Report z akce Dimensions Festival v Chorvatsku od abayo

Letošní novinkou festivalů Outlook a Dimensions byly zahajovací koncerty, které odstartovaly každý z nich. Zatímco Opening Concert Outlook Festivalu jsem bohužel vynechala, ten následující byl povinností. Když v line-upu vidíte jména jako Andrew Ashong, Portico Quartet, Mount Kimbie a Bonobo live a navíc vstupenka na všechna tahle jména stojí v přepočtu pět set korun, tak prostě nelze odolat... Takže ve středu 4. září jsem zamířila do samotného centra Puly, konkrétně potom do jeho historické pýchy, kterou je dva tisíce let starý amfiteátr. Návštěvníci, kteří byli ubytovaní ve festivalovém kempu, jenž se nacházel na okraji města v části zvané Puntizela, mohli využít za jistý peněžní příplatek plavbu lodí, aby se na místo dostali nebo využít klasické městské hromadné dopravy. V případě, že zůstávali v centru města tak jako já, mohli dorazit po svých, což bylo docela příjemným faktem...

Ještě předtím než se na scéně toho krásného prostoru, kterým amfiteátr je, začaly hemžit hvězdy večera, krev v žilách se nám snažil rozproudit DJ Jonny Dub. Hudební program v pravém slova smyslu ale odstartoval až Andrew Ashong, který spolu s několika členy kapely předvedl téměř hodinové vystoupení, které mě nějak extrémně nenadchlo, ale zase ani neurazilo. Nicméně byla jsem velmi mile překvapena čtveřicí pánů z kapely Portico Quartet. S dokonalou ladností totiž dokázali zkombinovat zvuky klasických nástrojů, jako třeba basou, trumpetou a bicími spolu s elektronikou. Poslední skladbu jejich vystoupení v amfiteátru svými vokály doplnila ještě Cornelia a prý se jednalo o doposud nevydanou skladbu. Byla takovou krásnou tečkou za jejich velmi povedeným vystoupením a potom už celé osazenstvo netrpělivě vyhlíželo Mount Kimbie. Ačkoliv jsem je letos již jednou slyšela hrát, konkrétně potom na koncertě v pražské Lucerně, kde předskakovali věhlasné kapele The XX a neměla jsem z jejich performance úplně nejlepší dojem, tentokrát bylo všechno jinak! Už v reportu z koncertu The XX jsem zmiňovala, že jim příliš nepřálo místní ozvučení a dokonce ani role předskokanů, kterou si mohli "užít" naplno. V chorvatské Pule byli Mount Kimbie ovšem za velké hvězdy a právem! Prostor pod pódiem byl tak zaplněný, že z vyvýšených míst vypadal takřka jako celistvý objekt, který se s prvními tóny, jež nám tihle pánové dopřáli, dal do pohybu. Postupně odehráli skladby jak z nové desky, tak z jejich debutové a tak došlo třeba na "Home Recording", "Break Well" a "Made To Stray". Do historie zabrousili třeba věcí "Maybes", "Carbonated" nebo "Field", která má už na desce silný nádech techna... Jak ale nakonec vypadala live verze téhle skladby, to jsem tedy vůbec nečekala! Tahle poněkud nenápadná skladba najednou dostála ještě více na síle a prostě vás donutila hýbat se do rytmu, ač se tělu třeba nechtělo. Za celé své vystoupení samozřejmě Mount Kimbie dostali velký aplaus, ale pořád viselo ve vzduchu, že má přijít ještě nějaká ta větší hvězda a s ní asi i lepší vystoupení...

