Report z koncertu Sade od Myclicka

Co jste dělali před sedmnácti lety?

YouTube je úžasná věc, ale stále je co dohánět... Potřeboval bych své osobní počítadlo, které by mi prozradilo, kolikrát už jsem si ten daný klip pustil. V případě skladby Cherish The Day jsem tenhle kanál zaměstnal opravdu hodně. Vypadá tam tak dokonale! Dlouhé bílé šaty obepínají její útlou postavu, tíhu té krásné kytary na krku nenechává na sobě vůbec znát, smyslně se vlní do rytmu a na tom vysokém mrakodrapu působí tak bezstarostně a zasněně... Kolikrát už jsem si na tu malou šipku asi klikl?! A teď konečně (skoro) tváří v tvář. Jaká asi bude a jaké to asi bude? Tolik let čekání... Pro ni celých 17 od poslední návštěvy Evropy! Koncerty v O2 Areně začínají přesně. Některé i o minutu dříve a to byl i případ vystoupení předskokanů The Jolly Boys. Až sem ven bylo slyšet zaržání basové linky a ševelení klávesových ploch... “A teď si najdi svůj koridor, hezky potmě řadu a konkrétní sedačku, když ti to tak trvalo, loudo!“ Víčko z láhve vám seberou, baterkou nevyzbrojí. :)

I na Jamajce mají Perfect Day, to dá rozum...

Bylo čtvrt na devět, posadil jsem se tedy zatím na libovolné volné místo, než mě vyhodí ten, který si na něj bude uplatňovat nárok, a z té výšky se mi málem zatočila hlava. Členové uskupení The Jolly Boys byli tam někde dole a tam někde vzadu, malí jako mravenečci. Hemžili se úplně stejně, takže byl v první chvíli problém je spočítat, zvlášť, když teď jejich stařičký frontman nacvičoval se svými bílými ponožkami v černých mokasínech něco na způsob pověstného Majklova kroku po Měsíci. Ten mi zprostředkovala až velká plátna po obou stranách pódia, která průběžně přinášela i zajímavé obrázky z kočovných cest tohoto ansámblu po světě. V jejich vrásčitých opálených tváří přitom byla zapsána obrovská pohoda a radost ze života - škoda jen, že záznam nijak nekorespondoval s aktuálním děním zde... Otvírali v něm tedy pusu naprázdno a nejinak tomu bylo i s pohybovou složkou. Fajn sobotní dovča na Jamajce se sympaticky rozhoupanými cover verzemi slavných skladeb - za všechny mohu jmenovat třeba The Passenger od Iggyho Popa či Perfect Day od Lou Reeda. Hezky jim to v nich brebentilo a hezky jim to i hrálo...

Proč tak zoufale pomalu?!

Dokonce byl ke slyšení i nějaký ten potlesk, kterého se tu od těch sedících na jednom dlouhém nahuštěném bidýlku většinou jen těžko dočkáte. To vypadá na slibný večer! Dohoupali jsme se jen pár minut po půl deváté a zpěvákovy rady si všichni vzali k srdci – na toalety, pro pití, případně něco na zub – za chvíli to vypukne, tak ať už pak nikdo necourá sem a tam, když už tu příliš místa pro další nohy není. Čekal jsem nejrůznější manévry, čekal jsem logistiku dotaženou do posledního detailu, ale zatím tu dva muži jen tak ledabyle rozbalovali černou gumovou podložku, po nástrojích ani památky... Stihnou to do těch devíti, kdy tu většinou vystoupení hlavní hvězdy začíná? Nikoli! První nervózní výkřik se ozval už deset minut předtím, další ho brzy následovaly, ty v zákulisí však k aktivitě nepopohnaly. Až deset minut po deváté jsme se dočkali a zřejmě za to mohl ten zadržovaný přetlak, ale to přivítání po roztažení opony bylo velmi bouřlivé! Tak tady je máme...

Sade v hale? Jen důkaz o tom, že zvuk může být i kvalitní...

