Report z Radio 1 Embassy v Chapeau Rouge od Myclicka

Radio 1? To žeru!

Vážně netuším, co přesně poslouchá vaše koza, ale já si tu frekvenci 91,9 MHz čas od času také rád naladím a nakonec to ona na oplátku tak dobře naladí mě. Záleží samozřejmě na tom, s jakým moderátorem mám v daný okamžik tu čest i jak se dotyčný zrovna vyspal... Šestice z nich se však do svých pelechů dostane až někdy k pondělnímu ránu - ještě štěstí, že je za studiovými mikrofony mohou vystřídat jejich odpočatí kolegové! Ke střídání v éteru však došlo už krátce po osmé, kdy Josefa Sedloně, pravidelného průvodce nedělním večerem, výjimečně zastoupil Nitrous, aby názorně předvedl, že nejen drum´n´bassem živ je člověk. Škoda, musel jsem jeho výbornou selekci muziky přerušit a vydat se na cestu. Start této akce byl totiž oznámen už na devátou hodinu a mně bylo dopředu jasné, že ten výstřel tentokrát neuslyším. :( A prozatím ani to temperamentní latino, které tady v přízemí měl pro barové hosty na gramofonech protáčet průvodce pro změnu pořadu středečního s názvem Estereo – Martin Mikuláš. K němu se mohu ještě vrátit, ale teď má přednost historicky první vystoupení projektu semtam a tam dolů je to ještě pěkný kus cesty!

Nástroje? Kdo by se s nim dneska tahal?!

Symbolickou padesátikorunu rychle směnit za růžové nacucané razítko na zápěstí, aby mohl člověk semtam korzovat sem i tam a pak už se jen dozvědět krutou pravdu... Pozdě! Ale snad ne až příliš pozdě. Tma taková, že mít s sebou kudličku, dal by se kus ukrojit a na tom malém pódiu, kde jsem před měsícem obdivoval hned několik projektů Thoma Heriana se právě kymácí dvě postavy... Ten vlevo s dlouhatánským dreadem to bude jistě Kryštof Koenigsmark, ten vpravo se zábavnou hučkou Petr Metelka alias DJ Telka. Oba teď civí do svých otevřených notebooků, oba si teď zřejmě znovu hrají s tím, s čím si hráli už tolikrát předtím... Ano, na živáky s kytarami, bicími, trumpetami či dokonce opravdickými pianiny už raději zapomeňte – je jiná doba, všechno se zrychluje a miniaturizuje a ty nástroje napevno uzavřeny tam uvnitř. Naštěstí vokalisté jsou v kurzu stále a přestože by i oni díky stále lepší technice mohli promlouvat ze záznamu, lidi se před pódiem většinou nudí, zívají a přešlapují. Co s tím? Zpěvačku C-laru (v civilu jen další z moderátorek Kláru Nemravovou) z příjemně zaplněného hlediště rovnou na jeviště, když si o ni Kryštof tak hezky požádal!

Příliš nabasovaná samota...

Hodinky ukazují pět minut po půl desáté a ona teď do muziky, která se line ven, se zavřenýma očima otevírá pusu... Trefa! Tak přesně tahle barva hlasu ve spojení s downtempem, které si tak volně plyne a vůbec nikam nepospíchá, mi od vydání alba Archiv projektu Significant Other tolik chyběla. Tohle by klidně mohlo být označeno za pokračování! Jen ten zvuk na rozdíl od báječného vystoupení Tomáše Heriana teď poněkud tahal za uši a ty basy tolik metrů pod zemí by bezpečně fungovaly jako sbíječka, která hodlá tento prostor o pár metrů rozšířit do stran... Škoda, mohlo to vyznít ještě procítěněji, teď jsme byli jen zbytečně vyrušováni a museli představivost roztáčet na plné obrátky. Hvězdou téhle povedené sestavy se však oproti očekávání nestala C-lara, ale jak jsme se mohli přesvědčit vzápětí, horkokrevný Emmanuel Motsi ze Zimbabwe, tady tak familiérně přezdívaný “Manu“. To bylo panečku pištění dívčích hrdel, skoro jako by se na pódiu objevila nějaká popová superstar. A on takové přijetí hbitě využil. Jeho kazatelský hlas byl v druhém mikrofonu ještě více podpořen dlouhatánskou ozvěnou, oproti Kláře, jíž by jakýkoliv pohyb na pódiu příliš neslušel, se také začal okamžitě kymácet do stran a když mu to malé pódium přestalo stačit, seskočil přímo mezi nás.

Když Eva tropí hlouposti... Skvěle to uvolní!

