Report ze Stop Making Sense v Chorvatsku od DJe Funa

A tak, když jsme se loni vydávali na naši dovolenou, zjistili jsme přesné místo a rozhodli se, že krom jiného zkusíme navštívit i Garden – okouzlující zahradu na cípu poloostrova Petrcane, kde se během léta vystřídají dokonce čtyři podobné  festivaly. Stop Making Sense jsme tehdy nestihli, ale ono magické  místo a skvělá hudba na Electric Elephantu nás nadchly natolik, že jsme se na konci dovolené do Petrcane vrátili na další fesťáček s názvem Suncebeat. To, co jsme zde zažili, se dá sotva popsat! Především pro milovníky deep a soulful house music, ale i klasických funkových melodií, skutečný ráj na zemi. Žádné desetitisícové davy, ale pouze dvě pódia v piniovém háji, kde na poházených válendách, v písku či přímo ve vlnách pohodovalo kolem pětiset vysmátých Anglánů, Amíků, Holanďanů a také dva Češi... Na sluncem zalitém parketu se v rytmu house beatů vlnili tanečníci již od desáté ranní a během dne vyrážela na moře taneční pirátská loď, na níž to rozjížděla světová deep house DJská špička. Po oficiálních čtyřech dnech všichni zůstali ještě na třidenní afterparty (ale pozor, žádná smažba do rána - o půlnoci vždy striktní konec!) a celou tu pohodu a nádhernou atmosféru stvrzovala slova mnoha - především starších - účastníků: "tohle je Ibiza v jejích začátcích..."

Vzpomínky byly po celý rok tak intenzivní, že pro ony dva Čechy byla letošní dovolená předem jasná. Termín Suncebeatu s lákavým line-upem v čele s Dimitri from Paris jsme bohužel nevychytali a tak jsme zvolili festival, který nás na ono místo původně nalákal. Tedy Stop Making Sense. Zásadní změnou byl ale fakt, že - jak už to bývá, když je něco tak výjimečné - se celý festivalový prostor Garden musel přestěhovat na jiné místo. Hotel stojící poblíž nedal souhlas pro pořádání dalšího ročníku v Petrcane a tak jsme se vydali vstříc nově vyšlechtěné "zahradě" umístěné 70 km od Zadaru směrem na Split, na okraji městečka Tisno. Organizátoři slibovali neméně nádherné místo a line-up lákal zvučnými jmény nejen underground house music, ale i D´n´B či electroswingu.

Naše cesta byla celkem dlouhá, protože jsme ještě předtím navštívili Slovinsko. Tamní malebné mětečko Piran nám učarovalo natolik, že jsme si pobyt kapku protáhli a dokonce oželeli zahajovací den pětidenního SMS. Všem, kteří každoročně míří za vlnami do Chorvatska, doporučuji změnu – zkuste ten kousek moře, který má Slovinsko, stojí to rozhodně za to! Po několikasetkilometrovém tripu podél popřeží jsme konečně v pátek 3.8. zaparkovali náš "polobivak" v areálu Garden Tisno. Akreditace proběhla na rozdíl od některých našich fesťáků naprosto bez problémů a bez front. Samozřejmě to bylo dané i daleko komornějším pojetím než jsou dnešní megalomanské projekty open airů, často se podobajících Matějské pouti.

