Report z víkendu v Brně od Myclicka

Fléda, 22:00: Příliš tichá samota...

Dobrý vkus pořadatelů a dobrý zvuk Flédy – dva hlavní magnety předposledního listopadového pátku, které přitahovaly neskutečně silně... Jede se na výlet a to i přesto, že ta ostatní jména každoročního brněnského festivalu ve srovnání s ročníky předchozími zase až tak oslnivá nebyla, navíc Jesu se ze zdravotních důvodů na poslední chvíli omluvili. :( Ale kolikrát už se vám stalo, že vás překvapili ti, od nichž jste vůbec nic nečekali a kolikrát vás zklamali ti, od nichž jste naopak očekávali až příliš? V Praze je v jedenáct hodin člověk v klubu většinou úplně sám, budou Brňáci dochvilnější a dorazí do Flédy (pardon na Flédu) už o hodinu dříve? Dorazili, ovšem hned na třech hracích místech, pomineme-li štěbetání návštěvníků spolu s nezbytným cinkáním sklenic, se teď rozhostilo hrobové ticho... Kupodivu se tu v prostoru mezi barem a stupínkem DJe teď zmítalo deset postav s barevnými sluchátky na hlavě a takto privátně si užívali společného setu dvojky FH & Mutuju. Jsme doma - firma WeSC si předváděčku svých produktů už dobrý rok představuje právě takto a po Praze zřejmě dobývá i další potencionální zákazníky v těch ostatních velkoměstech.

Guido Möbius

Také to neslyšíte?

Pro ty bez sluchadel věru zábavná podívaná na ty v rytmu bez muziky, pro ty se sluchátky jedinečný a velmi ojedinělý zážitek, který nezažijete zrovna každý den... Kousek od této tiché místnosti se nacházela další, jenže tam se na vystupujícího respektive vystupující, kterými měli být Gustav Tutre a Kateřina Koutná, teprve čekalo. Stejně tomu bylo i v tom hlavním sále – na plátně jen fotka různých muzikantských mašinek, pódium prázdné a všude okolo živě debatující a popíjející... Po deseti minutách to v tom malém prostůrku konečně ožilo! Muž za otevřeným notebookem na sebe velmi potichu skládal do výšky různě modulované plochy, fešná hráčka na cello se zase velmi pomalu snažila přeříznout všechny struny svého bachratého nástroje. Tohle chtělo opravdu vycvičené ucho, které dokáže oddělit upovídané návštěvníky a vtáhnout si do sebe jen tu muziku! Naštěstí bylo také na co koukat podle hesla: "Pustíme ti pár abstraktních obrázků a ty nám řekni, co v nich vidíš a co ti připomínají." Hezké spojení, ale až příliš tiché. :( To v hlavním sále to náhle ožilo! Tak ona to nebyla fotka, to kamera snímala všechny ty elektronické hračky pro dospělé, protože teď tu jsou i nohy hlavního protagonisty, který se s kytarou na krku poprvé přivítal s publikem. Takže... Jmenuje se Guido Möbius a je z Berlína!

Guido Möbius je také sám a úplně si vystačí!

Početný orchestr, ale ani jednoho jediného muzikanta on k ruce nepotřebuje – vystačí si úplně sám a tihle sólisté jsou poslední dobou velmi v módě! Vytvoří si smyčku, nohama do ní skrz pedál pustí kopák bicího automatu, aby řeč nestála, z té další krabičky vyloví roztodivné zvuky, čas od času se sehne a třemi potenciometry si výsledek roztáhne po celé šíři frekvenčního pásma. Aby toho čirou náhodou nebylo málo, drnká ještě na kytaru a huláká do mikrofonu slůvka, která se mu s tímhle zázemím opakují, kombinují i deformují... Bláznivá show a on s ní přitom měl velký úspěch! Snadno pak rozvášněný dav, obdobně jako před časem Matthew Herbert v Praze, přinutil ke spolupráci. "Až takhle zvednu prst, uděláte nějaký hluk!" pravil a oni ho už nedočkavě vyráběli. :) "Ještě ne, teprve až ukážu takhle..." Nahrál si je a do další skladby trefně zužitkoval. Jak nejlépe naložit s časem, který patřil úklidu všech jeho propriet? Samozřejmě o dům respektive o místnost dál! Tak tohle už je opravdové umění, kterému snad nerozumí pouze jeho autor, ale i ti přihlížející. Další laptopista v řadě 1/X do prostoru už o poznání hlasitěji vhazuje různé ruchy a šumy a VJ GND, který sedí přímo mezi lidmi na sedačce, mu z notebooku na klíně do téhle hmoty pouští na plátno nejrůznější zrnění, které mění tvar i barevné odstíny. Tohle už je pořádně hluboké!