Tím zlatým hřebem středečního večera měl být Bonobo, který se měl představit naživo a s kapelou. Očekávání byla obecně obrovská a celá hodina strávená s jeho hudbou příjemná... Ale že bych z tohoto koncertu skákala do stropu, to zase říct nemůžu. Možná za to může i fakt, že jeho nejnovější deska, "The North Borders", už pro mě není tak silná jako ty předchozí, ale i ten pocit, že je kolem něj najednou nějaký ten "hype"... Ať už je pravda jakákoliv, hudba z reproduktorů se linula příjemná a dostalo se nám samozřejmě spousty nových skladeb, které doprovázely zpěvačky Szjerdene a Andreya Triana, jež se dočkaly obrovského aplausu. Zatímco v momentech, kdy Bonobo vybral do repertoáru starší kousky, jako třeba "Ketto", "Stay The Same", "Days To Come", "The Keeper", mi připadalo, že publikum docela tápe a pořádně ani neví, co že to hraje za skladbu... Každopádně, když ke konci jeho koncertu zazněla skvělá "Know You", byla jsem spokojená, a tak jsem s dobrým dojmem opustila prostor amfiteátru.

Čtvrtek (5.9. 2013)

Už v úvodu tohoto reportu jsem psala, že Dimensions je v něčem trochu jiný než Outlook. A nejvíc se asi liší v tom, jací na něj přijedou lidi... Třeba už při cestování z centra do festivalového kempu jsem zaregistrovala jisté změny. Zatímco předtím byla každá jízda zcela zaplněným, tedy možná i přeplněným autobusem, spojena s poslechem hlasitých hovorů mých festivalových kumpánů, ve dnech druhého, bratrského festivalu Dimensions, byla ale už i ta cesta k areálu prostě jiná. Na Dimensions jsem tedy čekala umírněnější a vyspělejší účastníky a má očekávání byla správná. Občas sice byla ta klidnější "nátura" zase bita na atmosféře, kdy si třeba Machinedrum musel ke konci svého setu vzít do ruky mikrofon a hecovat nás větou: "where the fuck you are?" Pak se teprve zvedlo do vzduchu pár rukou a Machinedrum se konečně dočkal nějakého toho aplausu. Ale dál už nebudu předbíhat a vezmu to zase pěkně popořádku...

Čtvrteční večer jsem odstartovala vystoupením pro mě doposud neznámé londýnské kapely Stubborn Heart. Tihle dva pánové si ale "vylosovali" poněkud nevděčný čas, což pro ně znamenalo hraní asi od devíti hodin, takže zpočátku hráli opravdu jen pro minimum publika. Zato však za každou skladbu byli odměněni snad i upřímným potleskem. Stubborn Heart krásně zkombinovali emotivní a zastřený zpěv s příjemnými elektronickými tóny, ale i zvuky kytar. Jejich vystoupení z festivalu si navíc díky záznamu pro Red Bull Music Academy můžete přehrát zde. Poté, co tohle duo odehrálo svou poslední věc, moje kroky zamířily do Fort Areny 1, kde měla hrát jedna z největších hvězd festivalu a legenda house music - Move D. Podle toho, co jsem ten večer zaslechla ve svém okolí, značná část návštěvníků z jeho setu byla velmi nadšena. A o tom, jakou je Move D populární osobou, svědčila i skoro nekonečná fronta, kterou si každý, kdo chtěl tuhle legendu poslechnout, musel poctivě vystát... Ovšem vzhledem k tomu, že se ve vodách téhle elektroniky vůbec nepohybuji, jeho hodnocení bych raději nechala na jiných. :)

