Report z Music Infinity s Timem Heckerem od Myclicka

"Posaďte se k breakbeatu, až uschnete, pustíme vám ambient..."

To počasí bylo jako na objednávku – neměl by ho snad Josef Sedloň ve studiu svým vemlouvavým hlasem předpovídat? :) Obloha šedá, z ní takřka celý den proudy vody, které autoři nahrávek, co se tak neskutečně vlečou, už tolikrát zužitkovali a k tomu pak jako bonus chlad, který bez zaklepání zalézá za nehty. :( To je panečku kulisa! Music Infinity však ještě stále není open-airem pro všechny ambientisty, pojďme se tedy konečně schovat před tím taktéž nekonečným přívalem vody! Včera byste se od dveří do sálu až k pódiu prodírali dobré dvě minuty, dneska si můžete vybrat, na kterou z těch židliček s červenými nohami usednete. Dobrý nápad – na tuhle muziku se netančí, ani nepodupává, tahle se jen vstřebává a vnímá a takhle to bude určitě pohodlnější... Jako tenkrát při promítání filmu Heima o Sigur Rós či při zatím posledním vystoupení The Young Gods. Zatím jen tři nedočkavci si vybrali ty zaručeně nejmíň rozvrzané na místě, které bude také zaručeně tím nejlepším pro výhled. Těžko říci, zda měli k posezení milou či nemilou společnost – éterem teď bůhvíproč vyhrávala (naštěstí potichu) nějaká breakbeatová kompilace. Věru zajímavý warm-up pro to, co se na nás v nejbližších minutách chystá. Na Divadelním baru pár stejně promoklých, na Malé scéně také – tohle bude velmi komorní večírek... Ale kdy to vlastně všechno vypukne?

Cítíte to také?

Další a další židličky byly postupně rozebírány v těch největších odstupech, jako by se jejich majitelé snad báli vyrušování od svých sousedů a krátce před půl devátou ta žlutá světla konečně pohasla. Breakbeatová kompilačka už pár minut předtím také utichla a tři postavy, které se teď na pódium vyhouply ze zákulisí, zamířily pouze do jeho levé části k černým suknem potaženým stolům. Bez potlesku, bez výkřiků, samozřejmě to včerejší obrovské nadšení z hudby, která se na nás teď teprve chystá, tu bylo nepatřičné. :) Ve vzduchu byl kromě vonných tyčinek cítit i typický pach tlejících oděvů a trio nahoře se dalo do práce, která je pro ně tolik uspokojující... Vlasatý Tomáš Knoflíček stál co nejblíže k nám - to on byl teď kapitánem téhle posádky a s očima upřenýma na všechny ty krabičky propletené dráty převzal řízení. Éterem se počaly šířit táhlé zvukové plochy, do nichž on rozpustile nořil svou levačku. Zatímco Jean Michel Jarre v listopadu rukama provokoval stařičký theremin, když měnil výšku i sílu jeho tónu, on přibližoval dlaně s nataženými prsty k elektronické destičce na stole. Jakmile ona tu novou překážku zaregistrovala, zaprotestovala a synteticky zabublala. Vypadal úplně jako novodobý šaman, kterého digitální věk zcela pohltil... To zbývající dva pánové zůstávali ve svém tmavém ošacení před našimi zraky spíše skryti.

Vunelopuchu: "Když mi to pustíš, já ti to nakreslím..."

Jára Tarnovski se po celou dobu jejich živáku zřejmě ohýbal nad dalšími chytrými mašinkami kolmo k hraně pódia a to on sem ládoval všechny ty ruchy, zvuky a pazvuky, s nimiž se dále pracovalo. Jejich "nováček" Federsel vzadu ještě jednou utáhl kolíčky na své dlouhokrké krasavici a také přispěl svou troškou do mlýna. Krásně mu to zvonilo, krásně se ten zvuk nesl prostorem podpořen dlouhatánským echem... Jakmile se ti tři dotkli svých přístrojů, plátno za nimi zrůžovělo a zprava doleva se, tak jak to známe u titulků na zpravodajských kanálech, počal odvíjet filmový pás. Růžová a černá - to byly dvě kontrastní barvy, jako kdyby všechny ty černé ručně malované obrázky byly natírány přímo na růžovou zeď a kamera ji pak poctivě snímala několik dlouhých kilometrů, protože opakovaly se jen zcela výjimečně. Jen ti koloušci mátli, tohle nebyly ony hranaté obrázky Made In VJ Kolouch a pouze předpokládám, že také v tomto případě se pod ono umělecké dílo podepsal vtipálek, který si říká Vunelopuchu. Informace o předskokanovi byly totiž velmi strohé a na VJe se zapomnělo úplně. :( Měli jsme to teď jako večerníček pro dospěláky, věřím totiž, že s touhle hudební kulisou by si malá dítka běžela poplakat do maminčiny zástěry! Sotva se objevil na plátně strom s množstvím havranů, z nichž by měl pan Hitchcock jistě velkou radost, muzikantům to pod rukama také stylově zašvitořilo...

