, co potřebujete před otevřením knihy Malý bratr vědět, je toto: Cory Doctorow je odkojený Věkem počítače. Není kyberpunker ani postkyberpunker, protože to, o čem tihle lidi píšou jako o něčem zvláštním, je jeho denní chleba. Bylo to vidět i na jedné z mála jeho povídek, které jsou dostupné v českém překladu (vyšla v antologii Singularity), která vyprávěla o konci světa, jak ho vidí ajťáci (kteří přežijí, protože jsou beztak pořád někde zalezlí), a o tom, že je supr mít tričko Hello Cthulhu. To byla ale jen povídka. Malý bratr je román. Takže pokud věříte, že Microsoft je vážně dobrý, a nebo pokud – nedejbože – používate Internet Explorer, radši si vystřelte mozek, ale tu knihu neotvírejte. Vy ostatní: směle do toho!

Budete se bavit, spoustu se toho dozvíte a jako bonus se nakazíte zdravou paranoiou. Hlavní hrdinové se rekrutují z řad středoškoláků, ale to neznamená, že je to román pro děti. Marcus a spol., do té doby bezstarostní a vědomi si svých práv a výsad coby Američanů, najednou zjišťují, že jejich město se mění v jakýsi totalitní ministáteček, kde na každém kroku číhají kamery, senzory a fízlové. Pohodlí? Toto je věc národní bezpečnosti... Soukromí? Toto je věc národní bezpečnosti... Práva a důvěra? Toto je věc národní bezpečnosti. Jeden si až s hrůzou říká, co by s tímhle aparátem dokázali pánové Hitler či Stalin. Asi by ovládli svět. Pokud by vás naopak zajímalo, jak je to s tím výše zmíněným teroristickým útokem, tak máte smůlu – není tématem knihy, pouze její rozbuškou.

Vše se totiž točí kolem toho, jak se Marcus a pár jeho přátel pokusí zastavit mašinérii, která se vysmívá všemu, co je na Americe správné a krásné. Bojiště? Virtuální prostor a média... Malý bratr je na jedné straně velmi moderní román, ale obsahuje i některé poměrně archaické prvky. Ale popořadě. Nečekejte žádnou konspiraci – ty jsou v kurzu asi tak jako Visty. Místo toho se děste naprosto veřejného zneužívání pravomocí a ohýbání legislativy, jak se to mocným hodí. Nečekejte velké padouchy a jásavé akční sekvence – zlo je institucionalizované a pepřák do očí je efektivní, nikoliv efektní. A rána policajtským obuškem také. Samozřejmě, že se pořád točíme kolem počítačů a jeho pohrobků... A já nebudu lhát – nestíhal jsem a ne vždy se chytal. Ale bylo to krásné nestíhání a nechytání se. Což je umění, které ne každý autor zvládne. A pokud za něco opravdu autorovi zatleskat, tak za popis města, které se začíná dusit v předpisech a omezeních.

Řada děl a lidí na Západě (a bohužel i čím dál víc u nás) si zvyklo křičet po každé blbosti "Fašisti!" nebo "Zvůle!", aniž by měli nejmenší představu (krom hraní Wolfensteinu, na který se nám dostane velmi vtipného odkazu), co to takový fašismus nebo zvůle "pořádkových složek určených k utišení neklidných elementů v rámci obyvatelstva" je. Doctorow si to evidentně představit umí. A podle toho mimochodem vypadá i konec románu: žádný jásavý happy end nečekejte. Jsou prostě džinové, kteří se už do lampy nikdy nevrátí. Co se týče těch archaických (pozor, nikoliv negativních!) záležitostí – v podstatě se jedná o několik prvoplánových postav a představu, že určitá komunita může být z principu až abnormálně soudržná. A především v kontrastu s tím, jaký mají hrdinové vztah k elektronice, až romantická víra v moc novin něco změnit. Ale i to je součást kouzla románu, kterému bych jinak mohl vytknout maximálně přímočarost, ("Cože?!" zakřičí někdo. "Žádné vedlejší dějové linie? To musím mít!") takže jinak prostě tleskám. Už proto, že si moc dobře pamatuju, jak se na mém gymplu začaly zavádět čipy a ten divný pocit, co jsme z toho měli. Marcus měl pravdu: Nevěřte nikomu pod pětadvacet!

Cory Doctorow: Malý bratr
Překlad: Aleš Heinz
Vydalo: Triton, Praha 2011

Hodnocení: 90 %

Boris Hokr

foto: archiv vydavatele