Report z Itch My HaHaHa s Clarkem od Myclicka

Bude Fléda určovat směr? Vypadá to tak...

Čtvrtá lednová sobota a Praha už zase neměla co nabídnout... Jasně, dorazit měl Mala, ale pokolikáté už a kolikrát ještě asi tak přijede? :) To u Clarka si člověk zase až tak jistý být nemůže a když se pěly ódy na jeho vystoupení s bubeníkem na festivalu Sperm, odolává se ještě hůře. Jede se na výlet! Jede se na Flédu, která v poslední době svým nahuštěným programem až nebezpečně oslňuje, navíc je to za rohem. Do žluťáska tedy za dvě stovky nastoupit, postupně v polospánku po náročné páteční noci odmítnout sluchátka, kafe i noviny a za zvuku kávovaru a při nekonečném drncání jako po panelech na sto padesát minut usnout spánkem spravedlivých... Je přesně 21:00, teploměr ukazuje vražedných - 14, tak honem se rychle někam schovat, než to všechno vypukne. Což takhle Sklenick? Půvabná kavárnička s dvojicí ještě voňavých gramofonů a se sympatickou obsluhou? Do Flédy, co by kamenem dohodil, káva chutná, muzika od jemného zrna až po to hrubě nasekané a s hlasitostí takovou, abyste se nemuseli s nikým překřikovat a pravá noha přitom měla k podupávání pádný důvod. Jen více hracích míst pro pohodové DJe s dobrým vkusem!

Konečně klub, kde se na zvuku nešetří!

Ve tři čtvrtě na jedenáct byste si v Praze mohli popovídat maximálně s vaším známým barmanem a společně čekat na první opozdilce, Fléda už bzučela jako obrovský úl. Na první krátkou frontu jste narazili u vchodu, na tu druhou u šatny, v předsálí se živě debatovalo o páteční noci, o mrazu, o zkouškovém, vlastně o čemkoliv a všechny sedačky už byly poctivě rozebrány. Na plácek mezi barovou deskou a vchodem na toalety teď z vyvýšeného stupínku dohlíželo trio Greatest Hits Collective a právě oni měli nelehký úkol – vydržet až do toho rána bílého. Kolik lahví asi padne?! Zatím tu sebou do rytmu vděčně škubaly a opojně se zakláněly dva páry tancechtivých... Ačkoliv je ta druhá stage bez výjimky v každém klubu brána jako ta méně důležitá, tady se na zvuku překvapivě nešetřilo. Nastaven tak, aby ještě barmani zaslechli vaše zbožné přání a přesto hudba nešeptala, seřízen tak, aby každý ten hertz frekvenčního pásma stál přesně v řadě mezi svým předchůdcem a nástupcem. Věru pěkný zvuk tu mají! A barmani a barmanky? Ti se tady usmívají a kmitají, což je skoro přírodní úkaz... Tak copak nestihneme, co stihneme a kdopak nám to hraje právě teď? Díky několika rozvěšeným á čtyřkám s line-upem je okamžitě jasno.

Kdepak bloky, ty už dávno nefrčí, teď se kouká do noťasu! :)

Michala Mariánka si holt musím vychutnat jindy a jinde, ten právě dohrál a chlapík nahoře s bílou mlynářskou čepicí, to bude jistě Ink Flo, který vždy vyplní čas při stavění a bourání pódia. Teď se ovšem bude čekat na druhý živák v řadě, na zaujímavé prepojenie slovenských síl. Karaoke Tundra & Peťo Tázok totiž právě vydali spoločné a Neuveritelne smutné album a my se teď dočkáme jeho živého přednesu. Kedy? Ještě deset minut nám bude “přestávkový DJ“ vyhrávat a pak to přijde! Tak tohle je ten Peťo, o němž se teď tolik mluví, přičemž on mluví tak, že do jeho nepřetržitého toku slov nemáte šanci zasáhnout?! Menší postarší chlapík ve fialové mikině, který si teď na vysoké barové židličce otevírá notebook s textovým editorem... Brzy pochopíme proč vlastně. Je to nutnost! Ta kadence jeho slov je opravdu neuvěřitelná a jen těžko by si všechna pamatoval a narozdíl od takového Sifonova slovního průjmu se ty jeho kombinace a dvojsmysly ještě dají pochopit. Stejně jako valná většina rapujících u nás volí aktuální témata a tak se v nich mihne i fenomén Paroubek, fenomén MySpace i fenomenální Fléda, jistě k velké radosti PR i produkce tohoto klubu. Na druhou stranu, je to vlastně ještě stále rap? Za tohle by tam někde v Bronxu dostal u hořícího barelu od místních gangstas pěknou nakládačku! To spíše mluvené slovo, ale s parádními hláškami a když Neuveritelne smutné album, tak samozřejmě také odpovídající texty. :)

Neuveritelne smutní Karaoke Tundra a Peťo Tázok...

Kupříkladu ten: “Vaňa je plná, už len hodiť fén...“ mě ještě pěkných pár dní bude pronásledovat při každé jindy tolik uvolňující koupeli... Měl tu úspěch a dobře věděl, že bez dobré muziky by byl v háji a Karaoke Tundra přece umí dělat dobrou muziku, to už nám v minulosti několikrát dokázal. Takže, když hecoval publikum a dožadoval se potlesku pro sebe, který napodruhé vždy o něco zesílil, to samé obratně zařídil i pro něho. :) Právem. Na tomhle zvuku zněla jeho do posledního puntíku propracovaná muzika plná neposedných beatů a různých ruchů a šelestů vážně přepychově! Škoda, že jen z notebooku, ale taková už je doba a když budeme hodně hodní, třeba nám ji ti dva příště naservírují i se smyčcovým orchestrem. :) Smutné je album, projekce by zbytečně rozptylovala a tak se tu mohl svobodně vyjádřit osvětlovač. Černá tu nutně musela hrát prim, černá byla stylovou a čím méně efektů, tím hrůzostrašnější nádech toto vystoupení mělo. Ink Flo je krátce před půlnocí vystřídal a... A na parketu teď zůstalo asi jen deset patnáct zájemců o obsah pro změnu toho jeho notebooku. Škoda, bylo to houpavé, bylo to příjemné, poutavými zvuky hýřící, možná ve výškách to poněkud tahalo za karfióly. Tak copak asi předvedou chłopcy od vedle?