Bubeník, perkusista a klávesák zůstali za svými statickými aparaturami utopeni vzadu, všichni kytaristé spolu s královnou zamířili vpřed, jen co rytmicky vystoupala z osvíceného podpalubí po schodech vzhůru. Soldier Of Love. To byla ta první, s níž i tu pražskou zastávku zahájila a zatímco každý z té armády muzikantů a milovníků teď po pódiu pochodoval tam a zpět, za zády se jim rozběhla obří projekce postavená na tom tolik oblíbeném kontrastu černé a bílé, v níž ty taneční kreace přesně ladily do výbušného rytmu. A pak se celá O2 Arena pokryla tím nejjemnějším sametem, který vycházel z jejích úst... Konečně citlivý zvukař, konečně profesionál! Kdo tady zažil kupříkladu koncert The Black Eyed Peas, při němž se jejich divoké beaty odrážely se zpožděním od zdejších ochozů, asi by neuvěřil tomu, že sedí na tom samém místě. Pravda, Sade se svou doprovodnou kapelou Sade nebyla tolik hlučná, takže se vlastně nemělo co odrážet a živák tak alespoň získal na čistotě...

Příště prosím na stojáka, vsedě se to fakt nedá...

Dokonalá interpretace ve srovnání s CDčkem, dokonalý přednes, dokonalá postava – jak ona to jen dělá? A proč jsou vlastně stále více vidět ti, kteří takhle skvěle nezpívají? Zřejmě jen lepší marketing, zřejmě jen lepší tlačenka... Jak moc se na ni publikum těšilo, bylo znát s každým dalším zařazeným kusem do bohatého setlistu. Hlasivky všech byly namáhány více a více a velká škoda, že se člověk nemohl alespoň vrtět do rytmu. Na vrtění v tom svém ansámblu neměla Sade početné křoví, ale pouze dva doprovodné vokalisty na stupínku zcela uprostřed, kteří v těch vypjatých momentech synchronně svou "body language" přidali na živosti. A přestože mělo publikum jasno v tom, kdo je tady paní, v průběhu koncertu hlasitě odměňovalo zejména saxofonistu a kytarové hráče. Velmi přesný byl však také perkusista, který nejvíce zazářil v tolik vášní nabité Smooth Operator.

Před chvílí na Jamajce, teď zase na skok do LA...

Když nad tím tak přemýšlím, z nového alba zaznělo vlastně jen pět kousků, z nichž  velmi emotivní a téměř filmová Bring Me Home mi k srdci přirostla ze všech nejvíc, jinak se dle očekávání vzpomínalo a vzpomínalo... A také převlékalo! :) Jak už to tak bývá, každá minuta, vlastně každá vteřina, byly dopředu naplánované a Sade jela přesně podle scénáře, aby ta změna garderoby proběhla bez zívání publika. Po dalším loňském zamilovaném kousku In Another Time se tedy nad pódium spustil jakýsi bílý závoj po celém jeho obvodu a parádní jazzové číslo s množstvím pestrobarevných neónů na plátně, s houkačkami policejních aut z reproduktorů a s ostrými záblesky světel tu byla vytvořena dokonalá iluze nějakého filmového snímku s nočním životem v Los Angeles... Ach, nyní tak prudce elegantní! Bílá košile, černá vestička, vlasy upnuté do drdolu tak, jak ji známe nejčastěji, a na dalším programu večera opět jen bouřlivě přijatá klasika z klasik – The Sweetest Taboo. Pro ten následující převlékací manévr už zneužila své dva vokalisty.

"Vemte to za mě, já se jdu převlíct... To dáte!"

