Report z festivalu Melt!: Továrna na hudební absolutno (2. část)

Po divoké páteční noci nás znovu budí jemné kapky ťukající do stanové celty. Než déšť přejde úplně, schovávám se do jedné ze starých betonových hal, která slouží jako tiskové centrum a prostor pro noční party. Teď se tu v akustickém setu představuje dánský projekt WhoMadeWho. Třípísničkový warm-up před jejich oficiálním koncertem svou dobrou náladou předznamenal celý večer. Bubeník udržoval tempo boucháním do položeného barelu, plastového kanistru a rozloženého spartakiádního lehátka, při coververzi Benassiho Satisfaction hřímala celá hala a kapela naoko rozmlátila všechny své nástroje. Těšte se na večer, znělo nevyřčené poselství.

Nacvakané betonové prostranství před hlavní scénou prozrazuje, že německé publikum si zpěváka projektu Kings of Convenience Erlanda Oye a jeho "vedlejší" kapelu The Whitest Boy Alive dost přivlastnilo. Jejich směska bezpohlavních kytarových melodií je ale dost plytká na to, abych si kvůli nim nechal ujít hippísáka Cariboua. Na předloňském albu Andorra ukázal svou elektronickou psychedelickou tvář, na pódiu si teď vystačí bez mašinek, jen s živou kapelou. I tak (možná proto?) mají známé písničky v novém instrumentálním hávu mnohem dravější energii. Zvlášť popichují sóla, kdy Dan Snaith sedí přímo naproti svého bubeníka a oba bijou do perkusí stejně, takže vytvářejí zrcadlový efekt.

WhoMadeWho podruhé. Tentokrát už v jejich tradičních černobílých převlecích a za podpory elektrické energie předvádějí před nabitou Gemini Stage vlastní podobu diska, kdy nevíte, jestli je to spíš infantilní rock´n´roll, nebo ironizování dřevní taneční hudby, nebo obojí najednou. Nechybí tomu však šmrnc, a tak je zbytečné klást si otázky. Tady se bude tančit.

Nezřízenější orgie si však na plážové RBMA Floor připravuje dvojice MSTRKRFT. Jsou teď hodně v kurzu, a tak se na po včerejšku mokrém písku shromažďuje hodně Němců. Hned po pár minutách je jasné, že tohle se jim musí líbit. Rovné průrazné beaty, jednoduché vokály, melodie líbivé. DJské duo na stagei bez rozpaků zpracovává Queen či Benassiho Satisfaction. Slušný cirkus. Ale docela monotónní.

Naprosto opačnou tvář elektroniky si připravila Fever Ray, polovina severského dua The Knife. Na setmělé stagei a v obrovských maskách však doplatila na všude kolem burácející beaty – její snová hudba potřebující naslouchající publikum je na rozdováděnou sobotní noc až příliš nepřístupná, přecházím za zábavou na pláž.

Tady si už za pult stoupl dříve hip-hopový, nyní stylově nezařaditelný, Diplo. Po dvouskladbovém dubstepovém intru, kdy zahrál tu nejhorší vycpávku, jakou mohl (TC - Where Is My Money ), nás však probral hláškou do mikrofonu a vzal s sebou na projížďku po současném UK Funky. Kvalitu mixů sice občas poznamenala jeho úloha „DJ & MC“, ale takhle zaměřených setů se v Česku asi jen tak nedočkáme, nebylo proto co namítat. Zvlášť když lehké dunící melodie občas přizdobil vlastním remixem z alba Decent Work for Decent Plays, jako je například Harder, Better, Faster, Stronger.

WhoMadeWho potřetí

Na programu mě však lákala jen pro letošní Melt! vytvořená formace Bergen-Berlin-Mash-up-Surprise. Za projektem nestojí nikdo jiný než „staří známí“ WhoMadeWho s The Whitest Boy Alive a dalších dvacet hudebníků a vokalistů. Plné pódium, kam neustále někdo přichází, zazpívá či odehraje a pak svůj nástroj přenechá jinému. Celé to má pod palcem Erland Oye, který se snaží kočírovat, kdo zrovna bude bubnovat nebo hrát na klávesy, ale moc se mu to nedaří. Takhle vyšinutý a rozesmátý koncert, při němž si ansámbl po svém předělává největší hity minulých dekád – obzvlášť vtipná byla What Is Love od Haddawaye – dává letošní přehlídce ve Ferropoli další rozměr. Vkusně popírá veškeré pódiové pozérství. V momentech, kdy na sebe muzikanti na stagei gestikulovali, kdo teď bude hrát a kdo má být potichu, se smála celá aréna.

Smích však přechází o pár desítek metrů dál v tanečním infernu v režii Buraky Som Sistema. Bičující angolské kuduro rozemleté v západním jungleu je smrtící kombinace. K tomu dva perkusisti a rappeři, kteří stíhají i v beatech tak rychlých, že splývají, držet kurz správným směrem. Občas přibíhá tanečnice, aby nám, neznalým, ukázala, jak se na tuhle smršť tančí, když kolem sebe máte aspoň kousek místa. Bez diskuze je to taneční hudba, ale už globální – etnické motivy jsou tu mnohem silnější než syntetické beaty. A to je snad jediná nevýhoda koncertu, z našich klubů zatím nejsme na podobnou smršť připraveni.

Tímhle koncertem pro mě končí sobota. Neděle je na letošním Melt!u proto, abyste si pospali, odpoledne pomalu sbalili stan, utratili poslední peníze a počkali si na Oasis. Jejich koncert byl přesně takový, jak se čekalo – nepříjemní Gallagherové a k závěru největší hity.

Vyprodaný Melt! 2009 však i přes nadbytečnou neděli potvrdil, že kytarová hudba se dá s elektronikou smíchat tak, aby oba tábory návštěvníků byly spokojené a všichni si odvezli zážitky, které na žádném jiném světovém festivalu zkrátka nedostanete. Samozřejmě se na tom velkou měrou podílí i prostředí Ferropole, pod nímž zní známá hudba nově, ale to je právě ochranná známka Melt!u.