Report z koncertu Parov Stelar Band od Myclicka

Píše se rok 2010 a lidi už zase poslouchají swing!

Umí to. Už léta kolem sebe šíří legální infekci a pořád mu to u úřadů prochází... Včetně těch našich! Že se po lístkách zapráší tak rychle, s tím ovšem počítal jen málokdo a je to opravu zázrak v lavině kultury se zajímavými jmény, která teď hlavně Prahu týden co týden zasypává. Takže raději teď a tady: “Díky, Martine!“ V čem vlastně tkví tajemství jeho úspěchu? Už dobrých sedm let zejména na své vlastní značce Etage Noir spolehlivě plní lidem to, po čem tolik touží. Lid se chce bavit a on pro to skutečně dělá maximum, přičemž mustr má už dávno v hrsti. Co nejjednodušší melodii, kterou si může kdokoliv kdekoliv a kdykoliv zapískat, bezpodmínečně nutnou basovou linku, aby byla řádně groovy a pak už jen říct saxofonistovi, ať do toho ještě něco vymyslí. Mezitím, co si bude jedna z vokalistek, která má zrovna volno, psát na papír nový text, aby jí zase tak dobře pasoval do pusy. A je to! Další pecka je na světě a jeho jméno už ji tak spolehlivě prodá... Každý se k ní pak v té dnešní době snadno dostane, ale jak vlastně vypadá takový Parov Stelar Band live?



Proč tak řvou, když nikdo nehraje?!

To kromě pár vyvolených věděl opravdu jen málokdo a tak to ve čtvrt na devět na místě hučelo jako v úle. A víte, co je ze všeho nejhorší? Když čekáte ve frontě na šatnu a tam dole vzrušené výkřiky naznačují, že ten začátek, na němž vždycky tolik záleží, už nikdy nestihnete. :( Ani tentokrát jedna šatna svou kapacitou nestačila a v okamžiku, kdy byla ošacením zcela naplněna, vysoký garderobiér přeběhl se svým přidavačem přímo naproti a začal obsazovat další háčky už v té improvizované. Tak konečně a teď pár metrů pod úroveň chodníku. Světlo v sále zaskočilo úplně stejně jako to ticho. Že by přeci jen oproti plánu nakonec vystoupila i předkapela? Kdepak, ty hysterické výkřiky od těch, co se tu tísnili zřejmě už od otevíračky, se snažily ne zrovna chladné Rakušáky vyštvat ze zákulisí. Ale nepodlehli. :) Přestože byl také balkón zcela obsypán, přesto se tu ještě dalo bez potíží dýchat a ani s pocením to nebylo tak hrozné – tady klimatizace skutečně chladí! Tak jak dlouho ještě?! 20:32 ukazovaly aktuální informaci mé hodinky a sál teď konečně pohasl a přikryla ho plachta z dlouhých vyžehlených tónů, které si tahle parta vybrala jako své intro. Pro intro bez jejich účasti! Takže napínat nás chtějí. :)



Není jich devět, ale pět – bude to stačit?

Rozhodně jim tenhle taktický krok před naplněným klubem skvěle vyšel. Nervozita na bodu varu, nebylo teď vidět na krok, ostré záblesky oslepovaly a vzrušené výkřiky je zatím stále jen marně volaly na stage. Tak dvě nekonečné minuty a jsou tady a zabírají si od zvukovky rozložené pozice. Ale není jich nějak málo? Už ono poněkud prázdné pódium ve srovnání s hudebním harampádím norské devítičlenné formace Jaga Jazzist mělo varovat. Takhle se jen bubeník Andreas Lettner ukryl až tam dozadu ke svým škopkům, pan kapitán se (zřejmě) vyšvihl na stupínek potažený černým suknem a honosící se jeho jménem, do pravého rohu zaplul se ságem Markus Ecklmayr alias Max The Sax, v tom levém teď sem a tam nervózně pochodoval basák Stefan Hölzl s vtipnou hučkou a přesně uprostřed? Tam teď v nádherných červených šatech zářila jedna z mnoha vokalistek, která s tímhle bandem také stihla spolupracovat. Podle všeho to bude Beate Baumgartner, která používá i mnohem srozumitelnější nick Yola B. Už to vypadalo, že nikdy nezačnou - tam dole se teď rozpoutalo skutečné pozdvižení a ona do téhle neutichající vřavy pěkně česky spustila s tak sympatickým akcentem i barvou hlasu jako Tonya Graves: “Dobrý večer Praha!“ Tak nakonec přece...



Pamatuj - čím víc se tleská, tím míň se hraje! :)

Pár základů z mašinek, první výrazné brumlání basovky, první rozpustilá a přitom tolik obyčejná kombinace kopák/hajtka a ságo ve smyčce teď překryl saxofon skutečný – první skladba se klubala na svět. Teď už do ní jen naroubovat ten její vokál, aby to mělo patřičnou šťávu a dílko je hotové. Pěkné, moc pěkné a parádní feeling k tomu. Yola zpívala tak elegantně, tak procítěně a tak byla také po zásluze odměněna. Ani ne čtyřminutové dovádění a na hlavu jí teď mířil řev takový, že do něho marně své hlasivky napínala. Její slova zcela zanikala v další obrovské vlně nadšení a jestli to takhle půjde dál, tak asi o jednu dvě naplánované písničky přijdeme - jednoduše se na ně kvůli protleskaným mezičasům nedostane. :) Přípravu přitom snědá vokalistka nepodcenila a opět se vytasila s dalším z českých slovíček a po akcentu stále ani památky... A tábory se klasicky rozdělily. Pánové teď slintali nad nebo spíše pod touhle pružnou divou, dámy zase visely na rtech saxofonistovi, který se tak marně snažil svůj matný pokroucený nástroj v divokých záklonech zkrotit. Dva výrazní hrdinové divokého spolku, ovšem ani bez těch ostatních by to nešlo a nepohnuli bychom se z místa. Každý měl na tomhle svižném vystoupení svůj lví podíl a každý teď jel přesně podle střižené šablony.



