Report z koncertu Emiky od Katky

Projekce, která pohltila i samotného Stroona.

Tak jsem se dočkala toho pátku... Několik minut po deváté jsem se spolu s dalším hloučkem lidí přiloudala do MeetFactory. Odevzdala jsem lístek, dostala pásku, odložila jsem si bundu, dostala lístek s číslem a zaplatila dvacku. Tenhle průběh všichni znáte. Pak už jsem se přemístila rovnou do sálu a nestačila se divit, kolik lidí už v klubu postávalo, popíjelo či klábosilo. Téměř zcela zaplněný parket ovládal slovenský producent Stroon. Z reproduktorů se linula hudba, jejíž škatulku jsem nebyla schopna vůbec určit. V dnešní době je to těžké, když už neexistuje jenom pop, techno a rock. Jisté ale je, že to, co za pultem předváděl, byl live act. Už za to si zaslouží uznání, i když tahle hudba mým uším dvakrát nelahodila. Pohled na celou scenérii však stál za to. Hudební experimenty na hranicích dubstepu, experimentalu či noisu totiž doplňovala parádní projekce, jejíž součástí se stal i sám Stroon. Stávalo se tak, že býval pohlcen třeba černou barvou a bílými tečkami, jež se pohybovaly na stěně, nebo dalšími ornamenty, jimiž VJ Stix rozhodně nešetřil. Já jsem však místo koncentrovaného poslechu hledala známé tváře a bílou krychli na sezení. První poslání se mi tak úplně nezdařilo, ale alespoň to druhé ano, a tak jsem se konečně usadila a už o něco pečlivěji vnímala situaci v továrně. Než jsem se ale pořádně rozkoukala, přiblížila se dvaadvacátá hodina, Stroon se rozloučil s publikem a hbitě začal uklízet své nástroje, aby se mohlo připravit podium pro hlavní hvězdu večera...

Ahoj, tady Emička.

Emika se na vystoupení v maminčině krajině asi musela opravdu těšit, když na své stránce www.emikaninja.tumblr.com zveřejnila i hlasovou pozvánku: "Ahoj, tady Emička. Dvaceteho čtvrtého února se na vás těším v Praze, v MeetFactory". Naštěstí čas rychle utíkal a ve čtvrt na jedenáct už stála na podiu. "Dobrý den!" pozdravila, představila se a bez zbytečných proslovů nám dopřála první tóny své hudby. "I love, you love, this love, we're professional. I know, you know, we're sophisticated at loving, loving..." K jejímu vokálu se přidaly mohutné basy a první pozitivní ohlasy v podobě výskajících hlasů. Několik řad přede mnou nehnutě postávalo a upřeně pozorovalo, co se děje na scéně. Vypadalo to, jako by zdejší návštěvníky Emika uhranula svým zvučným hlasem a oni nebyli schopni jediného pohybu. Jediné, co zatím zvládali, byl potlesk, kterým po skončení skladby Professional Loving, zpěvačku odměnili. A hned nato se rozezněla další podařená věc, Pretend. Po jejím skončení následoval přísun pomalých tónů doplňovaných mohutnými basy, které se jakoby blížily z dálky, a teprve za pár momentů se rozezněly naplno a v plné kráse. Double Edge. Emika se na podiu v záři světel zahalila do modré barvy, a celá scéna vypadala zkrátka dobře. Žádnou projekci jsem nepostrádala - znáte to, jak se říká, že v jednoduchosti je krása...

Jako by se to pražské publikum pohybu bálo.

Co mi ale trochu chybělo, bylo o něco živější publikum. Jak ti lidé okolo mě dokázali jen tak obyčejně stát a na konci každého kousku se zmohli jen k potlesku, pískotu a jekotu?! Obzvlášť, když zdejší ozvučení přináší tak kvalitní zvuk. Trochu jsem si říkala, jaký je asi na nás, jako na publikum, pohled z jeviště. Možná však jenom bylo těžké soustředit se na krásný hlas Emiky, k tomu vnímat rytmus a zároveň se do něj kývat. Nicméně pár takových, kteří to zvládali, jsem zaregistrovat stačila. Kromě skvělých tónů a basů, které proudily do mých uší, jsem se po dlouhé době dočkala také husí kůže. Toho pocitu, který mi minulý pátek při vystoupení Kryptic Minds na LIRu tak moc chyběl. Emika si za Double Edge vysloužila velký potlesk, do něhož se nekompromisně rozezněly výrazné tóny kláves a hned za nimi další jásot diváků. Zdejší návštěvníci asi hned takhle zkraje poznali Drop The Other. V hlavě se mi ale začaly množit otázky, které se ptaly, co ještě Emika chce zpívat, když si ty největší hitovky vyplácala hned na začátku? Krátce nato jsem však zjistila, že není čeho se bát...

