Report z druhého dne Sonne Mond Sterne od Myclicka

Ve čtyři z Prahy, v osm už v Saalburgu na lodi... Klapne to?

Vždycky si párty a festivaly vybírám jenom a pouze podle line-upu a uznáte sami, že před zvučnými jmény typu Massive Attack, Ivan Smagghe, Johannes Heil, Tiefschwarz, Minilogue, DJ Krust, Erobique, Lopazz a Luna City Express se příliš uhýbat nedá. Ten oční kontakt naopak rádi vyhledáváte! Právě oni volali ze seznamu vystupujících druhého dne populárního německého festivalu to své: “poslechni si mě!“, přičemž ti další počínaje Mobym a konče každým minimalistou, na něhož si jen vzpomenete, také nešli přehlédnout... Zcela dobrovolně jsem je však ignoroval – čas pro návštěvu dalšího města u jezera, kde to hraje na každém rohu a všemi barvami, byl totiž už dopředu stanoven. Pojede se jen v sobotu a jakmile se uši dostatečně nasytí, tak zase honem zpátky do hrobového ticha! V den D nebylo kam pospíchat. Valná většina pódií tu začala druhý festivalový den ožívat až po osmnácté hodině a Chopstick & Johnjon, tedy dvojka, která teď zazářila na značce Dirt Crew se singlem Birds, se za stůl s nářadím postaví až ve 20:00! Právě oni v tom nekonečném seznamu osmi hracích míst poprvé přitáhli mou pozornost a ke všemu se ta jejich stage jmenuje Freshboat. Tedy že by jakási pražská Odra s tak trochu jinou muzikou? :) Bohatě postačí, když vyrazíme až ve čtyři - stejně jako v případě festivalu Melt! bychom měli být za tři, tři a půl hodinky na místě. Jen to tentokrát nestočíme na sever, ale hezky na západ a přímo přes Rozvadov. Druhý hudební magnet tohoto léta v Německu nás totiž velmi silně přitahoval k městu Saalburg.



Melt! s poutavou knížkou, tady jen cár papíru...

Ono malé nenápadné městečko v nádherné šťavnaté přírodě zatím přes noc získalo několik tisícovek nových nájemníků, kteří byli natolik skromní, že se obešli bez malty i oranžových cihel a své plátěné baráčky různých barev a tvarů nalepili jen pár centimetrů od sebe. Solidní účast je tedy zaručena! Náš odhad byl správný, vždyť cestování po německých dálnicích je tak zatraceně snadné a tak jsme zhruba v půl osmé byli na místě. Jenže víte, jak to chodí... Než se člověk v neznámém prostředí rozkouká, chvíli to trvá a tak nám milý Johnjon se svým parťákem Chopstickem doslova odpluli z dohledu. :( Hezky to tu mají vymyšlené! Zmíněný Freshboat přiráží v každou celou k molu, DJs se u kormidla vymění, posádka dle libosti obmění a vzhůru na jezero, dálky volají! Nakonec nevadí, vždyť té muziky bude ještě tolik, pojďme se tedy rozhlédnout více a pojďme také něco zakousnout... Oproti festivalu Melt! byl areál mnohem menší a příměr s letošním Creamfields u nás se přímo nabízel. Několik stanů dělilo od sebe opravdu jen pár metrů. Nebude tedy zejména v klidných pasážích docházet k přeslechům podobně jako předloni na Shotgunu? To samozřejmě ukáže až čas. Co však v tento okamžik ukazuje papírový průvodce? Narozdíl od festivalu Melt!, kde jsme získali u vchodu knížečku o sto stránkách i s profily interpretů a řadou dalších zajímavostí, se tenhle omezil jen na dvakrát přeloženou á čtyřku, nicméně rozmístění stanů a časy hráčů obsahoval a tak jsem měl přesně půl hodinky na to, abych stihl začátek Zoot Woman na hlavním pódiu...



Ideální počasí na kolo - tak do toho šlápni a proleť se hlavou dolů!