Tady se pustil do divokého tance se všemi fanynkami, které si za svůj pobyt v Praze stačil získat a zároveň poukázal na fakt, že ačkoliv semtam umí být semtam pěknými spáči, rozhodně nestojí o nějaké fádní škatulkování. Ať už to byl voňavý triphop, drum´n´bass, dubstep, ale klidně i šikovně využité trance motivy, to všechno se dalo v jejich skládačkách s nastraženými ušisky dohledat. Ostatně přesně to, co do playlistů svých show na Radiu 1 Kryštof, Petr i Klára tak rádi zařazují... Tohle vystoupení rozhodně nechvátalo rychlostí 200 km/h a jednomu nás semtam po tom čtyřdenním lenošení naučili – trpělivosti. :) Každé to vylovení nové skladby z Kryštofova notebooku zabralo poměrně dlouhou dobu a aby řeč nestála, sotva salvy potlesku utichly, zajímal se autor například o to, jak se vlastně máme či jak jsme si užili právě uplynulé svátky – opravdu rodinná atmosféra se vším všudy. :) “Evo, pojď na bar!“ rozlehlo se náhle do hrobového ticha, které tady každou tu neplánovanou přestávku provázelo. A hned poté, co sál unisono zalil výbuch smíchu od všech příchozích, jsme byli hlučnou dotyčnou poučeni, že se jen spolu holky dlouho neviděly. :)

Semtam i Fugees nám v neděli zazpívali!

Neplánovaná kulturní vložka, ale fungovala báječně, jakoby se teprve teď všichni uvolnili a ze všech intelektuálů se alespoň na chvilku stali tanečníci, kteří každý ten beat i muzikantův záměr opravdu cítí... Pódium neustále procházelo proměnou. Občas chlapci za svými elektronickými hračkami osiřeli, aby si s parádní instrumentálkou zahráli ping-pong skrz své notebooky, jindy je na střídačku doplnili oba vokalisté. Backstage je v Chapeau až příliš daleko a tak se C-lara i Manex pokaždé vmísili mezi prostý lid – tohle byla zkrátka jedna velká rodina, kde si nikdo na nic nehraje a to jen z dobré hudby se raduje. I ve slušně experimentálním dílku Rage Against The Timemachine si Klára našla nějaký ten prostor pro snění a přestože už ve čtvrt na jedenáct tu Kryštof upozorňoval na poslední písničku, nakonec jsme byli svědky dalších a dalších bonusů od téhle sestavy. K tomu prvnímu z nich byl také přizván jeden ze spolumajitelů značky Kaktus Recordings, který na něm semtam nějaké ty semtam vydá – DJ Touchwood. To on teď radil automatickému bubeníkovi, jak se má v této vybrané společnosti chovat a protože jsou předělávky stále v kurzu, ani C-lara a Manex neodolali a za potlesku těch čtyřiceti padesáti známých i neznámých tu teď tak přirozeně vyzpívali text Ready Or Not od Fugees.

20 Years After v prvním i jediném vystoupení tohoto desetiletí...

A protože se úspěch dostavil okamžitě, riskli to a ještě do ní naroubovali neméně náročnou Killing Me Softly, přičemž Manex ze svých hlubin i ty výšky Lauryn Hill vydoloval... Velmi chutný bonbónek, který v tom málem sálku určitě nikdo nečekal! Moc dobře si Kryštof také uvědomoval, že žádné mega turné po vlastech českých semtam naplánované nemá, ale přitom se tolik chtěl chlubit novým zbožím... Tak co s tím? Tak do toho! :) Nejprve odhalit alter ego Yourender díky skladbě 20 Years After, v níž mezi všemi těmi bubáky proplouvá i na nudličky nasekaný hlas Marty Kubišové a pak pro změnu známé hlášky z Cimrmanů šikovně poskládat do už úplně posledního materiálu pro tento večer. Více toho pro nás už nemají a Kryštof a spol. pomalu zavírají svůj krám, v němž seženete úplně vše, na co si jen stačíte vzpomenout. Telka se teď skrze zázračný proutek proměnil z pouhé obsluhy notebooku na DJe, který roztočí všechna ta malá stříbrná kolečka, co mu přijdou pod ruku a jen, co mu byla přebývající technika za zády uklizena, ke slovu se dostaly také gramofony!

Dubstep? Minimal? Latino? Vyberte si, je to jen na vás!

To dubstep teď byl na programu noci, která se pomalu přehoupla z neděle na pondělí a své černé kulaté klenoty si tu roztočil i multižánrový Stanzim. A kdo snad neměl náladu na tenhle všudypřítomný styl, který na tomhle zvuku zněl už zase přepychově, ten se mohl směle vydat o patro výše a ztratit se ostatním v chuchvalcích mlhy a stroboskopických záblesků spolu s rozvášněnými cizinci. Minimal tu teď bublal v bodu varu pod taktovkou Petra Mikuláška, který ani tentokrát neopomněl přizvat svého sehraného parťáka – DJe Trávu. Jen si račte vybrat, co je vám bližší a také nezapomeňte, že neméně vášnivé latino teď cinká, chřestí a tepe o další patro výše – to je panečku vánoční nadílka... A v neděli k tomu! Ano, moc dobře si vzpomínám, jak mě před dvěma roky v Londýně dostaly tamní kluby, které i v pondělních ranních hodinách praskaly ve švech a stály se před nimi fronty. Ejhle, jde to i u nás - sice bez vstupného, sice bez front, ale to, že se každý výborně bavil, tu bylo znát na každém kroku... Takže až to na vás v neděli zase přijde, už víte, kam máte vyrazit? Já určitě ano – v Chapeau Rouge to žije úplně každý den!