Během čtvrtečního večera pro mě bylo tím nejlepším pódiem to s názvem Mungo's Arena, kde postupně vystoupili: Harrimannn, jenž nastolil solidní technoidní tempo. Ani Klose One, zástupce labelu Swamp81, výrazně neměnil nádech hudby a spíš ještě o něco více zabrousil do takové "party music", skoro bych řekla až hudby pro masy. Po něm převzal nadvládu nad námi Loefah, který pokračoval ve vybasovaných a nalámaných náladách, jež nejčastěji spadaly pod techno, a stejně jako na Outlooku byl opět doprovázený výborným MC Chunkym. O tom, že tohoto MCho považuji za jednoho z nejlepších a nejzábavnějších, už jsem se zmiňovala, ale pravdou je, že jeho nastotisíckrát zopakované: "loufa, loufa" mi znělo ještě hodně dlouho v uších. :) Jejich vystoupením jsem se s tímto pódiem už ale pro ten večer rozloučila, i když na programu byl ještě talentovaný producent Paleman. V tu dobu jsem totiž ještě měla za úkol zkontrolovat, jak na The Moat stage zahraje Pearson Sound (jako vždy výborně) a Ben UFO (taktéž moc dobře). Zlatý hřeb toho večera mě ale teprve čekal... V pět hodin jsem už stála plna očekávání na přeplněném místě (ano, i v tento brzký ranní čas) a přihlížela tomu, s čím se vytasí Blawan a Pariah, kteří společně tvoří projekt Karenn. Na programu měli live act, který odstartovali ještě poměrně mírným intrem, jež se však velmi brzy překlenulo do syrového a ostrého zvuku, který je pro tyhle dva pány tak typický. Jejich improvizovaná analogová performance už pro mě ale byla v prvním festivalovém večeru Dimensions tou poslední, a tak jsem za zvuků plechového techna naplněna dojmy vyrazila na cestu z areálu...

Pátek (6.9. 2013)

Jestliže pro mě byl čtvrteční večer zejména ve znamení rovných beatů, tak ten následující měl být téměř jistě mnohem víc zlámaný. Na tištěném programu na mě svítil propiskou namalovaný rámeček, který lemoval line-up Mungo's Areny, jež v páteční večer měla hostit zástupce labelu Exit Records. Takže už dopředu bylo jasné, kde bude moje hlavní útočiště a nakonec jsem tam stihla alespoň na chvilku okouknout skoro všechny hudebníky. Jako první dostal do ruky pomyslnou štafetu LX ONE, který se spolu s SP:MC za svůj výstup vůbec nemusel stydět. Dalším výborným pánem na tomto pódiu byl Indigo, jenž nás vzal na výlet polohami melodické bass music i krásného nabasovaného deep techna. Ve chvilce, kdy jsem za pultem zastihla Marcuse Intalexe, se k mým uším dostal pro něho tak typický atmosférický a odhlečený zvuk, který všichni známe i z jeho produkce. Několika "odhlehčených" věcí jsme se dočkali i od pana dBridge, který nám dopřál třeba svou "Wonder Where", "Inner Disbelief" či "Livin Proof (Code 3)". Těmito tracky jsme se tak trochu vrátili do let 2009 – 2010, ale samozřejmě jsme se dočkali i současného zvuku – třeba v podobě několika tracků z Mosaic vol. 2.

Sotva v polovině dBridgova setu jsem však musela vyrazit na sousední Outside The Fort stage, kde své našlapané vystoupení končil Jimmy Edgar. Jeho nástupcem byl totiž Machinedrum, o kterém jsem již básnila v předchozím reportu z Outlooku. Slušivou džínovou košili opět vyměnil za nějaké to šílené triko, tentokrát s krásně malovaným obrázkem psa. Dopřál nám hromadu tracků, které měly velmi blízko k jungle music, ale na konci nám prostě nemohl nedopřát ten skvělý mix, který mě odlepil ze země už na Outlooku – "Phantom Force" (Digital & Spirit Fracture's Astrophonica edit), který se překlenul do "Detroit" (Rockwell). Poté, co si Machinedrum téměř vyprosil aplaus a opustil pódium, z prostoru Outsider The Fort zároveň zmizela i velká část publika. Ta zbylá, která zůstala, pak ale byla odměněna velmi neobvyklým vystoupením, které bych určitě označila i za jeden z "highlightů" pátečního večera. Dawn Day Night je "faceless" producentem v pravém slova smyslu – jeho tvář nespatříte jak na žádné promo fotce, videoklipu, a dokonce ani když stojíte dva metry před ním. Místo toho totiž za pultem stojí postava s maskou, jejíž důmyslnost je až taková, že skrývá i samotné ruce tohoto skvělého producenta. Dopřál nám onen typický rozsekaný a nabasovaný zvuk, který byl dost zábavný. O to víc jste se ještě mohli pobavit pohledem na scénu, kde tenhle chlapík v kvádru a masce ještě stíhal máchat rukama nad hlavou a do mikrofonu hecovat lidi. Popravdě jsem z jeho vystoupení byla nadšená a v mnoha momentech se mi chtělo smát, protože to celé tak trochu působilo jako komedie na hudební scénu. :) Ještě předtím, než jsem na tomhle pódiu shlédla vystoupení těchto dvou skvělých hudebníků, stačila jsem shlédnou i část live actu Hype Williamse. To by si prozměnu zasloužilo nálepku "nejbizarnější vystoupení celého festivalu". Deset minut před tím, než se jeho performance měla odehrávat, už bylo vyklizené pódium a Hype Williams, respektive jeho pánská polovička, už pár minut před desátou na scéně přecházel z jedné strany pódia na druhou. Říkala jsem si, že asi čeká, až odbije přesně ta desátá večerní a pak se něco začne dít. Ale kdeže! Nakonec i tohle bylo asi součástí nějaké live performance... Hodinky ještě neodbily deset a Hype Williams už zaujal místo za mikrofonem a začal k nám promlouvat. Skoro doslova promlouvat - jestli jste slyšeli třeba "London 2012", tak můžu říct, že se to poměrně dost podobalo albové verzi, která mě dost baví. Zpoza reprobeden se dokonce začaly linout i některé zvuky právě z "London 2012", ale jeho nepřítomný a svým způsobem až nenávistný pohled, kterým sledoval publikum, mě nakonec donutil Outside The Fort opustit...

