Report z akce Islandský průvan od Myclicka

Deset miliónů vs. tři sta tisíc.

Do toho roku nového si dám jedno předsevzetí... