REPORT
Report z chorvatského festivalu Dimensions od Abayo
O hudebním festivalu Outlook, který se v Chorvatsku koná od roku 2008, už jistě slyšelo hodně fandů elektronické hudby, zejména potom dubstepu a drum & bassu. Outlook už dostál ve festivalovém světě velkému jménu, a tak nastal čas k uspořádání bratrské/sesterské akce, která se letos ve své premiéře udála ve stejné lokalitě, a to ve dnech 6. až 8. září. Festival Dimensions nabízel line-up složený ze jmen uznávaných producentů i respektovaných nováčků hudební scény. Carl Craig, Nicolas Jaar, Mala, Scuba, Koreless, Consequence, Boddika, Dark Sky, Akkord a spousta dalších. Někteří z avizovaných umělců se v českých luzích a hájích již ukázali, jiných se tady možná nikdy nedočkáme a najde se mezi nimi i pár takových, jejichž vystoupení by se dalo sledovat klidně každý měsíc. Přičtěte si k tomu teplé a prosluněné počasí, koupačku v moři, cestu do (skoro) neznáma a už to skoro vypadá jako malovaná dovolená. Zkrátka a dobře, letošní premiérový ročník Dimensions stál rozhodně za návštěvu a ráda bych se s vámi podělila o své hudební postřehy, které jsem během dvou večerů strávených v areálu Fort Punta nastřádala...
Jak jsem již psala v úvodu, za festivaly Outlook a Dimensions stojí stejní pořadatelé, ale každá z těchto akcí se trochu liší svým ražením a zaměřením. Zatímco první jmenovaný je zaplněn hlavně příznivci drum & bassu a dubstepu, jak jsem již psala výše a je určen asi pro patnáct tisíc lidí, Dimensions si alespoň zatím vyšlapává mnohem menší cestičku pro zhruba čtyři až pět tisíc účastníků. Tahle cestička letos razila minimalistický způsob výzdoby pódií a hudební doprovod zejména v tónech narovnaných beatů, tedy zejména house music a techna. Tyto dva žánry těm dalším vévodily, zejména potom v páteční večer, kdy se celá akce zvrhla v jednu velkou technopárty. Ale nechci předbíhat, protože ještě před tím, než došlo k onomu zvratu, jsem se dočkala spousty různorodých a vydařených hudebních vystoupení...
1. den (čtvrtek, 6.9. 2012)
Podle časového line-upu už první den vypadal neskutečně nabitě, takže mě ani na moment nepřepadly obavy, že bych se třeba mohla nudit. Kdyby došlo na nejhorší, což jsem vůbec nepředpokládala, mohla bych si jít odpočinout do chilloutové zóny, která pod různo-barevně osvětlenými stromy skýtala hodně lákavé posezení. Ovšem na posedávání bylo ještě času dost, takže jsem pokračovala v cestě areálem... Jako první mě do svých spárů ulovila MOAT stage, která se mi jako první jednoduše připletla do cesty. Úzký prostor, který jí skýtal útočiště, byl lemován asi osmi vysokými reprobednami, ze kterých se zrovna v momentě, kdy jsem se blížila k pódiu, rozléhaly svižné basy jednoho z nejnovějších počinů Midlanda a Pariaha – "Untitled 2". Její pulzující tóny se v kombinaci s kvalitním zvukem na mém těle podepsaly první husí kůží, což mě překvapilo, vzhledem k tomu, že jsem v areálu strávila sotva pár minut. Locked Groove, který právě určoval, v jakých vibracích se bude otřásat MOAT stage, postupně měnil nálady, a tak se tvrdá atmosféra doplněná přísným technem překlenovala do pohodlnější house music a zase nazpátek. Ovšem už podle složení, které bylo pro tento večer na MOAT stage určeno pod hlavičkou Scubovy Sub:stance, bylo jasné, že jí bude vévodit hlavně nekompromisní a plechové techno. Ukázal se na něm i Sigha, Scuba nebo Blawan, jehož tvorba se několik posledních měsíců zejména tím plechovým zvukem opravdu vyznačuje...
