Report z Lunchmeat Festivalu 2013 od Abayo

Dveře Veletržního paláce se měly otevřít už ve 20:00, já jsem ale bohužel rychlým krokem na místo činu přispěchala skoro o dvě hodiny později. Podle zástupu lidí, který se u vchodu těsnal, jsem nebyla jediná, komu čas na hodinkách žíly netrhal. Ke své smůle jsem ale tím pádem přišla o live show Long Arma a bubeníka Ruslana Gadzhimuradova. Než jsem se totiž stačila rozkoukat v tom prostoru, který jsem nikdy předtím nenavštívila, jejich vystoupení skončilo. Stihla jsem alespoň pár minut, kdy jsem v ohromení sledovala projekci VJe Stixe na plátně, jež ve mně zanechávala pocit, že jsem se ocitla v počítačové hře. Ačkoli tedy nejsem jejich velký fanoušek, všechny stopáže na plátně se měnily takovou rychlostí a obraz vynikal svou ostrostí, takže jsem se nemohla zbavit dojmu, že jsem její součástí. Navíc k mým uším doléhal krásně čistý zvuk. Po jejich odchodu následovalo několik minut úprav pódia a tím pádem i uvolnění prostoru v sále, nával u barů nebo na venkovní terase, na níž bylo na rozdíl od prostoru v paláci, povoleno kouření. Myslím ale, že nikomu z těch, kteří si rádi zapálí, toto pravidlo nevadilo, jelikož venku bylo teplé počasí a navíc na venkovní prostranství doléhal zvuk ze druhé, tzv. Super stage. Ta hostila po celý večer české a slovenské hudebníky. O příjemnou bass music se postaral třeba Stratasoul nebo talentovaný domácí producent FNTM.

Hyetal se předvedl jako druhý v pořadí a vzhledem k času, ve kterém začínal hrát (okolo půl jedenácté), měl tu smůlu, že většina publika šetřila síly a posedávala na schodišti, jež bylo rozprostřené skoro po celé ploše sálu a které mělo později sloužit snad i jako parket. Vůbec to nevypadalo, že by se ten večer mělo tančit, ale opak byl pravdou. Čím více skladeb Hyetal odehrál, tím více přibývalo postávajících návštěvníků pod pódiem i na schodech. Dočkali jsme se několika skladeb z jeho alba "Broadcast" a ve výborné projekci od Aeldryn jsme mohli shlédnout desítky variací trojúhelníků. Jeden trojúhelník totiž zdobí i cover tohoto senzačního alba. Dočkali jsme se i několika skladeb z něj, třeba epické "Diamond Islands", "Beach Scene", "Phoenix" nebo "The Chase". Nejvíc mě ale dostala "Searchlight", jejíž live provedení mělo totiž ještě silnější emocionální nádech a příval basů, než na desce, podobně jako "Boneyard", jejíž výrazný taneční rytmus intenzivně lákal k tanci. Sál se postupně zaplňoval a těch, kteří posedávali ubývalo a vypadalo to, že se tenhle večírek zvrhne v nezapomenutelnou akci. Když se za pult postavil Kangding Ray, bylo jasno. Mejdan ve velkém stylu, žádná jiná možnost neexistovala...

Tak jak to Kangding Ray umí, dopřál nám dlouhé, experimentální a pomalé intro, u kterého pořád čekáte, kdy se přepne do módu nekompromisního a tvrdého techna. Nakonec jsme se dočkali až tak mohutného a plechového  zvuku, jaký možná mnozí (a ani já) nečekali. V téhle pasáži zazněla snad i "EC10" od Recondite, ale ruku do ohně za to nedám. Největší ohlas sklidily "Mojave", "Plateau (A Single Source of Truth)" či "Tempered Inmid" z jeho vlastní produkce, stejně jako remix skladby "Sonic Assault", o jejíž originál se postaral ASC.

Asi v půl jedné už byl prostor na pódiu připraven pro zástupce labelu Warp, Clarka. Podle toho, jak se prostor před Veletržním palácem vylidnil a naopak sál zaplnil, bylo jasné, kdo byl hlavním tahákem Lunchmeatu. Ačkoli projekce od NOHlab, která skýtala několik kvádrů, jimiž pronikala světla různých barev, byla geniální, na toto vystoupení jsem nezůstala. Když už se mým uším začala hudba linoucí se z reprobeden líbit, vstoupily do ní až kakofonické zvuky, které mi nedovolily na hlavním pódiu zůstat. Ale soudě dle její naplněnosti, Clark je velkým oblíbencem mnoha návštěvníků letošního Lunchmeatu. Po skončení jeho vystoupení totiž proběhl další velký odliv hudebních příznivců, a tak Fantastic Mr Fox ve vizuálním doprovodu od Jaga, hrál už pro méně početné publikum. Zatímco první polovina jeho vystoupení v sobě nesla nějaký náboj a kvalitní house, ta druhá už byla zbytečně víc nahlas, než bylo třeba, a tomu, co tenhle mladík hrál, jsem přestávala rozumět. Tak alespoň, že jsem se dočkala mojí oblíbené "Power" z jeho produkce a pak už jenom poctivě čekala, až se na pódiu objeví Sinjin Hawke...

Posečkala tam na něj poměrně početná parta těch nejvěrnějších, kterým byl odměnou za trpělivost energický set, jenž proplouval mezi hranicemi hip-hopu, trapu nebo juke music. Každopádně bylo vidět, jak si hraní užívá (a jestli ne, tak je to profesionální herec) a stejně tak, jako ti, kterým ještě zbyly síly na tanečky. Bohužel už jsem tou dobou byla jednou nohou v posteli, takže jsem si stihla poslechnout pár jeho skladeb, třeba skvělou "Like That" a shlédnout pár minut skvěle probarvené projekce od Tagtool. Pak už jsem ale zmizela do ticha noci, abych mohla sesumírovat dojmy a konstatovat, že ačkoli jsem letos navštívila poměrně málo akcí, tahle byla zatím rozhodně nejlepší... Takže posílám velký dík a těším se zase za rok!

abayo

foto: Martin Novák a Dita Havránková