REPORT
Report z Music Infinity meets C(t)nosti od Myclicka
I dnes si ty neděle u dědy pamatuji... Já měl ještě zalepené oči, on už byl oblečen do svátečního, všude voněla pěna na holení a z kostela se pak vracel jako vyměněný. Nikdy mi ale neříkal o tom, že by tam měli kovovou rampu se světly, tak jak ji známe z tanečních akcí, že tam pán hraje na sitár, jiný k tomu chrastí dětským chrastítkem, další bublá brčkem do tekutiny v misce a že na misky se také cinká, mluvil jen o varhanách. Tohle a nejenom to jsem viděl a slyšel v Kostele sv. Šimona a Judy v sobotu, když ostatní mířili s bříškem větším než malým na veletrh zlatavého moku... Jsem teď také jako vyměněný? :)
V sobotu večer do kostela... No jo, ale do jakého?
Inu není kostel jako kostel a o tomhle před nedávnem zrekonstruovaném, o nějž teď pečuje a zejména ke komorním projektům využívá Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, jsem se dozvěděl teprve nedávno. Islandského mága Jóhanna Jóhannssona jsem si pod hlavičkou mého oblíbeného večírku Music Infinity vychutnat vzhledem k nedostatku času nemohl, nyní jsem udělal maximum pro to, abych si to také užil... Teď už jen ten kostel najít, jablko bohužel tentokrát padlo daleko a na slůvko bohužel je zde kladen důraz. Dušní ulice naštěstí není dlouhá a právě z Dlouhé jsem do ní odbočil. Tak ten naproti Zero Baru to není, ten naproti Kolkovně se jmenuje Kostel sv. Ducha, zbývá tedy, ostatně jako vždycky, ten poslední je k mé velké radosti na dohled. Pár návštěvníků před ním dokuřovalo své cigarety, je deset minut před osmou, raději směle dovnitř zaujmout místo v lavici, vždyť kdo ví, kolik hříšníků už přišlo zpytovat své svědomí. Vůbec netuším, jaké poměry panují jinde, ale pouze předpokládám, že nápoje alkoholické i nealkoholické v nich jen tak nepořídíte. :) Ceny přijatelné, spěchal jsem však dále, aby mi nic neuniklo - ty začátky jak známo bývají nejlepší...
Tak kdo tu bude headliner?
Tak nakonec ne lavice, ale modře potažené židličky, které jsou pečlivě vyrovnány jedna vedle druhé. Ani ten lehký svetřík nebude třeba, teplota je tu přijatelná, ale z té architektury a výzdoby se vám okamžitě zatočí hlava – tak tenhle kostel se rájem zlodějů určitě nestal! Nádherné obrazy, sošky, zlato, všechno je tak obrovské, že si rázem připadám tak zoufale malý a bezvýznamný, nad tímhle se mi úplně tají dech... Má to zkrátka svoje kouzlo a určitě tu bude i parádní akustika – musí přece být! Účast není vůbec špatná a čím blíže k pódiu, tím jsou jednotlivé řady plnější, uprostřed sálu je na stativu položena kamera, která bude tuhle parádu snímat zřejmě pro další účely. Právě proto nás všechny její obsluha požádala těsně před prvními tóny o vypnutí mobilních telefonů, které by mohly ten záznam rušit. Velké dveře už byly před všemi opozdilci uzavřeny, křišťálové lustry najednou pohasly a pódium teď kromě maličkých svíček zalévaly z dlouhé kovové rampy silné reflektory. "Line-up" nebyl dopředu avizován, vypadá to tedy na dvojku Mathias Grassow a Jiří Mazánek – ano, podle toho obrýleného pána s bradkou tam vzadu, to budou určitě oni...
Ambient? Jeden z mála stylů, který se nestahuje...
