Report z koncertu KMFDM v LMB od Myclicka

Zas jedno místo, kde jsou stejné hadry na sobě předností...

"A je to tady, žádná krize není – potvrzeno," to bylo to úplně první, co mě krátce po půl deváté v Lucerna Music Baru napadlo, stačilo se rozhlédnout kolem sebe... Všichni ti odborníci přece tvrdili, že budou teď hospody a kluby praskat ve švech a všichni zapíjet žal ze ztráty zaměstnání. Nic takového! Zatímco živáky Front 242 a Project Pitchfork připomínaly mraveniště plné ne zrzků, ale černých a k pódiu se stahujících pracantů, které teď čeká pěkná fuška, tentokrát to vypadalo na slušný propadák. :( Zatím tak třicet nedočkavců, kteří teď také v hojné míře přešlapovali u stolečku s merchendisingem. Tentokrát nepochodili, tu bohatou diskografii si musí doplnit jindy a jinde. :( Festival Wave Gothik Treffen v Lipsku o den dříve určitě slabou návštěvností nestrádal, tam prý byly všechny nosiče rozprodány, zbyla jen ona všemi barvami hrající trička s nápisem Blitz vpředu a s vyjmenovanými zastávkami letošního turné na zádech – tak pozor, žehlit naruby! Těch kapele tolik oddaných, ať už s uniformou staršího data výroby či s tou právě navlečenou, tu bylo opravdu hodně a ti další v ní naštěstí po schodech stále sestupovali.

"Na More & Faster zapomeňte, mělo vás přijít víc a rychleji." :)

Začnou s touhle nepříliš početnou členskou základnou také tak pozdě jako Jahcoozi před třemi týdny? Ti trhli rekord, když se na to kulaté pódium postavili až v půl jedenácté. :( Prostor teď patřil Frontline Assembly a Project Pitchfork alespoň ze záznamu od zvukaře, chlapík s červeným čírem a s naprosto vše říkajícím nápisem CREW na zádech měl teď nahoře plné ruce práce. Ručníky sem, ke každému jako bonus láhev dobré vody, teď ještě na zemi pečlivě páskou oblepit setlisty pro tento večer, fixkou pak začmárat skladbu More & Faster, bez níž se budeme muset obejít a hlavně... Naladit veškeré kytary tak, aby skutečně hrály přesně tak, jak mají hrát! Na všechny ty dlouhokrké krasavice měl v té pravé části toho rozložitého pódia svoji šatnu, takové depo. U formule jedna vymění technici, než stačíte mrknout, všechna čtyři kola, on bude mít celou skladbu na to, aby uvedl nástroj do původního stavu. Teď se otočil k tomu překrásnému combu značky Marshall, hrábl do strun, chvíli je nechal znít a ten hlouček dole patřičně zareagoval... V půl desáté byl ovšem hlavní hvězdou naposledy – opět ten kvílivý zvuk, pak zařval do mikrofonu pár nadávek, zaplul do svého kumbálu a z obou stran si teď německá pětka rozebírala své pozice přesně podle technického rideru.

Konečně černokněžníci, na které je radost pohledět! :)

Tradičně až úplně dozadu na vyvýšenou hanbu bubeník Andy Selway, jedna kytara putovala úplně vpravo – tu třímá kromě pruhu vlasů uprostřed zcela vyholený Jules Hodgson, druhá šla vlevo, tu drží Steve White s téměř povinnou bílou čepičkou, zbývají dvě úzké kovové konstrukce vpředu hned před stojany mikrofonů. Na té pravé má svoje malé klávesy naklopeny Sascha Konietzko, k té levé teď s modrými rozpuštěnými vlasy a v upnutých stříbrných kalhotách, které jen podtrhují její krásnou postavu, míří vokalistka Lucia. Zdá se, že kromě rudě blikajícího displeje Kaoss Padu a svých hlasivek k takovéto výbavě od přírody už nepotřebuje vůbec nic... :) Dokonale mezi těmi pokérovanými a propíchanými svalovci v tmavých mundůrech kontrastuje – jako kdyby právě přistála z Marsu! D.I.Y. z alba Adios, s nímž se tehdy před deseti lety tak předčasně loučili, získala právo být tou úplně první, která show odstartuje... Lucia měla v těch fanfárách zdvižené obě ruce (zřejmě k tomu Marsu) a nad nimi se valila pára, kterou probleskovaly kužely reflektorů. Na úvod nemohla být vybrána lepší věc – už při onom spelování KMFDM a ústředního a pravdivého D.I.Y. se většina příchozích k oběma vokalistům hlasitě přidala a s každým úderem od Andyho teď kynuli divoce do rytmu. Právě Andy si okamžitě získal mé sympatie – jak ten byl přesný, on musel být v minulém životě zdatným matematikem. A ty rány...

Nedáte si někdo Tetris? Na Kaoss Padu?