Nejprve po přeletu neskutečně věrného vrtulníku tam kdesi vzadu zavzpomínala na stařičkou uvrčenou skladbu Paradise a zatímco muzikanti volně přešli do navazující Nothing Can Come Between Us, a vyrobili tu přímo na místě megamix, ona se jim za zády nenápadně vytratila a tohle duo teď mělo za úkol zabavit diváky. Promenádovali se tedy s mikrofonem ze strany na stranu a když publikum do rytmu roztleskali, odvážně ho ještě vyzvali, aby se postavilo. A věřte, nebo ne – téměř všichni si teď na ochozech stoupli a přesně reagovali na jejich další pokyny... The Jolly Boys s cover verzemi nešetřili, Sade si také na jednu troufla. Still In Love With You bychom našli v repertoáru irských Thin Lizzy, ovšem tato úprava v její interpretaci byla vůči originálu velmi citlivá. "Sade: Tonight Live In Praha" přitom sděloval nápis na plátně pravdu a nic než pravdu. Kdo v říjnu loňského roku absolvoval jeden z dílů populární série akcí Boombox, tentokrát s DJem Shadowem, a zaujalo ho to promítání na obrovskou bílou kouli, ten o podstatnou část překvapení přišel...

Letem světem a s digitálními tapetami...

Ona si pro změnu čas od času nechala zabalit celé pódium kolem dokola do bílého plátna, sama samotinká teď stála nasvícená uprostřed něho a v tomto umělém akváriu teď zažívala několik vzrušujících příběhů prostřednictvím nových a nových “tapet“. Vyloženě jarní tématiku jí tu VJ vyčaroval skrze už na pohled šťavnatou louku ke skladbě Kiss Of Life, v hodně melancholické Morning Bird naopak naříkala v chladném zamlženém podzimním lese, ale nějakým kouzlem se z téhle obrovské bílé plachty daly vytvořit i čtyři svinuté závěsy v rozích rampy (díky světlům teď rudé), aby se za muzikanty mohla rozeběhnout vzpomínka na jednu fajn dovolenou v zámoří, v níž to těm dvěma zřejmě klapalo nejvíce - All About Our Love. Už přes hodinu a tři čtvrtě nám přinášela jeden klenot za druhým a já stále trpělivě čekal - věděl jsem, že na ni dojde... Mezitím se dostalo i na opojnou Pearls s jedním z nejsmutnějších textů, který byl kdy na téhle planetě napsán, konkrétně o neradostném životě jedné somálské ženy. “Hallelujah!“ zvolala teď naléhavě a málem ten Hušákův svatostánek, o němž se teď tolik mluví, rozsekla napůl jako tou nejostřejší břitvou!

I ten mrakodrap si přivezli!

Teprve teď měli konečně všichni kolem mě svá ústa na zámek a nechali do sebe tuhle skladbu proudit jako nějakou umělou výživu. A kdo uronil slzu, ten se rozhodně neměl za co stydět - určité emoce holt člověk neovlivní a ona to určitě nemyslela zle. Dobrý odhad - tušil jsem, že bude až v přídavku, netušil však, že jako jediná. Ale kdo by se na ni zlobil po tomhle dvouhodinovém maratónu? Bylo už téměř čtvrt na dvanáct, teď se navrátila v krásných rudých šatech, vokalisté opět roztleskali celou halu, aniž by jim to u tolik nažhaveného publika dalo práci a náhle se ozvala ta tklivá kytara... Tolik čistá, tolik působivá, co se tak elegantně nese jako to pírko v bezvětří. Tak ještě na sklonku toho parádního dne pohlazení s Cherish The Day. Dokonce i toho mrakodrapu jsme se díky kouzlům a čárám s projektory dočkali a závratí ta “naše“ Sade tedy určitě netrpí. V jednom okamžiku ji jeden ze čtverců v podlaze vynesl do slušné výšky, nohy tam nahoře pokrčila stejně smyslně a pouze ta šestistrunná krasavice jí tentokrát k úplné dokonalosti chyběla. Pak už jen efektní efektování kytar od těch dole a pro nás všechny tolik smutný závěr, při němž se muzikanti v úplné tmě ponořili do hloubky pod pódium, aby nenechali nikoho na pochybách, že tohle je už skutečná tečka. Uf, to bylo tedy něco! Teď už mi jen prozraďte, jak tu kytaru dostat z hlavy - od soboty mi tam zní a nechce to přestat. I když... Tuhle příjemnou vzpomínku si tam nakonec nechám moc rád! :)

myclick

foto: Tomáš Martinek info@tomasmartinek.cz

video: MMDESIGNDEVOTEE + kstrunc1