No prima, takže jednou thajskou směs s curry a kokosovým mlékem za pět Euro stejně jako na festivalu Melt!, pak alespoň strčit hlavu do každého stanu, na chvilku posedět v plastové židličce při sledování závodů terénních kol a tajit dech při těch odvážných skocích, které zcela popíraly gravitační zákon a hned potom vzhůru za muzikou! Tušil jsem to, ale neměl jsem náhradní plán... Vidět po třech týdnech živák té samé kapely znamená většinou jediné – stejné pořadí písniček, stejný technický rider, stejné nasazení i gesta. “Takže čtvrtá bude zase ona houpavá It´s Automatic, že jo?“ A Zoot Woman nezklamali. :) Tam však hráli ve stanu, tady na obrovském pódiu, na němž se takto ve třech poměrně ztráceli. Zvuk byl parádní, možná trochu více nahlas, než by bylo zdrávo, světelný park velmi bohatý, ten ovšem vynikne teprve tehdy, až se celý Saalburg zahalí do tmy. Stejně jako z kovové konstrukce vyhotovené obrovské festivalové logo, které jsme měli za zády. Co se počasí týče, ani na minutu jsem se po celou dobu pobytu nemusel schovávat do některého z mnoha stanů. Narozdíl od festivalu Melt! tady nespadla ani jedna kapka, co víc si tedy mohl organizátor přát, že? Vzhledem k brzké hodině tohoto vystoupení se prostor před pódiem zatím příliš neplnil, přesto zpěvák Johnny Blake bez potíží těch pár nadšenců do rytmu roztleskal. Bude stejně dobrý sound také ve stanu Muna, v němž by už touhle dobou mělo zájemce bavit uskupení s hravým názvem Marbert Rocel? Ne, tak slavné to nebylo... Jednak byla zpěvačka Antje špatně nazvučená, což je ke kvalitám jejího hlasu nesmírná škoda a ke všemu si aparát s partou, která si tolik porozuměla se značkou Compost, neuměl s jejich nároky příliš poradit. Jednoduše nezvládal. :(



Není M.I.A. jako Mia.

S trochou představivosti vím naprosto přesně, že by mě v mnohem komornějším prostředí, kupříkladu v Lucerna Music Baru, jejich směs příjemné pohodové muziky určitě moc bavila. Ovací se přesto dočkali, působili uvolněně, melodie si napsali líbivé a groovy spodky pak snadno roztančily úctyhodně zaplněný stan. Mít tak k dispozici lepší zvuk, mohl to být prima zážitek! Jenže jejich koncert dle line-upu skončil na minutku přesně a vy jste byli najednou postaveni před nelehký úkol – kam teď? Pokud jste prahli jen po velkých jménech, měli jste smůlu! Nic převratného, nic oslnivého v dohledu... Místní Klee, tedy nic jiného než německy zpívaný pop, jsem poznal také před třemi týdny, Northern Lite měli před sebou sice slušnou armádu fanoušků, ale jejich spojení kytar a elektroniky ve mně nevzbuzuje vůbec žádné emoce. Což takhle pobyt ve stanu s Ianem Simmondsem? Ten dostal k dispozici dlouhé čtyři hodiny, během nichž si osahal snad všechny hudební škatulky, co jich jen elektronická muzika má. V osm s ním sympatizovali pouze čtyři přihlížející, o půlnoci, když ho střídal jednočlenný projekt Douglas Greed, byl už stan nacpaný k prasknutí. To musí být panečku pocit, strhnout si na svou stranu tolik pozornosti. Z přízně fanoušků se na hlavním pódiu těšila také Mia. Ne M.I.A., ale Mia. místní, jak jsem záhy poznal. Tolik jsem se na ni těšil, tak málo se informoval a místo očekávané divošky ze Srí Lanky jsem teď přihlížel snažení dámy kapely podobného názvu, která měla hlásek slabý a neposedný... Náladu jsem si spravil opět až ve stanu Muna a mým opravářem se stal Erobique, tedy jedna třetina projektu International Pony.



Chcete naštvat Massive Attack? Pusťte jim techno a pořádně nahlas!

Právě v okamžiku, kdy jsem přemýšlel, jak si může dát chlapík s tímhle bříškem právě tuto přezdívku, to na pódiu rozbalil se vší parádou. S klaviaturou byl velký kamarád, hlas mu také sloužil báječně a když si automatické beaty zrovna předly svou, vyběhl na okraj pódia a pochlubil se tu pár ne příliš elegantními prostocviky. Že by to byl právě on, kdo dělá International Pony tak zábavným uskupením? :) Silné nosné melodie, to obrovské nasazení i hravá náplň s inspirací v jazzu, to vše tu zafungovalo na jedničku a ti pod ním při každém nájezdu začali ryčet a automaticky se natřásat do stran. Massive Attack měli už dobrých dvacet minut zpoždění, ty první tóny jejich intra však byly slyšet až sem. Tedy vzhůru za nimi na hlavní pódium, když o sobě tak vehementně dávají vědět... Přestože také teď jsem očekával identickou show s tou v rámci Rock For People, tentokrát mi to nevadilo. Legendu z Bristolu bych mohl slyšet a vidět dnes a denně a hned tak by mi nezevšedněla... A tak i tady na pódium postupně přicházeli Stephanie Dosen, Yolanda i Horace Andy, oba bubeníci si spolu opět skvěle rozuměli, za nimi v projekci blikaly protentokrát palcové titulky z německých bulvárů a ten zvuk byl opět přepychový. Zdálo se mi to nebo na konci téhle písničky Robert Del Naja mezi zuby procedil: “Fu*kin´techno!?“ Úplně to tak znělo. Zmizeli v zákulisí a já věděl, co přijde teď. Přídavek v podobě Unfinished Sympathy jako v Hradci! Čekali jsme už několik minut a ta zima od jezera za zády byla neuvěřitelná, však jsme také při odjezdu naměřili pouhých osm stupňů. :( Tak kde jsou tak dlouho? Možná už v hotelu! :(



Ali Schwarz vs. Basti Schwarz – kdopak z nich vyhraje?

