Report z EuroConnections s Clarou Hill od Myclicka

Jediná a jedinečná Klára Kopečková...

Ano, tak v tomhle případě se matička příroda opravdu nespletla a nadělovala plnými hrstmi... Krásná tvářička, jež se snad neumí mračit, ani vypláznout jazyk a k ní jako bonus hlas, který by snad i ten konipas neslušně záviděl. A přesto jeho majitelka nevyprodává haly pro tisícovky lidí, neplní stránky bulvárů a netočí ta laciná a přesto tolik nákladná videa, u nichž je vždy zahaleno opravdu už jen to minimum a kamera natočena celé tři minuty na třesoucí se pozadí hlavní aktérky. Nic takového, ona je prostě jiná... A i ten hudební záběr je úplně jiný i přesto, že by to klidně mohl být ještě pořád pop. A když se Claře do cesty přimotají takové celebrity jako King Britt, Atjazz nebo Vikter Duplaix, vzniknou z toho tak nadýchané a bezstarostné pecky, které zboží z každé hudební cukrárny tak snadno vyprodají, aniž by muselo být opatřeno výraznou cedulkou "V akci!" A co teprve to její neustálé hostování v partě Jazzanova? Nic jiného, než strategický tah! Zatímco dámy v průběhu koncertu jen s těží uhnou pohledem z charismatického Paula Randolpha, který kromě hlasu a vizáže Lennyho Kravitze obstojně válí i na basovku, pánové těmi svými zase tak rádi spočinou na té křehké kráse.

S.O.I.L.

"Vy jste si fakt nepamatovali, jaké to v tom květnu bylo?"

A když znovu a znovu ona tak procítěně natře medem ten refrén: "There´s no use moving around. There´s no use changing my mind," nejraději ze všeho byste právě v ten okamžik zastavili čas... Přes tohle všechno se zdá, že Pražané zapomínají a nebo mají v té koncertní smršti teď před Vánoci do kapsy ještě hlouběji. Vždyť, když by měl člověk každý měsíc zaplatit za to, co by si přál slyšet a vidět, lítá v tom bratru za deset tisíc! A že to svorně odnesou Clara Hill a S.O.I.L., bylo jasné už ve tři čtvrtě na osm. Po tradiční frontě v předsálí ani památky a nudící se šatnář ten nový lístek vydával v tak dvouminutových intervalech. V přesvíceném sále pouhých pět nedočkavců, dalších čtyřiačtyřicet jich bylo roztroušeno u obou náleven a v prostoru obou toalet. Smutný pohled, velmi smutný... "No tak pojďte, jen pojďte!" První slova, jež tu ve tři čtvrtě na osm ze svých namalovaných úst Zuzka Kropáčová vypustila, mířila za všemi, kteří už ten první pohyb na jevišti zaznamenali. Nechtěla hrát pro tu obrovskou díru dole, chtěla hrát pro ně a muzikanti si také poprvé od zvukovky své důvěrně známé nástroje zkusili.

Zuzana Kropáčová

Psychedelie na čtyři a pro čtyři? S.O.I.L.

Díky nemocnému kytaristovi se však z tohoto kvintetu stal zcela nečekaně kvartet! Nástroje zůstaly stále dobře naladěny a oni s nimi mohli znovu převyprávět skladby z obou výborných alb. Přesvědčivé bylo tohle trio, přesvědčivá byla i jejich vokalistka – skoro to vypadalo, že zvukař obě CD pustil od sebe, ovšem o playbacku se nežertuje a v jejich případě by to byl opravdu jen hloupý vtip. Hlavní hvězdu z teď už bohužel jen sehraného trojlístku, zpěvačka učinila z klávesáka Jakuba Zítka a měla svatou pravdu – ten červenočerný synťák Nord byl plný psychedelie a ta se dožadovala čestného umístění do reproduktorů. Když pop, tak přesně takovýhle a když angličtina od Češky, tak přesně od téhle... Zuzana jako jedna z mála u nás totiž s výslovností nemá sebemenší problém a v jejím podání zní pak všechny ty texty naprosto přirozeně a důvěryhodně. Ať už se jednalo o houpavou Love Is Freaky či jako na zakázku pro léto napsanou I Hold The World z toho staršího alba In Fields, svá slůvka k nám vhazovala opravdu elegantně a celá jenom zářila. A ani tentokrát ji ti její hoši nezradili! Jasně, Jakub byl hvězdou, ale ani bez předoucí basovky Aleše Slavíka či načechraných beatů Tomáše Heriana by to nešlo a ti tři si velmi rozuměli a nepřekáželi si.

Clara Hill

Krásná zpěvačka i šikovná inženýrka...