Bylo pravé poledne a slunce pralo naplno do nás i do několikahektarové zahrady s piniemi, do které jsme se za ohlušujícího cvrkotu cikád vydali na procházku. Mezi borovicemi na jedné straně menší stanové městečko, druhou stranu té velké zahrady lemovala řada bungalovů (pronájem však za 108 euro na osobu a noc), uprostřed na celkem vyprahlé ploše hlavni pódium a okolo několik barů a stánků. O pár metrů dál na pobřeží Beach stage (mnohem přitažlivější a vždy i více zaplněná) s písečnou i kamenitou pláží s nesčetnými útesy, třemi rákosovými bary, prostorným parketem přímo u moře, nad ním tyčící se pódium pro DJs zahalené opět do rákosu a s luxusním zvukem aparátu Funktion One. Naproti molo s kotvícím Argonautem, lodí, jež vyváží účastníky na širé moře k dalšímu tanečnímu mejdanu. Zní to dobře, co říkáte? Jediné, co jsme postrádali, byl výhled na otevřené moře s rozbouřenými vlnami, které se loni rozrážely o parket v Petrcane a dotvářely tak úžasnou atmosféru. Zde jsme však byli v zátoce s mořem bez jediné vlnky. Což ale na druhou stranu do jisté míry kompenzoval příjemný pohled na nespočet nedalekých ostrůvků. Hlavní stage byla ještě úplně mrtvá, ale na pobřežním pódiu právě začal hrát první DJ. Návštěvníků se zde teď, v době oběda, nacházelo jen pár a tak jsme se osvěžili jedním drinkem a vydali se do města poohlédnout po ubytování s tím, že se vrátíme večer na vystoupení prvních jmen, která nechceme zmeškat...

Zdejší zajímavostí je určitě rozdělení tohoto typicky přímořského městečka na dvě části, z nichž jedna se nachází na pevnině a s druhou, která je již součástí ostrova, je propojena padajícím mostem. Po docela těžkém boji s kompletně obsazenými a navíc i předraženými apartmány a penziony jsme našli právě v ostrovní části Tisna docela sympatický apartmánek s klimatizací a vlastní sprchou, za na místní poměry hodně příznivých 35 euro. Po koupačce v moři a chvíli odpočinku po náročné cestě jsme se vydali zpět do areálu Garden Tisno. V podvečer už se to na "zahrádce" slušně hemžilo především britskými návštěvníky (však také celou akci pořádají Angláni), byli zde ale i Chorvaté, Slovinci, Maďaři, Italové... Na druhý den festiválku bychom sice čekali hojnější účast, ale my jsme ti poslední, kterým by to vadilo. V tuto chvíli jsme to tipovali tak na pět set party people, ačkoliv areál by byl schopen pojmout několikanásobně víc. Všechny hlavní hvězdy však mají přijít na řadu až v sobotu, a tak jsme se nemýlili v odhadu, že dost – především místních - dorazí i díky mnohem únosnější ceně jednodenní vstupenky právě až zítra. Přeci jen 109 liber, tedy zhruba 3.500,- Kč, což je cena vstupného na celou session, není pro zdejší obyvatele zrovna nejpřijatelnější...

Před šestou večerní jsme stihli na pláži poslední třetinu setu DJe Chrise Coca, jehož radio show Melodica je značně populární nejen v domovské Anglii. Lidé zatím jen tak pohodovali, jeho vystoupení bylo místy až chilloutově laděno a na parket přivedla několik tanečníků teprve hitovka od Pepe Bradocka, známá u nás z Trávova proslulého "modrého" mixu. Chris dost střídal hudební nálady a svůj set zakončil dokonce remixem Paula Mc Cartneyho(!) - Love Is Strange. Na velkém pódiu se zatím stále nic nedělo, na moře vyplula naplněná loď, kde mimo jiné vystoupí i The Correspondents, na které se moc těšíme. Počkáme si ale až na jejich hlavní vystoupení do druhého dne na hlavním pódiu, nyní jsme dali přednost černé chicagské perle, která má přímo glejt na udílení lekcí z house music. Ron Trent svoji první desku Altered States vydal již v roce 1990 a DJingu se věnuje ještě o něco déle! Jeho set byl příjemně soulful a deep, proložený pro něj typickými afro rytmy, zazněla i nějaká ta klasická hitovka z oblasti house music. Parket se pomalu zaplňoval, ale Trent to nikam nehnal. Slunce totiž ještě ani nezapadlo a on věděl, že prime time zde přenechá jiným, leč ho čeká s kolegou Chez Damierem další několikahodinové vystoupení v clubu Barbarella´s. Ten byl také součástí SMS, přesto, že k němu návštěvníky musel vozit festivalový autobus do 20 minut vzdáleného města.