Světla se totiž náhle rozsvítila a začala hrát pouze podkresová muzika z CDčka. Zoufalí fanoušci přímo pod pódiem to neunesli a ulevili si alespoň hozením pár plastových lahví nahoru. To je tak urazil koncept jinak tanečního festivalu? Spíše za to mohl rámus z vedlejšího stanu, který se k nim pod tlakem hrnul za diktátu bicího automatu. Ať tak nebo tak, važte si toho, že jste je v Hradci viděli a slyšeli, tam přidali dokonce dvakrát a německé publikum tak ošidili oproti line-upu o celou půlhodinu. Byly dvě a za normálních okolností bych stihnul ještě hodinu ze živáku Minilogue, kteří mě před časem v klubu WaterGate hodně bavili... Bohužel! Šikulové ze Švédska právě bojovali s nemocí a v té proklaté zimě by se jim určitě přitížilo. Jde se na tu dobrou palačinku a na kafe, které snad dostatečně zahřeje - po celém areálu k tomu bude vyhrávat Ivan Smagghe! Tři hodiny zabere teď cesta zpátky do Prahy, tak co se dá ještě stihnout? Rozhodně Tiefschwarz ve stanu, který jsem zatím nenavštívil. V tom největším z nich, napěchovaným dokonalými světly, projekcí i zvukem. A jak to tu žilo! Oba bráchové tu měli klání v ping-pongu a vždycky byl jeden z nich hravější a ten druhý zamyšlenější. Zda si rád hraje Ali nebo Basti, to vám nepovím, až tak byl stan dlouhatánský a až tolik v něm bylo lidí, kteří tu přešlapovali do rytmu a v nájezdech skákali velmi vysoko. Jak smutno mi v tu chvíli bylo, když jsem srovnával tuhle atmosféru s tou na Bukanýru, když tam podobnou muziku hrají pánové z Insect Elektrika či DJ Awacs. Proč je těch milovníků tohoto stylu tady tolik? Nebo spíše u nás tak málo?



Nechcete platit vstupné? Přijeďte se člunem a máte to zadarmo! :)

Lopazz, opět ve stanu Muna, hrál o poznání houpavě a kromě toho, že jeho body language vymýšlel dobrý choreograf a on své vlastní skladby bezpečně znal, při mixování v rukou často držel mikrofon. Dlouhatánské echo ve spojení s jeho příjemným hlasem a občas i obyčejným smíchem, to vše fungovalo jako další nástroj k dobru. A jak tenhle charismatický mladík uměl se svými tanečníky manipulovat... Vyloženě mu zobali z ruky! Nádherná tečka za probdělou nocí - kam se na něj hrabal ten ohňostroj před dvěma hodinami! Bylo tři čtvrtě na pět, Gregor Tresher právě pouštěl skladbu Grindhouse od Radio Slave, kterou si přemíchnul Dubfire, z reproduktorů teď zněly ony naefektované lodní sirény, prostředek jezera tam v dálce olizovaly zelené lasery z hlavního pódia a komu se nechtělo platit vstupné, ten si fesťák v ranních hodinách jednoduše užíval ve člunu... My tři jsme však měli úplně jiný nápad. Rychle zatopit v autě, vyhnat tu zimu nadobro pryč a po té vymetené dálnici pak rovnou do peřin! Jedno vím určitě, v Německu jsem nebyl naposledy, jen si nejsem jistý, zda to za rok bude opět Sonne Mond Sterne. Melt! byl stylově mnohem rozmanitější, tady se až příliš často stávalo, že na třech pódiích hrála stejná muzika. A tipněte si, který že styl to mohl být. :) V zatopeném uhelném dole jsem také nevěděl, kam dřív skočit, tady jsem měl spoustu časových rezerv. A zvuk? Přesto, že těch pódií bylo tady více, ne vždy se kvalitou sound systému mohly chlubit. Naštěstí se vždycky rozhoduju jenom a pouze podle line-upu, takže za rok se uvidí, kdo bude mít na jména šťastnou ruku. Jen doufám, že se všude nebude hrát jen to fu*kin´techno. :)

myclick

foto: milo - milo@depo9.cz, Josef Sedloň - josef@chello.cz