Hlavní část večera jsem ale strávila v prostoru hlavního pódia, které neslo označení FORT ARENA 1. Nejdřív jako čekající, když jsem necelou hodinu pobyla v dlouhé koloně před vstupem, a potom už jako posluchač, ke kterému přes zúčastněnou masu lidí doléhaly veselé tóny kapely Little Dragon. Drobná Yukimi Nagano v tmavých brýlích pobíhala po pódiu a svým příjemným hlasem doplňovala melodie všech skladeb, které u návštěvníků FORT ARENY získaly kladné ohlasy. Mně tedy živé vystoupení téhle kapely příliš nenadchlo. Přiznám se, že chytlavá melodie skladby "Little Man" i mně na chvíli přiměla k pohupování se, ale zbytek koncertu jsem spíše netrpělivě vyčkávala, až kapelu na scéně vystřídá další umělec... Pár minut po půl jedné se na pódiu objevil Nicolas Jaar v doprovodu kytaristy a trumpetisty. Publikum jej přivítalo krátkým aplausem a pak se rozezněly ambientní tóny, nad hlavami účastníků začala kroužit modrozelená světla a celý prostor před pódiem najednou dostal jakoby podmořský nádech. Dokonce i z reproduktorů se linuly jemné tóny, které jako by pod vodní hladinu patřily. Jaar nás v těch příjemných a ambientních tónech nechal topit nejméně několik desítek minut, po nichž následovalo i několik věcí z jeho loňského povedeného alba. Jmenovitě potom skladby "Colomb", "Variations", "Too Many Kids Finding Rain In The Dust", "Space Is Only Noise", ale i vlastní verze písně "Cherokee", kterou nazpívala zpěvačka Cat Power. Nicméně tenhle mladík umí ze svých mašinek vykouzlit i příjemné taneční rytmy, za které sklidil nejeden aplaus. Jeho vystoupení bylo vážně podařené a považuji ho za highlight celého čtvrtka. Tenhle koncert si u mě sice vybral daň v podobě poctivě pošlapaných malíčků, ale kdybych měla příležitost, klidně bych si je na takovém koncertě nechala pošlapat znovu...
Po skončení Jaarovy performance se mým hlavním útočištěm stala MUNGOS ARENA, které vévodily reggae zvuky a především dubstep. Představil se tam třeba Deadbeat, jehož vystoupení jsem ale vynechala, protože v čase jeho hraní zvuk nebyl úplně optimální. Dalo by se říct, že mi málem ustřelil hlavu... Situace se však po půlnoci zlepšila, a tak jsem si mohla vychutnat závěr setu dubstepové ikony Maly. Ten nám za doprovodu skvělého MCho dopřál třeba vlastní "Anti War Dub", ale i zbrusu novou "Cuba Electronic". Jeho následovníky potom byli Jack Sparrow, Pinch a Kode 9. Pinch postupně proplul vlnami kvalitního dubstepu třeba skladbou "Skeng", za kterou stojí The Bug feat. Killa P & Flowdan, ale i skvělého techna. Stejně tak i Kode 9, jehož závěr setu jsem naštěstí také stihla. Potěšil mě třeba věcí od kolaborace TNGHT (Lunice & Hudson Mohawke), která nese název "Higher Ground" nebo s novým trackem od Terrora Danjaha "Fruit Punch". Na závěr setu nám jako majitel legendárního labelu Hyperdub nemohl dopřát nic jiného než neznámou věc od zbožňovaného Buriala...
Než jsem se nadála, už odbila pátá hodina ranní a tak jsem ještě vyrazila zkontrolovat situaci na dalších pódiích. Na MOAT o sobě dávaly vědět svižné beaty pod taktovkou Blawana, ale bohužel moje tělo už na přísun takového tempa nebylo schopné reagovat. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než se usadit v té lákavé chilloutové zóně, o které jsem se zmiňovala na začátku článku, a v krátkosti sesumírovat zážitky z prvního večera. Tedy spíše postesknout si nad tím, které DJs jsem kvůli dalším umělcům, jež před nimi dostali přednost, téměř neslyšela, ale určitě stáli za to. Tak třeba Dark Sky a Benji B mě i po pár minutách poslechu ujistili v tom, že jsou to šikovní DJs. Ale bohužel ani zdejší čas nebyl nafukovací, a tak jsem přišla i o set Duskyho, Surgeona, Four Tet, Joy Orbisona i live vystoupení Korelesse.
2. den (pátek, 7.9. 2012)
Už první den festivalu byl nabitý skvělými hudebníky a v den následující mě čekalo řešení dalších hudebních dilemat. Na každém pódiu se našlo více než jen jeden DJ, jehož vystoupení bych ráda viděla... Nicméně, nic jsem neponechala náhodě a poctivě dorazila do areálu hned na začátek, tedy na sedmou večerní. Na hlavním pódiu, tedy ve FORT ARENĚ, měl jako první rozproudit krev v žilách účastníků mladičký Thefft. Jako formu zábavy zvolil deep house, ale i tvrdší zvuk v podobě "Mercy" (Joy Orbison & Boddika) nebo klasické popové "Ms. Jackson" (Outcast). Prostor před tímto pódiem se postupně zaplňoval, zejména potom příznivci house music, a během večera se na ní představili legendární Carl Craig, ale i vyzdvihovaný nováček house scény - Huxley. Jedním z mých hlavních útočišť se během večera stala OUTSIDE THE FORT stage, kterou jako první