Report z koncertu Massive Attack od Myclicka

Čím dřív přijdeš, tím víc toho uvidíš!

Těšil jsem se. A strašně moc! Pokud ten koncert zvukař nezabije, dostanu znovu takovou basovou masáž a kytarovou akupunkturu až do morku kostí, že mám na následující rok, do toho jejich dalšího příjezdu, vystaráno. Také jsem se ovšem obával... Kdo zažil v Lucerně Kraftwerk z posledního schůdku vedoucího na parket, měl to také více o projekci, než o muzice. Takže? Raději už v sedm a pohodlně se usadit na jednu z židliček na tom prvním balkónu, pouhých pár metrů od samého epicentra. Ještě se předzásobit minerálkou, kterou tu rozhodně nemají za babku a pak už jen pozorovat cvrkot v tom překrásném sále, v němž už proběhlo tolik maturitních plesů. Docházka připomínala ta zrychlená videa z koncertů, v nichž se původně prázdný prostor během minuty zaplní k prasknutí. Tohle však bylo v reálném čase a pozorný divák, který se díky své dochvilnosti dostal také až dopředu, už moc dobře věděl, co ho v následujících minutách čeká. Vždyť Martina Topley-Bird tu měla i vlastní bilboard i neónová loga se třemi vkusně propletenými písmeny. :)

Kráska a zvíře aneb kdo je ten ninja?

Takže nejdříve sólový koncert? Nu, proč ne - jenom dobře! Zatímco jí splývaly až na zem nádherné společenské červené šaty, její partner, který usedl za bicí, byl jako ninja maskován do černé a to včetně zahalené tváře. Málem na svou soupravu neviděl. :) Bylo deset minut po osmé a pokud mi v neděli o kousek vedle tvorba party Zion Train poněkud splývala, obviňovat Martinu z až příliš podobného materiálu, by bylo nehorázně troufalé. Každou z těch písní si kdysi ušila jinak a každou si teď také jinak prožila... Už ve třetí Sandpaper Kisses nechala díky citlivým mikrofonům obsah svého skleněného válečku v rukou jemně přesýpat, pár minut nato tu s přehledem zahrála na malé klávesy i procítěně zazpívala zároveň, jindy si zase díky moderní technice svůj druhý hlas nejprve uložila, vytvořila z něho smyčku a takto “sobecky“ se doprovodila. A pokud za bicími na kytaru zrovna nehrál zamaskovaný muž, protože měl jednoduše plné ruce práce s paličkami, pak si na elegantní, téměř dámský exemplář při Too Tough To Die zvládla zadrnkat také... Tohle už byla skoro rocková vypalovačka!

Tak přišli jste na koncert nebo do putyky?

Ani ten tajemný mužík však nebyl žádným nemehlem a nemusel se před námi schovávat. Při působivé baladě Snowman nejprve ve vzduchu teatrálně roztočil dva dlouhé žluté šlahouny, aby teď už za soupravou vyzkoušel snad všechny možné paličky, chřestítka a tkalouny, které svým drhnutím vydávaly krásný zvuk jako v noci od rybníka z rákosí. :) Vše samozřejmě do rytmu - to by byl špatný bubeník, když by ho neudržel... Momentálně jsem se však styděl za své sousedy, s nimiž jsem tuhle hudební událost musel sdílet. :( Ta sympatická písničkářka totiž narazila na velmi nerudné publikum. Ano, chápu, že ti vzadu jen stěží rozpoznali barvu jejích krásných šatů, ale zvuk byl teď opravdu vymazlený, tak proč nám svým nepřetržitým tokem slov, na něž určitě bude ještě čas, vyrušovali ty, kteří si sem Martinu přišli poslechnout? :( Nedala se a přestože byl tohle ideální sametový warm-up pro nedělní vystoupení zpěvačky Skye v klubu Roxy, uměla se do svého mikrofonu také slušně obořit. Jaká klika, že ten hlahol dole přes odposlechy neslyšela, jinak by asi opravdu jen stěží v češtině tak měkce pronesla: “Jsem šťastná, že tu jsem...“ S každým odehraným kusem aplaus přímo úměrně rostl, škoda jen, že ze zcela logických důvodů na přídavek už nebyl čas. Přestavba spojená s finálním laděním nástrojů právě začala a všem těm mravenečkům šla naštěstí pěkně od rukou.

A kdo říkal, že hned první pecka musí být hit?

Éterem se teď pět minut po deváté vznášela ta stará pecka Strings Of Life, která už tolika muzikantům učarovala, do ní si oba bubeníci na vyvýšených stupínkách ještě jednou zkoušeli své rozložité soupravy, statná žena teď brala do rukou jednu kytaru za druhou, vizuály Martiny už byly fuč, zdálo se, že už je vše připraveno... A přesto se k nástupu na značky stále neměli. :( Tam vzadu za projekcí byl ještě patrný nějaký pohyb a vypadalo to na menší problém. Jako by snad v jednom místě ony vodivé proužky k sobě netěsnily. No konečně! Všechna ta světla kolem náhle potemněla, ozvaly se první výkřiky a ty ještě více rostly s příchodem našich starých známých na modře podmalované pódium, z něhož se teď v obrovských chuchvalcích valila těžká mlha. Ta byla potřeba, aby ten červený pulzující reflektor tam vzadu patřičně vynikl! Ne, ani tentokrát nezklamali... Kdo jiný by si mohl dovolit použít sice vznešené, ale přesto absolutně nehitové intro, než právě tahle bristolská parta? Tajemná i ponurá Bullet Proof se náhle překlopila do zcela nové Hartcliffe Star a ta iluze byla dokonalá!