Škoda jen, že bez projekce, škoda jen, že tak krátce, ale ta desátá je zde vážně limitující a Clara tam vzadu už jistě připravena znovu oslnit. V květnu se před ní ve tři čtvrtě na devět tísnily davy, teď po půl roce by se několik stovek posluchačů na parket i na zcela prázdný balkón hodilo... V rozhovoru na Radiu 1 své jmenovkyni Kláře Nemravové pár hodin předtím prozradila, že jí množství lidí na jednom místě nedělá příliš dobře, tady se rozhodně nemusela bát... :) Bicí už tu měli od zvukovky nachystané, tak už jen těch pár věcí po S.O.I.L. uklidit, pár jich sem naopak ještě přinést a už pět minut po půl deváté se předvést v celé své kráse, přičemž ta nejkrásnější z nich teď předstoupila přesně doprostřed a co nejblíže k nám. Před sebou měla nezvykle hned dva mikrofony a vzápětí odhalila proč... Ten první zcela neposkvrněn končil ve zvukařově širokém pultu, ten druhý měl k cestě za ním překážku – tu malou kouzelnou blikající krabičku, díky níž pouhým dotykem prstu úplně změníte charakteristiku zvuku. Teď už jen záleželo na tom, zda se jedná o skladbu, které elektronické kouzlo neuškodí a bude spíše ku prospěchu věci a nebo o snivý kousek, v němž by jakékoliv nepřirozené zásahy zněly až příliš křečovitě. V tom druhém případě se spolehla pouze na klasickou interpretaci.

No Use? Bude! Slíbila to...

Již brzy se nám vyznala, jak moc je ráda, že u nás ve velmi krátké době může opět vystoupit a všechny ty, kteří v květnu toto místo naplnili k prasknutí, zároveň upozornila na přítomnost Paula Klebera, který tu s ní tenkrát také byl. Tehdy hrál tak dobře na bicí, teď dostal příležitost představit se s basovkou. Tím nejvýraznějším pomocníkem k ruce se jí však nakonec stal holohlavý kytarista s překrásnými strunnými exempláři sedící po její pravici a konkrétně z Everything teď vyzařovala obrovská pohoda, která vás na tomto zvukovým zázemí tak snadno vtáhla do děje. K úplné dokonalosti chybělo snad už jen to smyčcové trio, které ji na cestách občas doprovází... To o přítomnost jazzanovské No Use jsem se vůbec nemusel bát, tu totiž dopředu přislíbila už v rozhovoru a i tentokrát patřila ke skutečným ozdobám koncertu, který ocenilo jen pár nejvěrnějších. Clara však vzpomínala i na o poznání starší klenoty, ať už se jednalo o střípky z jejího debutu Restless Times či z o něco novější desky All I Can Provide a ani v nejmenším nezanedbala pestrost, aby ani tu vteřinku nenudila! Proč jenom hodinu chlácholit, když se do toho umí také obstojně opřít a její doprovodní muzikanti zase zahrát všechno to, co v jejích velkých očích uvidí.

Příště zřejmě v Komořanech!

Třeba i tu v originále poněkud strojovou Nowhere, kterou pro ni tenkrát napsal Atjazz. Bicí automat nahradil bicák z masa a kostí, který celých pět minut to sympatické tempo s přehledem udržel a přestože se jedná o poměrně vážné téma, ona ho teď podávala s obrovskou lehkostí. Líbila se, porozuměli ji, našli si k ní cestu, jen jich prostě bylo míň a tak potlesk logicky slabší, než když tenkrát dorazila z Berlína s mnohem známějšími kumpány. Naštěstí se nestala onou Sad Girl, o té tu pouze zpívala a každý ten nový song poctivě představila, doplnila okolnostmi, za jakých vznikal, nešetřila úsměvy, ani otázkami do publika... Pokud tu byl někdo "sad," pak to byli jen organizátoři tohoto večera. Tahle volba v jinak úspěšném seriálu EuroConnections prostě nevyšla. :( Bylo to mnohem komornější a Claře by v daný okamžik slušela komůrka tak třikrát menší... Berlínská zpěvačka však byla statečná a překvápko si schovávala pro ty poslední minuty. V těch na sebe prozradila, že ani rock´n´roll jí není cizí, sama se nechala tou energickou muzikou od svých kolegů strhnout, do rytmu teď radostně do výšky zvedala nohy a ty dlouhé blonďaté vlásky jí lítaly ze strany na stranu.

"Rychle podepsat, kdo ví, zda se tu zase někdy ukáže..."

Předělávky jsou stále v kurzu a zatímco tu na stejných prknech v září bodovali Nouvelle Vague s výtečnou podobou nesmrtelné Love Will Tear Us Apart od Joy Division, Clara se rozhodla pro jinou cover verzi. Tak se také zcela nečekaně ta už třicet let let stará klasika A Forest od The Cure stala tak snadno tou nejrozjetější věcí z jejího setlistu. Bylo tři čtvrtě na deset a už jen jednou se nechala zezadu vytleskat na pódium, aby nás naposledy potěšila... Některé však více! Jakmile muzikanti zmizeli do zákulisí, ona nečekaně popošla až ke hraně pódia a ochotně teď rozdávala autogramy všem těm, kteří o ně stáli a rozhodně jich nebylo málo. Přesto po tomhle báječném koncertu teď ve vzduchu visela jedna nezodpovězená otázka. Dočkáme se jí tu ještě někdy a nebo je absolutně nereálné, aby se těch pár skalních fanoušků složilo na honorář pro ni a její doprovodné muzikanty? Kéž by, na tenhle hlásek se jen tak nezapomíná... A na tuhle tvářičku vlastně také ne. :)

foto: NickyVeV nickyvev@gmail.com