rozehříval pro mě neznámý mladík s pseudonymem Puzzle. Ten se pouštěl zejména do pomalejších tónů ála R´n´B, kdy mě obzvlášť potěšil třeba geniální věcí Eviana Christa, "Fuck It None Of Ya´ll Don't Rap". Nebál se ale ani tanečních rytmů a tak si k sobě přilákal poměrně dost návštěvníků. V devět hodin jej za pultem vystřídal Jon Hopkins, který své živé vystoupení odstartoval skladbou "Insides" ze stejnojmenného alba. A následovaly i další skladby, které mezi účastníky před zdejším pódiem sklidily velký úspěch. Nejspíš šlo o věci z dalších alb, které měly až vyloženě taneční rytmus, ale vzhledem k tomu, že jsem se ještě dosud nedopracovala k dalším Hopkinsovým albům, jejich názvy mi zůstaly utajené... Rozpoznala jsem zase až "insidovské" skladby "Wire" a "Vesel", které na místním perfektním ozvučení zněly neuvěřitelně dobře... Celý můj sluchový dojem byl ještě potvrzen husí kůží, která na sebe nenechala dlouho čekat. V prostoru OUTSIDE stage se ukázali ještě Nathan Fake, Gold Panda nebo třeba Machine Drum. U všech z těchto tří mužů jsem stihla začátky setů, které byly podařené. Hudbě Nathana Fakea jsem tedy ještě neporozuměla, ale Gold Panda je už dlouho mým šálkem kávy... Poslechla jsem si tedy pár prvních skladeb, které vybral pro start svého setu, mezi nimiž zazněla "Snow Taxis" a "You" ze stejnojmenného alba. Kupodivu mě ale nijak obzvlášť jeho vystoupení nezaujalo, přičemž na set, který nám dopřál v loňském únoru v Paláci Akropolis jsem dlouho vzpomínala... Machine Drum za pultem, to už je ale opravdu záruka kvality! Připravil si pro nás opět nekonečnou změť různých rytmů, které zasadil do zábavného a nekonzistentního setu. Překvapivě se ale vůbec nepouštěl do zlámaných (tedy drum & bassových) věcí, kterými letos v lednu vyplnil v pražské MeetFactory docela velkou část svého mixu.
Poměrně velkou část pátečního večera jsem strávila před kruhovým pódiem BALLROOM stage, které bylo umístěna v jedné z místností pevnosti. Vešlo se tam sotva pár desítek lidí, takže místa k nějakému tomu tanci bylo pomálu. Selekce londýnského producenta, který si říká South London Ordnance, byla velmi příjemná, ale show těch hudebníků, kvůli kterým jsem plánovala, zda na moment zakotvit, teprve měla přijít. Vystoupení dua z Manchesteru, které ještě pořád tajnůstkaří a vypouští o sobě do světa stále co nejméně informací, ale za tu mačkanici stálo. Akkord nám dopřáli hodinku nadupaného setu, ve kterém zazněla třeba novinková "Fluf" od Rockwella, ale hlavně spousta jejich vlastních věcí. A to "Surge", "Nexus" nebo "Back & Forth". V jejich skladbách je schováno mnoho nálad, ale nikdy bych neřekla, že jejich set bude mít formu takového tvrdého techna. Nicméně dočkali jsme se i těch jejich epických skladeb a celé vystoupení řadím k těm nejpovedenějším, které jsem v páteční večer měla příležitost vyslechnout. V posledních několika minutách, kdy Akkord ještě rozhodovali o tom, co bude znít BALLROOM sálem, se stal zvuk nějakým záhadným způsobem ještě hlasitějším než původně, a tak nastal ten pravý čas na to, vyrazit prozkoumat nějaký další hudební prostor...
Další volba padla na MUNGOS ARENU, kde pod záštitou labelů Hessle Audio a Swamp 81 během večera vystoupili Midland, Pangaea, Zed Bias, Ben UFO, Boddika, Pearson Sound a Loefah. Poslechla jsem si několik desítek minut hudby posledních tří jmenovaných, které se neslo výhradně ve vlnách rovných beatů. Byla jsem vděčná Boddikovi, že do svého setu zařadil "Why They Hide Their Bodies Under My Garage?" od producentského mistra Blawana, když už jsem neslyšela ten jeho set v předchozí, čtvrteční večer. A tak trochu jsem čekala, že jako tečku za několika svižnými a tanečními sety zabrousí Loeafah do dubstepu, ale má očekávání nebyla vyslyšena. MUNGOS ARENA se tedy i nadále otřásala v rytmu techna, ostatně stejně jako všechny ostatní pódia po čtvrté hodině ranní...
Na takové ranní narovnané zvrácenosti jsem už ale neměla síly a baterie mi nedokázalo dobít ani místní (výborné) jídlo, a tak nadešel zase ten pravý čas pro chilloutovou zónu a rekapitulování dojmů. Na pódiu MOAT jsem bohužel minula několik zástupců skvělého labelu R & S, třeba šikovného producenta Airheada, Lone, Pariaha nebo Untolda. Na COURTYARD jsem zase přišla o DJe Ruma a Author. Festival Dimensions si z mého pohledu odbyl velmi povedenou premiéru. Atmosféra zde vládla velmi příjemná a přátelská a pro mě byla celá událost nejen velkým hudebním zážitkem. Pro celistvější obrázek o festivalu se podívejte na fotky, které jsou k dispozici na fanouškovské stránce facebooku a oficiálním webu.
abayo
foto: Dan Medhurst