Nedávno jsem málem nad dalším z pražských klubů lámal hůl, teď už je mi jasné, že ozvučení je naprosto v pořádku. Chyba byla tedy u zvukařů a tenhle naštěstí vystudoval vysokou školu! To se to pak kytarami řeže, to se to pak kytarami brousí, úplně jsem čekal na to, až začnou vzduchem létat jiskry. První věc dohrála, bouřlivé přijetí mířilo tam nahoru za nimi, nezdržovali se ovšem otřepanými frázemi, žádné "Achoj Pracho!" - vzhůru k dalším kusům, když už jeden z nich byl vyškrtnut. :( U třetí a o poznání novější Tohuvabohu jsem si toho poprvé všiml... Vždyť ta Lucia tam má ten Kaoss Pad před sebou úplně zbytečně! Rejdila po něm sice prstíkem sem a tam, ale vypadalo to spíše, že k sobě skládá barevné kostičky Tetrisu, než aby zvuk alespoň trochu měnil svou charakteristiku. Žádné efektování, žádné samply, nic takového – jen hezká blikající hračka. Zato ono lascivní kroucení celým tělem v podřepu, to jí opravdu šlo... A nejeden z fanoušků nejblíže k pódiu se také nachytal. Přišla až k němu, nechala ho vynadívat, zavrtěla boky, už to vypadalo, že si řekne o telefonní číslo, prohrábla mu vlásky a pak ho s opovržením odhodila do běsnícího davu. Ty hérečky. :)

Jasná známka punku!

To dva naháči pod stupínkem, kterým svými krásnými nalakovanými botkami pošlapala jejich firemní trička, ti je teď určitě nebudou hodně dlouho prát. Teď se staly posvátnými. Ta nálada byla neskutečná! Prostor se kolem té desáté konečně jakž takž zaplnil a u pódia teď probíhaly normální orgie... Shluk zpocených těl, dobrovolné strkanice, objímání kolem ramen, plácání po zádech, padání na ostatní – tohle bylo normální pogo a každý, až na fotografy s drahou výbavou, si ho tam užíval! A tempo, které Andy nastolil, bylo také čím dál rychlejší. Znovu jsem pochopil, proč musí refrény v tomto stylu mít maximálně tři slova - na duchaplná hluboká zamyšlení či zvukomalebné vyznávání lásky tohle není, to prostě neuzpíváte. Respektive neuřvete! Skandoval Sascha, skandovala Lucia, skandoval i ten shluk fanoušků, kteří byli v obraze i v ráži... Ostré stroboskopické efekty k tomu parádně vražedné tempo doplňovaly, byla to prostě divočina se vším všudy! Kdo měl jejich letošní album pečlivě naposlouchané, (a věřím, že mezi těmi skalními fanoušky to byli úplně všichni) ten si musel všimnout zajímavého úkazu – hned tři pecky po sobě tu proběhly v identickém pořadí.

KMFDM? Krásně Melodická a Fakticky Dobrá Muzika!

Nejdříve nám elektronické jablíčko tam vzadu napočítalo rusky do jedenácti a poté se sám Sascha mohl v Davai tou ruštinou blýsknout. Přestože se narodil v Hamburku, podle jména můžeme tušit, jakpak s ní asi přišel do styku. :) V Never Say Never konečně Lucia dostala více prostoru a tím také odhalila, že nejen sexy tělo, ale také sexy vokál je to, co ji prodává... Ale vždyť tohle už byla normální popina, kterou by klidně mohla hrát všechna rádia! Tohle znělo podobně, jako když se pornohvězda Traci Lords dala v půlce devadesátých let na zpívání. Jen to bylo o maličko ostřejší. :) Téměř titulní Potz Blitz! zas působila jako z pera jejich krajanů Rammstein – silné nosné melodie, kytarové riffy včetně báječného sóla a houpavý rytmus. Věru luxusní trilogie! Všechno hezké však jednou končí a parta z Hamburku si to své finále naplánovala na tři čtvrtě na jedenáct. To víte, že jsme si to nenechali líbit! :) Tak ještě dvě. "Na zdaróvje," pravil teď Sascha s pozvednutou lahví vodky... Bylo v ní na dně, narozdíl od té, co v květnu třímala Sasha Perera, frontmanka Jahcoozi, ta se tady tentokrát krotila.

Nekomunikují a přesto je milují!

Uvědomil jsem si, jak málo byli vlastně hovorní a jak moc uřvaní! Vždyť kromě tohoto přání a německého "Danke Schön" po jedné z odehraných skladeb, s námi vůbec nekomunikovali... Tak ještě drsnou WWIII, v níž si Lucia pořádně zamňoukala i stylovou Adios pro velký úspěch přihodili a s máváním znovu zmizeli. Vrátí se? Ano, ale víc než už opravdu závěrečnou Godlike z nich nedostaneme. :( Bylo jedenáct a technik, který během koncertu stále pečlivě rozmotával zašmodrchané kabely a utíral pódium od rozlité vody, aby snad někdo z nich neuklouzl, teď vytrhával šňůry ze synťáku, uklízel mikrofony, ale také rozdával paličky – přeci jen to nebude takový surovec. :) Až u stánku s klobásami na Václaváku mi došlo, jak moc mám zalehlé uši... Svou prosbu o sýr v housce jsem musel ještě jednou zopakovat, abych se vůbec slyšel. The Power Of Good-Bye od Madonny tu teď fungovala jako léčivá mast. Úžasná after party po úžasném koncertu. :)

foto: Petr Klapper petr@petrklapper.com 

Kompletní fotoreport naleznete zde.