Oba teď zvolili turecký sed, tedy tolik ideální posezení pro křečové žíly, ale znáte to – pro krásu se prý musí trpět a už od prvních okamžiků byla ta jejich hudba krásnou. Přestože německý host byl tím hlavním, nakonec zůstal upozaděn a veškerá pozornost se teď soustředila na našeho hudebníka, etnomuzikologa a učitele jógy v jedné osobě. To on teď držel v rukou co chvíli jakési "pero" o něco později zase nějaký "pohrabáč" a jimi drnkal na ty zvláštní strunné nástroje před sebou. Opravdu velmi rád bych vám prozradil, zda tu právě listoval šestaosmdesáti strunami citery, či v jakém okamžiku se chopil finského osmistrunného kantele, s jejichž pomocí loňské album Inner Path vzniklo, bohužel mhouřil jsem své oči mhouřil a nedomhouřil – seděl jsem od něho až příliš daleko. :( Pokud jsme u jeho společného dílka s Mathiasem, které u nás vyšlo zásluhou vydavatelství Nextera, tato deska, stejně jako ostatní počiny vystupujících umělců, byla po celou dobu trvání koncertu a nějaký čas po něm k dostání u malého stolečku před vchodem do sálu. A byl tu velký zájem – tahle hudba se evidentně nestahuje, ale nakupuje a tihle autoři se podporují! Hodně se Jiří Mazánek soustředil, opravdu hodně, náhle pootevřel pusu a mikrofon teď poctivě přijímal jeho mručivý hrdelní zpěv. Samolepka Roland, která tu z pódia svítila do dálky, tu nebyla jen tak zbůhdarma - právě jedním ze strojů této firmy ten vzácný host podbarvoval svého kolegu táhlými modulovanými syntetickými plochami. Přesto se ještě ve dvou případech postavil a po špičkách, protože mikrofony tu byly nesmírně citlivé, odkráčel do zadní části pódia, aby spolu vytvořili jakýsi hrdelní duet.
To ticho... I tady v Praze!
Že je Jiří Mazánek opravdovým multiinstrumentalistou, dokázal hned několikrát – paličkami tu hrál jako na xylofon, prsty poklepával na bubínek s krásným ornamentem, dokonalou iluzi moře pak nastínil díky tajemné dlouhé trubce. Postupně ji otáčel do svislé polohy a ať už tam uvnitř byl písek, jemné oblázky nebo mušle, zafungovalo to báječně... Málem jste hned po koncertu utíkali objednat nějaký ten Last Minute! :) Až na pár výjimek tu publikum ani nedutalo a pozorně dění na pódiu sledovalo. Občas někdo coural dovnitř, občas ven, slečna tu vedle svého partnera neslyšně listovala stránkami rozečtené knížky a vy jste se pomalu v tom tichu báli i pohnout, aby podlaha pod vámi snad nezavrzala... Měli jste vidět, co to s váženým panem Mazánkem udělalo, když některý z fotografů v honbě za tím zaručeně nejlepším snímkem zakopl v zákulisí o něco plechového – to byla rána jako z děla a on si při hraní na struny teď mohl hlavu ukroutit... Pokud jsme u kroucení, zhruba v půlce jejich společného vystoupení se náhle z jedné židličky v hledišti oddělila dáma v rudých šatech, vystoupala těch pár schůdků na jeviště a postavila se do jeho pravé části.
"Jsi Go-Go? A na ambient tancovat umíš?"