“A nějaká romantika by tam nebyla?!“ Nebyla! :(

A zatímco jsem koutkem oka v projekci zahlédl obří lezoucí mouchy a také logo labelu, na který Parov Stelar tak často upozorňuje (selfpromo tedy skutečně nepodceňovali) uvědomil jsem si tu děsivou pravdu. Nepřekvapili a zřejmě ani nepřekvapí - přesně dle očekávání! Jeden hybný kus za druhým s nachlup stejnou stopáží, který se vlastně liší jen texty, příspěvky saxofonu a několika kosmetickými úpravami. Právě saxofonista měl díky tomuhle nasazení svou proužkovanou košili propocenou skrz naskrz a pokud si honorář dělí rovným dílem, on si zasloužil prémie... Zřejmě nebyl čas ani prostor na nějaký zasněný romantický kousek a klidně si ho tu před námi bez pomoci svých kolegů mohla Yola vystřihnout acappella tak, aby ještě více zdůraznila své kvality. Takhle se až příliš opakovali, až příliš oposlouchávali a člověk tak snadno mohl vzpomínat na obsah jejich alb, přičemž do téhle mozaiky neopomněli zařadit ani Love z alba Shine. A tak si díky ní doteď vytížená Beáta mohla konečně odběhnout a ty vokály sem frčely ze záznamu. Skoro jak z repertoáru Fatboye Slima byla tahle věc plná euforie a snad také té lásky a snadno a bez hecování roztleskala úplně celý sál do rytmu. Co na tom, že většinu skladeb v originále nazpíval úplně někdo jiný? Svou roli převzala temperamentní vokalistka na výbornou a rozhodně se neměla za co stydět, zvlášť, když to její kroucení bylo také velmi nakažlivé. :)



S vinylem na vyprodaný koncert?

Mně osobně udělali radost především s téměř daftpankovskou Fleur de Lille z pro mě vysoce ceněného EP Flame Of Fame. Sice v tomhle případě jen další melodický kousek v řadě, ale pro tuhle pecku mám nějakou zvláštní slabost. Publikum stále jak utržené z řetězu, přestože tam dole to muselo být opravdu natěsno, a vděčně přijímalo další a další nálož tak snadno určenou k vrtění celým tělem. Zábavní to oni byli a mračit se, nikomu nedovolili - pár vteřin slávy si při představovačce z úst vokalistky užil každý z nich a to i včetně zvukaře, chlapíka s projekcí i toho, kdo se staral o jejich monitory. Už pět minut po půl desáté se však z pódia vzdálili a tak dlouho se nechávali vytleskávat, aby pak ještě další čtvrthodinku nakládali včetně další energické pecky Monster. A znovu odchod do ústraní. Dalo by se však tak rozpálenému kotli odolat? Těžko... Sice to stálo hodně úsilí, bolavých dlaní i vyřvaných hlasivek, ale nakonec v těch závěrečných minutách podruhé přihodili The Mojo Radio Gang a pokud nebyla milá Beáta víc herečkou než zpěvačkou, to dojetí se zdálo nefalšované... Byla tu však ještě jedna milá povinnost – ten největší fanoušek z nás si sem přinesl vinyl a ten mu teď všichni ochotně přímo na pódiu podepsali.



Co se hraje na after party po Parov Stelarovi? To je otázka... :)

Mám pocit, že takovéhle přijetí opravdu nečekali a tenhle “crowd“ před sebou si budou ještě hodně dlouho pamatovat! Rozsvícení světel pak působilo jako startovní výstřel a každý teď z téhle propocené masy pospíchal na bar, toaletu či čerstvý vzduch. Netrvalo ovšem dlouho a ušní bubínky dostaly další díl vydatné potravy. Že nebude pro koho hrát, se posádky jak Malé scény, tak Divadelního baru skutečně nemusely obávat. Co byste vlastně na gramofonech po koncertu Parov Stelara roztočili vy? Třeba... Parov Stelara?! No jasně, alespoň v Divadelním baru se tak stalo a jen co to Markusovo ságo opět vyplulo na povrch, silný bujarý pokřik jenom potvrdil, že takhle to bylo správně, že jen takhle to má být a divoký taneční rej tu nepolevoval ani náhodou. Jedno vím však jistě... Od talentovaného Rakušáka, který našel klíč na to, jak se stát v té dnešní době originálním, si dám chvíli pauzu. Třeba právě proto, aby mě za pár let zase zaujal. Teď jsem tak nějak přesycen. Bohužel.

Video: Parov Stelar Band – Chambermaid Swing (live @ Palác Akropolis)

Video: LaPetiteshy
Foto: Martin Chrz / musicserver.cz martin@ortenix.cz
Kompletní fotoreport naleznete zde.