Napszyklat: “Bicí? Všichni tři je milujem!“

Ta rozložitá bicí souprava nešla přehlédnout, nebo si snad milý Clark zopakuje svůj živák z Abatonu? Byla skutečně jejich a Charles krátce po půlnoci střídavě mlátil do ní a bubeníku automatickému zase plánoval údery syntetické. Ovšem jeho okšiltovkovaní parťáci měli také chutě! Náhle opustili svá detašovaná pracoviště s elektronickými hračkami, přistoupili s paličkami k volným škopkům a takto ve třech uhodili hned několik hřebíčků na hlavičku. Skvělá práce! Možná i vlevo rapující Piernik by dostal za své šišli mišli s hlasem, který svým mekotem tolik připomínal B-Reala ze Cypres Hill, v tom Bronxu nakládačku, ovšem toho mluveného slova tu nebylo přehnaně moc, tahle trojka mnohem více sázela na muziku. A ta byla zatraceně dobrá! Mělo to šťávu, mělo to říz a vrcholem pak byla dramatická a jako pro film stvořená Male Kru, která jim rostla pod rukama stále výš a výš. Tak snadno tu Napszyklat všechny přihlížející rozhoupali - velmi příjemné překvapení večera. Už druhé... Ačkoliv mi slovenský Peťo tak moc lezl při poslechu rádia na nervy, jeho živé vystoupení mě totálně odzbrojilo a musel jsem na tohoto chlapíka změnit názor. Musel - prostě umí, jen si na něj člověk déle zvyká. Je zkrátka jiný a to je vlastně moc dobře. :)

Když lajfko, tak pořádné... Bez notebooku!

Mr. Clark dostal do vínku krátce po jedné hodině zvuk, který by porazil snad i toho slona a okamžitě se pustil do čarování... Narozdíl od Inka Flo, jemuž všichni pokaždé utekli k barům, měl on pro koho hrát. Hlavní sál byl teď nahuštěný do posledního místečka až k sedačkám vzadu. Tohle nebylo publikum, které šlo jen tak náhodou kolem, tihle přesně věděli, proč tu dneska jsou a atmosféra byla připravena k zakrojení. Žádné tupé zírání do notebooku a pouštění nekonečných smyček, bříšky prstů ovládal ta malá obdélníková tlačítka svých elektronických hraček, efektně i efektivně efektoval a ruce mu poletovaly nad mixážním pultem, jako by se o něj právě ošklivě popálil. Výraz “eklektický set“ posunul zase o něco dál a z příběhu, který tu vyprávěl, se stále tajil dech. Báječně zužitkoval kytarové riffy, o něco později neváhal ten bublající materiál zahalit do snových ploch a do krámu se mu hodila i legendární hrou inspirovaná skladba Pac-Man od jeho kolegáčka Aphex Twina, když se tenkrát ukryl pod přezdívku Power-Pill. Nemohl samozřejmě chybět ani jeho na nosnou melodii tak silný remix skladby Let´s Get Clinical od party Maximo Park a skvěle tu rozkvetla také jeho vlastní Growls Garden z loňského alba. Rytmiku měl klasicky notně zašmodrchanou, dostalo se i na styl wonky, kterým nás hned dva hráči na loňském Wilsonicu tolik bavili, zvuky měl ostré jako břitva a energie tolik, že i ten největší kliďas prostě nemohl zůstat stát jako ten solný sloup.

Jaký je vlastně váš největší hit?

Ta jiskra také přeskočila okamžitě a každý se po téhle zvukové tsunami tak vděčně s křikem sklouzl. V úplné tmě, kterou opravdu jen občas probleskl nějaký ten paprsek - temnota tu byla zkrátka povinná, jen žádné pouťové atrakce! Jasný vítěz tohoto nerovného souboje nepřidal pouze jednou. Dvakrát se ze zákulisí vracel a pokaždé tam nahoru mířil pokřik od těch, co ještě nebyli dostatečně uspokojeni... Teď jsem to Ink Flovi vážně nezáviděl, doufejme jen, že se to obejde bez házení skleniček. Jasně, tohle byli dospělí lidé, kteří mu však až příliš rychle ukázali záda a tak tu znovu osiřel. Teď to totiž žilo vedle a G.H.C. opravdu zůstávali věrni svému názvu. Hity elektrikářské, disco hity, ale i hitový drum´n´bass třeba od Pendulum. Od každého stylu mají ti tři něco a umí s tím zacházet, aniž by těmi přechody ze stylu do stylu ztratili pár tanečníků. Zdá se, že Brňáci jsou opravdu tolerantní, chtějí se bavit a nějaké nesmyslné škatulky vůbec neřeší... Až příliš rychle ta sobotní noc utekla, ale zážitků i prožitků včetně luxusní zvukové lázně, jsem si žluťáskem zpět odvážel opravdu hodně a teď už vím moc dobře, že se zase brzy vrátím. Velmi rád...

Foto: Leoš Horký leos.horky@gmail.com