Po Ronově vystoupení nám vyprahlo a tak jsme se odešli osvěžit k jednomu z barů, ideální volbou byl zde nejpropagovanější nápoj Sommersby. Pivko s jablečnou příchutí chutnalo vychlazené vážně skvěle a navíc bylo za 25 kun (90,- Kč) cenově přeci jen dostupnější než míchané drinky vycházející minimálně na dvě kilča. Popíjeli jsme při západu slunce, jenž byl za zvuků tanečních beatů a širokých úsměvů všech zúčatněných vážně úžasný. Procházeli jsme se areálem a hledali místo pro náš stan na příští noc. Apartmán byl volný pouze na jeden večer, takže zítra dáme spánek přímo zde. Z povzdálí jsme slyšeli, že se probouzí i hlavní stage, zašli jsme tedy blíže. Ambientní elektronika, lidí zatím nic moc a zorientovat se, kdo právě hraje, nebylo zrovna jednoduché. Zatímco Beach stage jela prakticky nepřetržitě celý den, hlavní ožívala oproti původnímu line-upu až večer a pořadí vystupujících se rozhodně moc nedodržovalo. Absenci jakkoliv zveřejněného či vyvěšeného opraveného programu jsme považovali docela za nedostatek. Nevypadalo to však, že by to komukoliv vadilo, většina návštěvníků se spíš prostě přišla bavit, než že by svá očekávání spojovala s konkrétními jmény účinkujících.

Mezitím se úplně setmělo a nasvícený areál vypadal vážně super. Bylo stále dost velké vedro, ale typický přímořský vánek ho dělal dobře snesitelným. Vrátili jsme se na pláž, kde už byl plný parket, a i všude kolem se vrtěl nejeden bok. Jak vidno první žena za pultem, Moxie, to docela rozjela. Střídali ji další britští DJs, jejichž jména - a bohužel i hudba - nám nic moc neříkaly a tak jsme si odskočili do města na jednu z terásek u moře na kafčo a pizzu, což byla pro nás lepší volba než festivalový hamburger za stopade. Do Gardenu jsme se vrátili na půlnoční set nového britského objevu, o němž prestižní Mixmag píše jako o super talentu. George Fitzgerald rozhodně nenechal nikoho sedět, atmoška houstla a hudebně to nebylo vůbec špatné. Našláplejší deep house až po garage zabalenou v opravdu současném hávu. A tu pecku s opakujícím se: "ooh baby" musím každopádně mít... :) Druhá hodina ranní uťala celé dění a zatímco se někteří hodně rozjetí vydali dorazit do zmiňovaného clubu Barbarella´s, my jsme byli "dead" a vyrazili zapadnout do postele.

Sobota pro nás byla především ve znamení dvou živých vystoupení – pro mou polovičku The Correspondents a pro mě jasně největší tahák Tortured Soul. Na tenhle večírek jsme se vážně těšili! Dopolko jsme dali nezbytnou koupačku ve vlnách, pak na trhu broskve, víno, rajčátka a šupky na "zahrádku". Přišli jsme na velmi příjemný afternoon setík Jamese Dunkleyho ze známého labelu Need2Soul. Jeho hudba duši opravdu má a vyloudí na tvářích nyní se válejících a opalujících tanečníků nejeden úsměv. Největší překvapení nás ale teprve čekalo. Doslova eklektická odpolední jízda s DJem, jehož jméno bylo pro nás do dnešního dne úplně neznámé. To, co dokáže do sebe pospojovat Londýňan Deany Seagulls, je až neuvěřitelné. I největší zevláci se probrali při show onoho usměvavého týpka. Ten střídal styly, jak se mu zachtělo, od klasického soulu, přes disco, rock´n´roll, house, funk, sambu až po D´n´B. A všechno to vážně dokázal namíchat! Chvílemi hrozná pecka a chvílemi pěkná magorárna, ale všichni jsme se maximálně pobavili! A Deany si to evidentně užil nejvíc - dostat ho od gramců, byl pro Etienne Trona a Mo Laudiho, kteří nastupovali po něm, docela velký problém. :) Jo, tak po tomhle jsme si potřebovali trochu vydechnout, takže drink a s ním rovnou do moře... Položeni na hladině s koktejlem v ruce (chápete to?) jsme poslouchali  Tronovu hudbu a do toho afrokvákání jinak fakt sympaťáka černé pleti Mo Laudiho. Až tak nás to ale nebralo, a to i přesto, že jsme se chvíli předtím s tímhle vysmátým Afričanem žijícím v Paříži seznámili, a on doprovázen celou družinou chorvatských kočiček nás všechny vehementně upozorňoval, že teď, teď budou hrát oni!