Ten zvuk znáte, ale nevíte, kam patří a možná už nikdy se to nedozvíte...

Podobně to bylo i s tekoucí vodou. Stále bylo co objevovat, stále jste se na další obrázky těšili – snad právě proto, že tyhle byly skutečně neokoukané. Ale co ty zvuky všude kolem, co vám připomínají? Nevrže právě takhle branka u vás na chatě? Safra, tak tohle taky znám, ale kam si to honem zařadit a to se s tím setkávám snad každý den při cestě do práce, tak co to může být? Jako v nějakém soutěžním kvizu, ale jaká je vlastně hlavní cena? Pár minut ve společnosti těchto tří chlápků, kteří dělají maximum pro to, aby se ta jejich podivná muzika nedostala do žádného rádia pro masy a už vůbec ne do MTV. To by musela tahle stanice do svého pozlátkového vysílání zařadit hodně psychedelický pořad... Do sálu mezitím proudili další a další diváci, kteří vážně netušili, v kolik vše odstartuje a teď už to nevypadalo tak smutně jako na začátku. Moc jsem jim to přál, vždyť není nic horšího, než hrát pro čtyři zdi tak velkého obýváku. Že tu zazní také remix skladby Il Y A Des Miracles pro Járův a Tomášův hlavní projekt Miou Miou, se dalo předpokládat a na tomhle aparátu to byl jedinečný zážitek... Živák Biosphere před třemi roky - jen s ním se dala tahle koláž zvuků a dvou kytar, které si neskákaly do strun, srovnávat. A na ten já vzpomínám velmi rád! Potlesk pár minutek po deváté za jejich odvážné hrátky se zvukem trio neminul, světla do sálu byla opět rozsvícena a prostor teď doznal několika úprav.

"Zavřete oči, Tim Hecker přichází..."

Přes plátno byl přetažen černý závěs a vzhledem k dopředu zřejmě nečekané účasti byly do každé z řad přidány ještě další dvě židle, aby tu někdo potupně nevystál důlek. A deset minut nato? Tak to je on – pro změnu došel až k tomu stolu napravo, osvětlovač briskně ztlumil reflektory a ponechal jen ten modrý, který v tom mlžném oparu tak zvláštně rozostřil jeho tvář... Poučen z nedávné akce v Kostele sv. Šimona a Judy, kdy se večírek Music Infinity potkal s konceptem C(t)nosti, vzdal jsem to a svá těžká víka zaklapl... Do tváře mu skoro nevidím, světelná ani laserová show nikde, on jen mlčky civí do laptopu, za projekcí zatáhli závěs, nemá to cenu... Teď už se jen koncentrovat a neusnout! Bez obav – v rozhovoru na Radiu 1, který s ním Jirka Šteffl o pár hodin dříve uskutečnil, vážně nelhal. Mluvil o tom, že tentokrát to bude hodně o basech a ten první vás i se židličkou málem odmrštil až do zvukařovy ohrádky. Prásk, to byla ale rána! Velmi zvrácené mi to najednou přišlo – každý z těch hlubokých tónů pohazoval vaším žaludkem a vibroval s jednotlivými žebry ve vašem těle a místo toho, abyste mu šli hezky od plic vynadat, na tváři se vám objevil úsměv – takže trpím snad basovou úchylkou? :) Když v těch klubech je jich tak zoufale málo, tohle bylo jako posvícení!

Kdy jste se naposledy zastavili?

Základní kámen ke stavbě té zvukové katedrály tedy položen a on teď mohl směle vrstvit cihličku za cihličkou až do nebeských výšin. Ta příjemně pulzující Sea Of Pulses se vám snažila dostat pod kůži a nedalo se před ní nikam utéci, normálně vás k té židli přikovala. Jiná věc z letošního alba An Imaginary Country jako by chtěla tohoto Kanaďana pasovat za následovníka Ennia Morriconeho... Tolik melancholie se v Borderlands skrývá, tak báječně uvolňuje a tak příliš rychle končí. :( I v tomto případě se jednalo o mixovaný set, v němž by jakýkoliv potlesk překážel a vyrušoval a tak jsme zůstali zcela bez hnutí, nikdo se neopovážil ani zakašlat a všechny ty jemné i hrubé naechované zvuky, které byly mnohdy už na hranici hluku, do sebe nechali proudit. Pro někoho pouze hučení, pro jiného ideální kulisa k přemýšlení. Copak na to máte jindy v klubu čas, když je doba tak uspěchaná? Hlavně nemyslet na nějakou krizi či víkendový nákup v supermarketu, ale snažit se ty hezké vzpomínky oddělit od těch ošklivých. Tak kterých je víc? Díky Time, máš to u mě! Pár minut před desátou jsme poslední tóny nechali vděčně doznít až do úplného ticha, teprve pak zaplácali, on se jen uklonil a vzal do zaječích. A mezitím venku přestalo pršet. Na chvíli...

foto: MHD mhd@techno.cz