REPORT
Report z koncertu Zion Train od Myclicka
Podzim přeje klubům a každý ten pohled do kalendáře za to stojí. Už ani těch šest dnů totiž našim promotérům nestačí, obsazují i sedmý a tu první listopadovou neděli si pro sebe zabrali ti, co dubu dobře rozumí a přitom nejsou ani dřevorubci ani lesáci. Zion Train se opět přijeli ukázat a to i přesto, že kromě remixového CD Live As One nemají nic nového pod sluncem. Stále vlastní basy, které jim kdejaký dubstepový producent může závidět, stále dreadatý Neil Perch tak mistrně efektuje, jen ta Molara jim tak strašně chybí. :( Na ty úplně první koncerty v Jelením příkopu a v Roxy můžeme opravdu už jen s nostalgií vzpomínat...
Někdo frčí, někdo brzdí...
Každý rok Kosheen, každý rok Zion Train... Skoro to tak vychází a pořadatelská agentura D Smack U může být na sebe právem hrdá! Před lety jen pár desítek zvědavců, nyní vyprodané sály velkých rozměrů – prostě nás je pod tlakem naučili poslouchat. :) Přesto je tu jeden podstatný rozdíl! Zatímco ti první už se kloužou po popové vlně se vším tím pozlátkem, co k tomu patří, ti druzí mají hlavu tvrdou jako ten dub a ze zajetých kolejnic se jim prostě nechce vyskočit. A pokud byla minulé úterý v SaSaZu hlava na hlavě, to ve tři čtvrtě na devět před Lucerna Music Barem nepostával ani jeden živáček... Takže jen další dobrý koncert, který divák neocení, protože se ho jednoduše nezúčastní? Uvnitř to nevypadalo o moc lépe. Prázdno u šatny, prázdno u stolečku, z něhož už takhle na dálku oslňoval ten bleděmodrý obal s jednou růžovoučkou planetou jejich nového CD Live As One Remixes, prázdno i u barů, přičemž ten třetí z nich byl uzavřen za červenými dveřmi, které zpřístupňují levý balkón. Kdy naposledy se vám vlastně povedlo, že jste měli klub jenom pro sebe se všemi jeho vymoženostmi?
Kde jsou nástroje? Tam uvnitř!
Pohled tam dolů do propasti však okamžitě odkryl všechny karty... Tři stojany mikrofonů za čtyřmi odposlechy, tam nahoře o stupínek výše na černém stole jen obrovská černá bedna se snad kilometry různobarevných kabelů a jinak už vůbec nic. Se Zion Train musí být radost pracovat a šikovný zvukař si před koncertem stihne ještě ledacos zařídit. :) Další cesty do mixážního pultu pro bicí, klávesy, kontrabas a kytary už totiž nejsou potřeba. Otázkou zůstává, zda právě tohle všechno, co tak hezky hraje, nebudeme o pár minut později poněkud postrádat. :( Přestože byl technický rider tak minimalizován, přesto tu ještě na nás nebyli připraveni a probíhaly zde poslední přípravy. Skoro to vypadalo, že s gramofony se dvěmi stejnými plackami z labelu Serato se původně nepočítalo a ten rozkaz přišel teprve až po otevření klubu. Nakonec však zůstalo jen u puštěného CD od zvukaře - důvodem k rozložení dalšího nádobíčka bude zřejmě následná after party, ale kdo si ji vlastně užije? Zatím se nás tu nacházelo tak třicet. Jaké štěstí, že tu koncerty začínají tak pozdě, určitá naděje tady ještě je a hodinky měl ten kvartet seřízené výborně...
To Neil umí zahrát na všechny nástroje!
Na minutku přesně v půl desáté teď vystoupali po schodech pouze na tom pravém schodišti a okamžitě začali zabírat pozice, jaké si už kdysi stanovili. Tak skutečně jsou jen čtyři. :( Tedy pokud tam dole nemají ještě nějaké posily a nechtějí nás překvapit! Když to vezmeme z pohledu diváků, kterých se před pódiem náhle nahromadilo tolik, že prostor pro tanec před ním téměř zaplnili, u mikrofonů teď postávali v této sestavě zleva: Richard Doswell se svým nezbytným ságem v ruce, vedle něho s téměř mlynářskou hučkou a s trumpetkou David Fullwood a jako třetí jejich frontman Dubdadda. Ten jediný měl svůj nástroj napevno uzamknutý v hrdle a příliš dlouho nepostál na jednom místě... Mikrofon do ruky a hned dlouhé úkroky do stran s ostrými výkruty. Ačkoliv byl dreadatý Neil, kterému roky kočování na mladistvém vzezření zatím příliš neubraly, "uklizen" až na hanbu, to právě on je pro kapelu tím zcela nenahraditelným... Kromě toho, že veškeré nástroje, pomineme-li trumpetku a saxofon obou pánů, svírá po celou dobu koncertu ve svých dlouhých pažích, vlastně jen on sám díky moderní technice je také velmi zručným efektorem. Situace pak vypadala následovně... Velmi bedlivě poslouchá ukecaného vokalistu a sotva se mu něco hodí do krámu, vytrhne to jedno slůvko z kontextu či čapne jeden z jeho mnoha výkřiků, přilepí k němu Herkulesem dlouhatánské echo, umně to zrychluje, zpomaluje i dále zkresluje a té rozhoupané muzice dodává zcela jiný rozměr.