Pomalu se přiblížil večer a přesto, že hlavní stage už měla dávno jet a od osmi by měli nastoupit za sebou Tortured a Correspondence, nic se zde nedělo. Zjistili jsme tedy od někoho z produkce, že jejich live acty budou posunuty zhruba na jedenáctou. Zřejmě pořadatelům teprve teď došlo, že především britští návštěvníci, kterých tu byla převaha, budou chtít právě v tomto čase po celodenní válečce na pláži provést "povinné" vyšlechtění se na večerní mejdánek a také obřadně povečeřet. A přes to vlak přeci nejede... Většina z nich tedy zmizela ve svých bungalovech a kolem deváté večerní jsme se s mnohými potkali v přeplněné zahradní restauraci, kam jsme i my zašli na večeři. U vedlejšího stolu seděl s partičkou i zpěvák Correspondents a tak jsme měli jistotu, že zatím ještě na pódiu nejsou. Avšak než jsme stačili dojíst poslední sousto, Mr. Bruce, jak si říká hlavní postava dua The Correspondents, zmizela a chvíli nato k nám dolehly první tóny jejich jazzswingelectra. Rychle jsme zaplatili a fofrem na main stage! Takže avizovaná jedenáctá hodina se nakonec změnila v desátou a dokonce nešli na řadu nejdříve Tortured Soul, jak bylo uvedeno v programu, ale právě dvojice Bruce and Chucks. Konečně byla hlavní stage celkem zaplněna, přesto ne zcela. Zpěvák "korespondentů" řádil za mikrofonem ve svém typickém ulítlém kostýmu skládajícím se z fraku a elastických kalhot, což musela být ve třicetistupňovém pařáku doslova zabijárna. Nechyběly ani jeho nepostradatelné brýle ála třicátá léta. Bruceovy ďábelské taneční kreace, jeho scatování a našláplý swing tu s dubstepovým, tu s drum´n´bass spodkem dostávaly publikum do pořádného varu. Pokud vůbec nevíte, o čem je řeč, mrkněte se na video z jejich koncertu na boat party o den dřív. A určitě i na největší hitovku The Correspondents: Washington Square (je též na YouTube). Právě s ní sklidili samozřejmě největší úspěch při své zdejší více než hodinové show, která určitě patřila k vrcholům celého festivalu.

"Tááák, a teď to přijde!" říkal jsem si v očekávání nejen pro mě zásadního vystoupení: Tortured Soul. Jenže jaké to pro nás bylo překvapení, když se na pódiu objevil úplně někdo jiný. Funkiest beatmaster, jak ho Angličané nazývají, tedy A.Skillz z proslulého labelu Finger Lickin´. Funky to bylo asi tak tři první tracky, následně se jeho set změnil v (na nás) docela slušnej masakr. Tanečníků měl však na place možná ještě víc než The Correspondents. Odešli jsme se zklidnit na plážovou stage a spekulovali o tom, zda ti, na které nejvíc čekáme, vůbec vystoupí. Co chvíli jsme proto házeli okem, zda A. Skillz už nevystřílel veškerou svou munici a neobjeví se Tortured. I když se nám ani nechtělo věřit, že by organizátoři byli schopni promíchat pořadí tak, že  odsunou hlavní - a very deepovou - partu na sice půlnoční prime time, ale až za takovýhle nářez. Chvíli po dvanácté jsme však zjistili, že je to vážně tak.