Potřebují snad ambientní umělci také své Go-Go tanečnice a nebo to na paní prostě přišlo a ta dokonalá muzika na ještě dokonalejším zvuku řeč jejího těla sama ovládla? Vypadalo to, jako když hraje na nějakou neviditelnou harfu! Ruce spolu proplétala, v jednotlivých tónech proplouvala, působila jako nějaká víla na pasece a zapadající sluníčko tam venku, které sem bylo skrze ta malá okénka vidět, tomuto představení dodalo další rozměr. Kam se hrabe videoprojekce, tahle byla přírodní! Náhle dáma dotančila a svou ladnou chůzí jakoby nic odkráčela opět zpátky mezi nás. Mělo to tak být či šlo o pouhou improvizaci? Dobrých osmdesát minut tu oba umělci před námi laborovali, poté otočil náš Jiří na Mathiase hlavu, ten mu naznačil, aby ještě na závěr zadrnkal na některé z těch mnoha strun k dispozici a pak se na ně snesl zasloužený potlesk. Překvapivě vsedě – i v kostele... Na pódium se teď vyhoupl sám organizátor tohoto večírku Josef Sedloň, aby upozornil na čtvrthodinovou přestávku. Přišla vhod, stejně jako voda, kterou jsem v úvodu tak nerozvážně odmítl. :( A zatímco se popíjelo, pokuřovalo a opět u stolečku s CDčky nakupovalo, uvnitř probíhaly přípravy, aby se tu také italský Stefano Musso alias Alio Die cítil co možná nejlépe a aby mu prostředí k živému přednesu dokonale sedlo... Jak to má nejraději?
Tak takhle hraje příroda!
Za záclonou! To bylo to první, čeho jste si při příchodu zpět povšimli. Ani on nakonec pódium neobýval sám a do svého pokojíčku si přivedl pomocníka. Zatímco jeho předchůdce obsluhoval syntezátor, jemu k vyjádření stačil pouhý CD přehrávač. Z něho základy jednotlivých skladeb zněly, zatímco on se svým parťákem rozezvučel vše přírodní, co jim přišlo pod ruku. Svých pár minut slávy si tu užily skořápky ořechů, různé usušené bobule, které ještě chrastily ve svých tobolkách, lístky, dřívka a to praskání zase umí způsobit jen a jen oheň, když se ten tkaloun odborně zapálí. Odkud se ale bere to bublání? Nic složitého, do pusy si strčíte slámku, druhý konec zasunete do misky s vodou a stejně odborně s mikrofonem co nejblíže zabubláte... Bylo to hodně náročné, bylo to hodně těžké a r-o-z-v-l-á-č-n-é. Ne každý tu obrovskou tíhu i délku jednotlivých skladeb unesl, ne každý si sobotní večer představoval právě takto a můžeme jen doufat, že skrze své zaujetí si těch nezdvořáků Stefano nevšiml, možná by mu to bylo líto...
Zavřete oči, přichází...
Do levého reproduktoru pustil snad ze záznamu cvrčka, že si však technika postaví hlavu, s tím určitě nepočítal. Lupance stále sílily a už to začalo být nesnesitelné. To zřejmě nějaký přelomený kabel jeho práci sabotoval, naštěstí byla závada odhalena a tak na nás mohl tlačit dále... Teprve v půlce mi to došlo – ne náhodou tu byla ona záclona, pochopil jsem a zkusil zavřít oči. Teprve teď mi to v hlavě všechno rozkvetlo, beztak toho k vidění příliš nebylo. Jako kdyby zavřené oči ono vnímání zvuků a ruchů posílily, teď už se jen koncentrovat a po náročné páteční noci v Event Music Baru neusnout. :) Půjde to? Pokud bych měl ukázat prstem na toho lepšího a mnohem stravitelnějšího – mířil bych na hosta z Německa, ten mě díky panu Mazánkovi bavil o poznání více, možná právě proto, že bylo nač koukat a já se kromě poslouchání také rád dívám kolem sebe... Přesto musím v obou případech smeknout nad originalitou a nad hudbou, která prýští rovnou od srdce a nad níž její autoři určitě hodiny a hodiny přemýšlí. Snažil jsem se vám oběma porozumět a věřím, že alespoň trochu se mi to podařilo – díky!
foto: Jan Kruml studio@fotokruml.cz
Celý fotoreport najdete zde: http://www.fotokruml.cz/band-photographer.php