Během večera jsem ještě stačila zkontrolovat The Moat stage, kde pod hlavičkou Resident Advisor zahráli třeba Mike Denhert, Surgeon, Blawan, nebo Dense & Pika. Právě poslední dva jmenovaní pánové měli dopředu ohlášený live act, takže o to více jsem na jejich vystoupení byla zvědavá... Dočkala jsem se příjemného zvuku a velmi svižného tempa, které vážně odsýpalo, což jsem opravdu v jejich případě nepředpokládala. Shlédla jsem totiž už předtím pár jejich videí, jež se objevily na YouTube, a všechny mi zněly hrozně unyle a nudně. Na Dimensions ale tihle pánové nejspíš zahráli tak nějak "opravdově". Možná to bude podobný případ, jako když si pustíte záznam koncertu kapely Austra – každé video zní dost falešně, ale naživo tomu tak vůbec není. Prostě takový paradox. Ještě jsem dorazila na obhlídku Fort Areny 1, a to v čase, kdy za pultem stál Midland a pak ještě Will Saul, jenž měl představit svůj nový projekt Close. Proletěla jsem i skrz The Courtyard stage, kde mě zaujal Kutmah, jenž nám za doprovodu Chunkyho (ano, o tom jsem už jistě mluvila) servíroval skvělý hip hop.

Těmito dvěma velmi nabitými večery pro mě program festivalu skončil, jelikož jsem v sobotní podvečer už vyrazila na cestu do rodné matičky Prahy. Mohla jsem tak leda oplakat vystoupení, která už jsem nestihla... Zejména potom Brandt Bauer Frick, WIFE, Pantha Du Prince, JETS, Vessel, Demdike Stare, Peverelist, Kowton nebo opět Mala in Cuba. Na závěr můžu říct už jen tolik, že Dimensions je prostě takovým sice mladším, ale zároveň paradoxně vyspělejším festivalem, na který jezdí také odpovídající osazenstvo. Vlastně i když srovnám grafickou podobu obou festivalů, ta, která je vlastní Dimensions, je mi prostě bližší. Na druhou stranu byla na Outlook vícekrát opravdu krásná atmosféra, zatímco tady se nacházelo většinou klidnější publikum... Takže to už je jen na každém jedinci, aby rozpoznal, co je mu bližší. A já se přiznám, že u sebe nejsem schopná to posoudit... Prostě se mi líbilo na obou festivalech a asi to je vidět i z obou reportů. :)

abayo

foto: Dan Medhurst

více info o festivalu:

https://www.facebook.com/DimensionsFestival