Až z newyorského Brooklynu sem zavítalo jedno z nejuznávanějších deep a soulful house seskupení, bardi taneční scény Tortured Soul. A především - pozor - na živo! Basovka, klávesy a bicí, za nimiž je leader a hlavně úžasný zpěvák téhle grupy, charismatický plešoun John-Christian Urich. Už jenom slyšet house v živém provedení, bez všech samplů, zbytečných efektů a hlavně bez předem v počítači naprogramovaném zvuku, je zážitek naprosto výjimečný. Pravdou je, že se část publika nyní rozutekla, ale stage zůstala stále zaplněna dost natolik, aby se vytvořila ta správná, euforická atmosféra. Na pódiu rozdávali úsměvy a tunu pozitivní energie tři distingovaní pánové ve středním věku, decentně oblečeni v černých kalhotách a bílých košilích s úzkou černou kravatou. Bez jakýchkoliv přehnaných vizuálních efektů či  ohromující laser show, pouze v doprovodu několika světel, příjemných jako jejich hudba sama, dokázali uhranout publikum svým naprosto přirozeným feelingem vdechujícím duši pestrobarevné mozaice. Mozaice složené z procítěných melodií, neagresivních, avšak šlapavých spodků a k pohupování se vybízející groovy basové linky. Mozaice, jejímž nejblyštivějším kamínkem je nebeský zpěvákův vokál tak krásně zabarvený s černošským cítěním, ve výškách se místy měnící skoro až v ženskou fistuli. Nekonala se tedy žádná zběsilá jízda po rozbouřeném moři, ale empatií protkaná vlna, na které se vznášeli společně všichni přítomní.

Tortured Soul nás postupně hýčkali perlami v podobě svých hitů jako Don´t Hold Me Down, nedostižnou Fall In Love či v publiku největší euforii vyvolající Enjoy It Now. Malinko mi chyběla moje oblíbená Lying To You, které dali Tortured vzniknout ve spolupráci s dalším house mágem Fredem Everythingem. Na kráse to však nic neubralo. Každopádně, v kombinaci s tropickým počáskem, přímořským vzdouškem, všude kolem vonícími píniemi a prosluněnými obličeji party people, byla music Tortured Soul opravdovou vstupenkou do ráje... Je sice pravdou, že celé devadesátiminutové vystoupení této party povětšinou ze své vlny neušplouchne, ale my bychom se tou skvostnou muzikou nechali unášet klidně až do soudného dne. Každá plavba však jednou končí a tak po dlouhém přídavku - za ovací roztékajících se fanoušků - opustili jako správní kapitáni palubu hlavniho pódia i tihle tři již úplně propocení chlapíci, jakožto poslední učinkující dnešního večera. Tortured Soul dostáli všem očekáváním a v duchu svého jména nás prostě a jednoduše rozsekali. Po cestě k našemu stanu jsme se zastavili na pláži, kde jsme ještě chvilku z lehátek pozorovali světélka na moři. Všimli jsme si, že opodál odpočíval i onen báječný zpěvák, který nám dnes tak učaroval, uctivě jsme se mu poklonili a pak jsme se již příjemně unaveni odebrali uložit ke spánku.