Lusine

Na Flédě se barmanky usmívají – konečně!

A zatímco tu usměvavé barmanky tak hbitě zvládají další a další nápory těch vyprahlých, po mašinkovém hráči se do středu pódia stěhuje stoleček jako pro řečníka, na němž teď trůní... Co jiného, než další noťas? V tomhle případě po nakousnutém jablíčku už ani ten ohryzek! Tak tohle je tedy on, ten slavný Lusine s kulatými brejličkami a se zadumaným pohledem. Pár výkřiků od těch, co zde vydrželi a jdeme na to! Jasně, nejdříve vábivé intro, které má za úkol přitáhnout si blíže ty, kteří se po spletitých chodbách Flédy potulují a poflakují a tohle už je vzrušená jízda, u níž je třeba si podržet klobouk. Zvuk silný, každý ten bas si povídá pro sebe, výšky vysoké tak akorát, středy přesně uprostřed - kolik těch pražských klubů tohle vlastně má? Pod rukama se mu teď na povrch tak pomalu a nenápadně klube bublající Double Vision, která by tak snadno pasovala i do setu Nathana Fakea v Praze, (tedy pokud by byla jeho) oni se jí chytají za pačesy a hartusí na všechny strany. Nutno podotknout, že Guido měl odezvu i návštěvnost o poznání lepší. :( Že by snad Brňáci tomu Jeffovi ze Států jednoduše nerozuměli? Jeho hodinový set o několik stupínků výše přitom pozvedl také VJ Inity.

"Když nebaví tě laptopy, koukej aspoň na plátno..."

To byste koukali, jak poutavý příběh se dá vymyslet s několika fialovými a žlutými kolečky, či s jednou umně schovanou vlasatou slečinkou při té romantikou vonící skladbě Two Dots - tomuhle mladému muži to opravdu pálí! A po té kouzelné hodince s pobytem na jiné galaxii? Zaklapl notebook, uklonil se, zamával a skoro až vyplašeně utekl tam, kde ho jen pár vyvolených může poplácat po zádech. Nepřidal. :( Veškeré přestavby tu probíhaly poměrně rychle a již brzy jsme tak na pódiu mohli přivítat čtyřčlennou formaci The Oscillation. Pokud bych to měl zjednodušit, představte si nepříliš slyšitelného klávesáka, nepříliš přesného zato však rytmicky vynalézavého bubeníka a naopak až příliš hlasité a zpětnými vazbami oplývající a zpívající kytaristy. Bylo to hlučné a s dlouhými ozvěnami, bylo to naostřené, bylo to pod tlakem, který bral dech a... A rozhodně zaujali, parket se opět slušně zaplnil a návštěvníci vyhlášeného festivalu na sebe nevědomky něco prozradili. Tady se uznávají skuteční muzikanti a ne jen nějací pouštěči, ti to tady s přijetím mají mnohem těžší!

Jeden hraje, druhý hledá, třetí mává – to jsou G.H.C.

Z další velké neznámé, tedy z projektu Remote, který dostal za úkol hlavní pódium uzavřít, se však vyklubal už jen laptopový tandem a já v tu chvíli poněkud postrádal sůl a omastek na dochucení. Jen beaty a hrstka zvuků, chyběla tomu duše a alespoň čas od času nějaký zajímavý moment. Dobrovolně ovšem přiznávám, že se neřadím mezi obdivovatele loopů! Také zvuk šel teď o několik stupínků dolů, takže než se půjde na kutě, ještě Greatest Hits Collective alias G.H.C. u baru. Ti nejsou zábavní jenom hudebně, ale také vizuálně. Ten prostřední má jedny sluchátka na uších, druhá na krku a ten také doopravdy hraje, ten po jeho levici stále hledá a hledá, co dalšího do setu zařadit, ten vlevo bez sluchátek je tu jen do počtu a tak alespoň mává na kámoše a v opojení se usmívá na všechny strany a občas se nechá unést tím, jak hezky jim to pumpuje. Ano, teď už se hrálo nahlas pro všechny a pěkně od podlahy, firma Freshlabels měla všechna svá barevná sluchátka i trička na prodej totiž sbalena. Tak teď už jen u vchodu snad ten nejlepší gyros na světě do ruky a po vydařeném večeru u sousedů spát. A nechat si o Lusine něco hezkého zdát... Nebudu vás zatěžovat tím, co všechno se mi honilo hlavou, ovšem Koleje J. A. Komenského vám doporučit musím.