3 Hours – kéž by nám zpívala tak dlouho.

V témže momentě se totiž rozjížděl o něco svižnější rytmus skladby 3 Hours. Emika se ani trochu nestyděla, zvedala ruce nad hlavu a decentně se za mikrofonem kroutila. Už o něco větší počet návštěvníků sem tam pohodil hlavou a zapískal nadšením. Bez jakékoli pauzy ji vystřídala o něco klidnější The Long Goodbye. Tohle byla asi jediná skladba, která mě prostě neuchvátila, ale zase jí nemůžu odepřít její specificky jedovatou náladu. A hned za ní Emika, ovládajíc neznámé mašinky na svém pultíku, které zrakům diváků zůstaly skryty, pustila svižné basy. Be My Guest. Skladba bez jediného vokálu, která mě svými basy stačila očarovat mnohem víc, než když si ji doma pouštím ve sluchátkách. Dokázala jsem si představit, že na nějaké dubstepové seanci by ji tanečníci jistojistě uvítali, ale tady se k nějakému tomu pohybu odhodlala ještě pořád menšina obecenstva. Škoda. Po této sérii celkem čiperných věcí přišlo uklidnění v podobě nové skladby, jejíž název jsem bohužel nepostřehla. Emika ji věnovala mamince, která podle jejích slov, stála někde mezi námi. Dočkali jsme se hodně klidné a pomalé skladby, z níž naděje, kterou nám Emika popřála, doslova čišela.

Emika a maminka.

Common Exchange. Pro mě na albu docela přehlédnutelná věc, která na zdejším kvalitním ozvučení však zněla dokonale. Stejně jako následující Come Catch Me, kterou jsem při domácím poslechu kvůli jejím uječeným vysokým zvukům často nemohla snést. Tady mi ale žádné utrpení rozhodně nepřinesla, a už vůbec ne ani následující Make You Sleep, na které Emika spolupracovala s již několikrát zmiňovanými Kryptic Minds. Ani v koutku duše jsem nedoufala, že bych se téhle skladby dnes mohla dočkat. Nechala jsem se tedy válcovat její pošmournou a potemnělou náladou a ani jsem nevnímala, jestli se ostatním divákům líbí nebo ne. V jedné části to ale Emika s tím procítěním vokálu přehnala natolik, že mě z téhle nálady dokázala vytrhnout, ale hned záhy jsem jí to odpustila, protože jsem se zase ocitla pod přívalem dalších emotivních zvuků. Tíživé ovzduší Emika trochu projasnila skladbou Count Backwards nebo následující novinkovou věcí, ale absolutní párty atmosféry dosáhla až se skladbou Chemical Feeling, kterou také chystá pro své nové album. Inspiroval ji prý Berlín a bylo to také hodně slyšet. Na svůj rozjezd tahle věc nechala dlouho čekat, ale stálo to za to. Dočkali jsme se narovnaného rozradostněného zvuku, na jehož vlnách jsme se mohli nechat unášet jen do jejího konce. Emika byla za svůj báječný výkon odměněna obrovským aplausem a s květinou jí přišla na pódium poděkovat maminka. Podle jejích slov bylo snem, aby Emika zazpívala u nás, protože její doma je tady, i když léta žije v Anglii. A to se jí teď splnilo. Nějak podezřele mě v tomto momentu svědilo v očích, ale za vinu jsem to dávala tamnímu cigaretovému kouři, který se vznášel všude ve vzduchu. Maminka si vysloužila veliký potlesk a Emika se s námi záhy podělila o své dnešní rozhodnutí. Prý se k nám v září přestěhuje. Tak uvidíme, zda svůj slib splní. :)

Klub MeetFactory zase zažil odliv návštěvníků, škoda.

Každopádně bylo jasné, že publikum Emiku jen tak odejít nenechá. Rovnou se tedy postavila za svůj pultík a nechala rozeznít dnes už jednou hranou skladbu Double Edge. Tentokrát už bylo ale návštěvnictvo o něco odvážnější a tak jsem zahlédla i pár takových, kteří svá těla nechali zmítat hudbou. Další skladba měla být volbou místních, ale porozumět jim bylo tak těžké, že jim Emika nakonec nabídla Drop The Other. Posluchači svými hlasy dali najevo souhlas, a tak jsme se téhle podařené věci dočkali ještě jednou. Sotva ale dohrála, Emika se s námi definitivně rozloučila a klub MeetFactory zase zažil to, co třeba v lednu na oslavě narozenin Radia Wave po skončení WWW - odlivu návštěvníků. Já ale tentokrát z klubu odešla taktéž mezi prvními, ale už teď slibuji, že třeba na Lunchmeat Festivalu, který sem přiveze samá zvučná jména, rozhodně pobudu déle než do půlnoci.

katka

foto: Peter Bulak