Nedělní ráno, slunce velké jak barák a pod ním v plážové aréně deep, deep a zase deep. A několik desítek tanečníků, kteří po návratu z klubu Barbarella´s  stále nemají dost, přesto, že jsou "dost". Pařili nepřetržitě již nejmíň 24 hodin. A doslova dokud nepadli. Posnídali jsme na molu s výhledem na tuhle scenérii, servírovala se voňavá káva a koblihy a všechno to bylo funny, sunny a nechci se opakovat, ale vážně deeeep. Na pláži a co chvíli ve vlnách jsme to při poslechu dopoledního setu volně se střídajících DJs vydrželi až do oběda. Na ten jsme si opět odskočili do města a abychom si přeci jen trochu odpočinuli od všech těch beatů, dali jsme si projížďku po ostrově se zastávkami a procházkami po dalších zdejších městečkách. Při tom jsme se osvěžili několika drinky, zkonzumovali asi hektolitr zmrzliny a zastavili se samozřejmě i na další koupačku. Do Garden jsme se vrátili až večer. V prostoru festivalu bylo již mnohem méně lidí, přeci jen pátek a sobota daly pořádně zabrat a vrchol byl každopádně za námi. Nějak jsme najednou nevěděli, kam se vrtnout, hudebně se - aspoň z našeho pohledu - nic zásadního nedělo, takže jsme se uvelebili v sedacích pytlích pod borovicemi nedaleko hlavního pódia a vleže poslouchali nějakou countryelektro partičku trochu lepšího Rednexovského ražení, jejíž jméno jsme v programu marně hledali.

Stejně tak, jako o něco později jméno právě hrajícího DJe na Beach stage, kde jsme chvíli zapařili. Jeho set se velmi příjemně rozjížděl v rytmech nu-disca, přecházel do stylu funky house, ale ve finále se změnil na trance britskou "diskošku". A tak jsme se na půlnoc opět přesunuli na hlavní pódium, kde jsme si dali na "dobrou" uklidňující ambientní projekt Cine AM, který zde na závěr každé noci připravovalo sdružení multižánrových umělců Anomalous Visuals kombinující grafický design, fotografii, hudbu, osvětlení, animaci a pohybující se obraz v pestrou sadu audiovizuálních zázraků... Poté jsme prohledali zahradu, abychom si na dnešní spánek uzmuli dva velké sedo-lehací pytle (ve stanu bylo takové vedro, že se to nedalo...). Při tom jsme narazili na "zamilovanou" dvojici slušně vykalených naháčů pobíhajících po areálu ve znamení free love a "květinových" parties let sedmdesátých. Tahle kulturní vložka byla pro nás posledním vystoupením posledního večera, jehož zbytek jsme strávili spánkem pod hvězdami.

Co může být krásnější, než probuzení vaší zamilovanou skladbou, navíc v paprscích ranního letního slunce? Bylo pondělí, závěrečný den fesťáčku a my jsme otevřeli oči za zvuků snad nejnádhernější deepovky Do It Now od Dubtribe Sound System. Ta se k nám linula z plážového pódia, kam jsme okamžitě zamířili. Přidali jsme se k několika ranním tanečníkům a užívali si prosluněnou atmosféru a luxusní set DJe Kniho. Ten nám servíroval nejen to nejlepší ze soulful house, ale i klasické funky a soul hitovky typu Say A Little Prayer, které byly na rozloučenou přesnou trefou do srdcí všech, kteří zde ještě zůstali a snažili se na posledních pár hodin užít tuhle výjimečnou letní festivalovou selanku. Ačkoliv jsme původně chtěli již ráno odjíždět, protáhli jsme si to střídavě ve vlnách a na plážovém parketě až do oběda. A pak jsme se objali s několika novými přáteli, zamáčkli pověstnou slzu a festival Stop Making Sense se pro nás stal už jen krásnou vzpomínkou...

Co dodat závěrem? Vážení přátelé, ano! Chcete-li prožít opravdové letní blaho, zkuste příští rok navštívit jeden z festivalů v Garden Tisno. Nabídka je to především pro ty, kteří již nejsou náctiletí, muzika je zde vyzrálejší a publikum jakbysmet. Například na Stop Making Sense naleznete nejvíce účastníků ve věku dost přes dvacet a takový Suncebeat je ideální pro ještě víc starší a pokročilé. Ale ať už vyberete kteroukoliv z prosluněných akcí na tomto báječném, letní atmosférou nasáklém místě, bude to zážitek, který vám naše domovina určitě neposkytne. A rozhodně nemám na mysli pouze mořský příboj...

Pavel Vorel aka DJ Fun

foto: archiv autora + Antony Price