"Jednu kávu do skla, prosím!"

Jsou levné a tiché, s čisťounkým sociálním zázemím a ještě vás tu nechají chrnět tak dlouho, jak jen uznáte za vhodné - tedy díky za tip, Martine! Ani ten druhý den jsem tu pravou nudu v Brně bohužel nezažil. :( V nedaleké Olympii nakoupíte pod stromeček, respektive pod bílou palmu, na co si jen vzpomenete, množství restaurací s obrovskou nabídkou pro gurmány vás nasytí, nejrůznější kavárničky vás zase postaví na nohy a do teprve tři týdny fungujícího Sklenicku jsem se na to kafčo vážně těšil. Šéfuje mu velmi příjemná obsluha, která se může přetrhnout, abyste tu byli stále spokojeni a navíc vám tu ke kafíčku s hustou pěnou a karamelem vyhrává DJ. Sice potichu, ale vyhrává - tedy přesně to, co už tady v Praze tolik let postrádám. :( V sobotu padla volba na pro Pražáka zcela neznámého sběratele vinylů, který si říká Parabot. Jeho sbírka velkých černých kol je opravdu luxusní a on s ní snadno dokazuje, že určité skladby prostě nezestárnou, i když by jejich drážky prachem zcela zapadaly... Roni Size, Massive Attack s nesmrtelnou Unfinished Sympathy a další klenoty let devadesátých se teď nesly švitořící kavárnou a přestože sloužily vzhledem k hlasitosti pouze jako kulisa, byla to moc dobrá kulisa a tohle jen kavárna a ne klub...

Arco

Jackin house? V Americe ano, v Brně ne!

Široký sortiment nemělo pouze tohle útulné místečko, široký sortiment měl i tento DJ a krátce po půl jedenácté, když jsem se sbíral k odchodu do nedalekého Perpetua, protáčel své už o poznání novější dubstepové kousky – opravdu prima warm-up pro další minuty sobotní noci! Neveselo truchlivo však bylo v tomto už po léta vyhlášeném klubu... Dlouhý bar bez obyvatel, tam vzadu v sedačkách tak pět znuděných, na parketu žádný nedočkavec, u předního baru pouze ta, která ho tu zrovna měla v opatrování. Jak známý obrázek z menších pražských klubů v tuto hodinu a chronometr právě ukazoval jedenáct. Přijdou si užít jackin house o něco později nebo je tenhle styl vůbec nezajímá? Momentálně tu se silnou dikcí na dalším fajn zvuku přednášel Koala, za ním na plazmě poblikávala poutavá projekce, malý zelený laser si nesměle osahával prostředí a světelné efekty v té tmě vůbec nerušily. Paráda, i ty basy jsou takové tahavé, jenže nemají za koho zatáhnout. :( Ani střídající Arco na tom nebyl s přijetím a zájmem publika o nic lépe, ve špičce celé tři kymácející se kusy před sebou a bylo úplně jedno, zda právě hraje svou vydanou či ještě nevydanou produkci či zábavné příběhy těch druhých, kupříkladu The Hit od Crazy P v kabátu od Inland Knights. Bohužel...

Theo Tag

Perpetuum? Do čtyř, pak už ani ti čtyři nepřijdou...

Přestože i on teď roztáčel dobroty především ze západního pobřeží amerického kontinentu s velmi rozpustilým korpusem a s nasekanými samply na povrchu, přesto sem zvládl zařadit i jednu z posledních zpívánek od evropských Spirit Catcher a sice Beezy Operator. Snažil se o pestrost, ale snaha vyzněla naprázdno. Nebyl tu už skoro nikdo, kdo by ji ocenil a Theo Tag, tedy hlavní hvězda tohoto večera, se dalších přírůstků do jedné jackin family už prostě nedočkal. Zvuk teď burácel do všech stran, sympatický Řek se na stupínku spokojeně pohupoval, došlo i na stařičké Sister Sledge s Lost In Music, které aktuálně přemíchnul The Revenge a když za ním v půl čtvrté ráno nahoru vyšplhal člen ochranky, začal zvolňovat... Tak kolik minut k dobru dostaneme? Do čtyř, ani o minutu déle! Tenhle klub se na after party nespecializuje a teď už nás tu s oběma barmankami nebylo ani těch deset. Nemělo smysl to déle protahovat, jackin asi vážně patří jen do té Ameriky... Tak ještě do jedné z non-stop náleven v centru města a v šest žluťáskem do Prahy. Tentokrát už to bylo beze snů. Škoda...

Video: Lusine – Two Dots (live @ New New!)

foto + video: Cubik, kubacubik@gmail.com archiv