A kolik stál tenhle koncert, he?! :)

Všechno to plechové drnčení, které právě slyšíme a i s vibracemi do nohou cítíme, jde opravdu z reproduktorů a nebo se takto chvěje ta lešenářská konstrukce a již brzy se balkón nad námi utrhne? Po všem tom zvukovém tápání v posledních dnech konečně zvuk, který se za užívání těch čtyř písmen nemusí stydět. Tolik přehledný, tolik hutný i tak vysoký – sladká odměna musela přijít až 3. listopadu roku 2009! A to už je tady také první host... Nesmrtelný Horace Andy stále v plné síle, aby nám tak osobitě přednesl další z novinek – 16 Seeter. Jak ten umí každý svůj text podat! Za ním se postupně roztáčely finanční toky peněz s přesnými ciframi, které na jedné straně v rozvojovém světě tolik chybí a na té druhé se neúměrně plýtvá za věci, které zase až tolik k životu nepotřebujeme... Hlavní dvě měny? Dolary a libry samozřejmě! :) Stále jsou političtí, stále po svém bojují a s koly větrných mlýnů otáčejí. Tahle legálně držená zbraň pak promluvila ještě několikrát. U Future Proof byla vzdána pocta nulám a jedničkám, bez nichž by to dneska zkrátka a dobře nešlo, jindy se tu v globusu otáčely osvětlené obrysy všech kontinentů a jako na letišti problikávaly nejrůznější světové destinace.

Bez Prahy i bez Shary...

To si pište, že jsme čekali, kdy se tam ta naše matička stověžatá ukáže. Ale tentokrát ne. :( Zatímco na Creamfields nám “otiskli“ i jízdní řád tramvaje číslo 22, teď to s tím kontaktem tolik nepřeháněli. Přesto se s vypadanými písmeny (díky těm našim zpropadeným háčkům a čárkám) zajímali, jak se nám koncert líbí a přihodili i pár palcových titulků z novin. :) Naše stará kamarádka se s nimi poprvé blýskla se skladbou Red Light a již brzy v jakémsi orientálním úboru v Tear Drop, která už při prvních tónech vyvolala oslavné reakce! Snažila se, ale Liz Fraser je vážně jen ta jedna a to loňské podání na Rock For People od sličné Stephanie Dosen mi vyhovovalo přeci jen o něco více... To “dabování“ Shary Nelson skrze kultovní Safe From Harm dopadlo o poznání lépe a další z hostů, vokalistka tmavé pleti, s níž jsme ještě neměli tu čest, tady zazářila více, než všechny ty světelné efekty dohromady. Stará klasika v jejím podání znovu rozkvetla a ona do ní tak procítěně vdechla další dávku melancholie... Činil se ovšem také stále dobře naladěný Angelo Bruschini, který měl už dávno po odchodu Mushrooma získat u téhle dvojice členství. Na to s nimi kočuje už zatraceně dlouho a jeho kytara je dneska ostřejší ještě víc než ta břitva, jak jsme se mohli přesvědčit kupříkladu v omamné Risingson či v dalším zcela nehitovém a přesto tolik působivém kousku Mezzanine.

Tak který?!

Když nás po velmi náročné kompozici Inertia Creeps deset minut před jedenáctou opouštěli, bylo jasné, že pokud se Lucernu těmi vibracemi nepodařilo zbourat jim, budou to naše hlasivky, které nás tam dole uvězní... Zvláště, když jsme s nimi chvíli nato ještě štěpili atom a vzápětí jsme už podruhé vzpomínali na Sharu. A Unfinished Sympathy byla včetně scratchování Daddyho G na CD přehrávač, v nemž byl uvězněn opravdický hlas Shary, ještě lepší než zmíněná Safe From Harm! A po Marakeshi ještě jeden přídavek... Karmacoma v mnohem stravitelnějších aranžích, ale také bez úvodní sloky, kterou Daddy G za výbuchů smíchu jeho parťáka překvapivě vynechal. :) Zatímco loni jsem měl u jezera kousek od Saalburgu pocit, že počet sebevražd ten večer nečekaně stoupne, v úterý byla bristolská legenda opravdu ve formě a všichni členové jenom zářili. Ale já si teď lámu hlavu... Byl pro mě ten NEJ z letošních koncertů právě tento a nebo živák od Radiohead? Naštěstí jsou dva měsíce ještě pořád před námi... :)    
               

Video: Future Proof (live @ Lucerna)

Foto: Tomáš Martinek, Petr Klapper

Video: hanysek