A všichni: "When I say zion, you say train!"
Velmi energický rozměr a skoro se to spojení nu-reggae s momentálně velmi módní předponou samo nabízí. Obsluhovat hned tři kanály zvládá s přehledem a tak tu ty dlouhé ozvěny postupně fasují i oba dechové nástroje, pravačku má však také velmi často na jedné z chytrých mašinek, na níž klouzavými pohyby prstů simuluje efekt Flanger. Tedy ten, který dokáže zvuk v širokém frekvenčním pásmu tak vkusně otevřít i zpátky uzavřít. To bez něho by byl milý Dubdadda namydlený a Zion Train Acappella jen jakýmsi podivným souborem. Poskakující zpěvák však měl na čem stavět, jak se ukázalo už v prvních minutách po startovním výstřelu. "When I say zion, you say train!" hulákal teď na ty dole a oni mu na to magické slůvko Zion ten vlak tak dychtivě vraceli zpátky. Těžko říci, jakým dopravním prostředkem sem tihle všichni přicestovali, ale rozhodně byli v obraze, takhle určitě náhodní kolemjdoucí, kteří se jen přišli zahřát, nevypadají... Narozdíl od pořadatelů si tolik volného místa k dispozici užívali a z pouhého počátečního přešlapování se začali do stran vyklánět čím dá víc a také ty dřepy teď byly poctivé.
"Give Me Good Sensi! A nebo raději ne." :)
Úplná armáda, když člověk viděl ty synchronizované pohyby do rytmu, uniforma nebyla potřeba a roli tu nehrál ani věk. Když nejde ti tanec, houpat se zkus! Projekci nahradilo to umělecké, ale bohužel pouze statické vajíčko se světadíly, jež tak vkusně prodává jejich label Universal Egg, Neil si svůj stoleček předtím oblékl do zeleného, žlutého a červeného pruhu, které pro všechny rastafariány stále tak spolehlivě fungují jako ta nejlepší navigace. Éterem byla tradičně cítit ta nezaměnitelná vůně marihuany, ovšem obdobně jako Lou Rhodes na koncertu Lamb, také Dubdadda apeloval na to, aby se zde nekouřilo a všechny ty voňavé cigaretky kupodivu odmítal... Kdysi takové zhulenky, že by se po tolika letech vydali tou nezamlženou cestou? Už to tak vypadá! Vždyť po všech těch nekuřáckých destinacích, kterých je naštěstí v Evropě více a více, se musí v našich klubech vážně zalykat a zpěváci to bohužel odnáší jako první. :( A po nich samozřejmě mistři dlouhého dechu. Nicméně tu oslavnou Give Me Good Sensi si ani zde dle očekávání neodpustili. :) Přestože se tentokrát nedostavilo příliš početné publikum, přesto zde byla ta atmosféra stále žhavá.
Zhoupni se a už to nezastavíš!
Stačilo, aby Dubdadda poměrně často tam nahoře houkl to zoufalé "I can´t hear you!" či o poznání smířlivější "Make some noise!" a hlasivky všech teď byly v plné pohotovosti. Vymýšlel si... Slyšet tu totiž bylo úplně vše a zejména basy - ty se opět postaraly o to, aby vše, co nebylo přibité včetně světelných plechovek na stropě, začalo drnčet jako o závod. Co se světelné show týče, tady úplně postačily různobarevné stmívačky, na to bylo tohle tempo až příliš vláčné. A ty jednotlivé skladby až příliš jako Universal Egg Universal Egg podobné. Odlišovaly se vlastně jen texty a mírou ozvěn, které sem zas a znovu Neil ládoval. Co uděláte, když se na vás někdo usměje? Usmějete se také! A co uděláte, když se kolem vás teď tolik lidí houpe v kolenou? Jasně, houpete se spolu s nimi a stále se nemůžete nabažit toho, jak to tak samo hou-pe a jak se ten pohyb nedá zastavit. :) Počáteční obavy se však skutečně naplnily... :( Všichni čtyři i do tohoto koncertu s nízkou účastí dávali vše, o tom nemohlo být pochyb, přesto se tak strašně brzy okoukali i oposlouchali.
Teprve s War In Babylon to byl pořádně rozjetý train!
Žádný host v závěsu, žádné vytahování slečen na pódium jako v případě živáků Bajofondo, žádné další překvapení v rukávu. Jako správný obchodník ještě stihl Dubdadda upozornit na remixové album, jež potěší hlavně ty, které baví dubstep a drum´n´bass (škoda, že si něco nenacvičili) a krátce po tři čtvrtě na jedenáct nás s máváním opustili. Přiznám se, že takhle rychlý návrat jsem ještě nezažil. Ani byste nestihli napočítat do deseti a už byli za řevu, který ta hrstka zvládla překvapivě vyprodukovat, zpátky na svých značkách. A extrémně rychlá byla také poslední skladba, kterou nám v neděli, když se nic nedělá, s takovou vervou zahráli... Jejich slavná pecka War In Babylon zcela určitě obsahuje víc než dvě stě úderů za minutu a teď to vypadalo, že se tam dole vyměnili a nahradili je ti noví a čerství. Parádní tečka s parádní klasikou, za níž následovalo už jen jedno osobní povzdechnutí... "Molaro, Molaro, kam jsi nám jen utekla? V neděli jsme tě postrádali. Bylo to takové... Stejné!"
foto: Mara