Enemies jsou přátelé britských kytarovek. Přesně těch tklivých devadesátkových, který tak hřejou u srdce, nejde ale o kopii nebo retro. Ten feeling bezstarostnosti promíchávají s aktuálním post-rockem a především mathrockovým vybrnkáváním neuvěřitelných struktur, lehkých a vzdušných, jak jen to Britové umějí. Na rozdíl od devadesátek však absentuje zpěv, díky tomu si lze vychutnat precizní práci s nástroji bez odvádění pozornosti.
Planety, černý pop. Nehraje vám to? Planety, pop z černého Slezska. Pořád vám to nehraje? Planety, mámardámaso. Už? Ne? Taky to asi nikdo nečekal, co se ve Slezsku zjeví. Naprosto perfektní, nenucený a drzý indie rock s notnou dávkou lhostejné melancholie. Planety nemaj žádnej českej ekvivalent, člověk prostě nemůže přirovnávat a předvádět tak svoje encyklopedický znalosti. Zato nebudu skrývat to, že se mi to fakt líbí a mám je rád. A to je dostatečný důvod si je jít poslechnout!
Worldhood jsou z jiného soudku. Jistá popovost je shodná, základ je ale v dřevním a podle mě tatíkovskym punku (kterej pro mě představujou třeba Astpai). To je ten punk, kterej si je naprosto vědom svý muzikantský vyzrálosti, postojema a už tak nějak nemá nutkání exhibovat, protože prostě není proč. Jsme dospělý tak proč mlátit do všeho a všech kolem?
Croupier, pětičlená kapela z Irska pohybující se mezi žánry indie, math a post-rock. Sami sebe vidí někde mezi Liars a osmdesátkovými Talk Talk.
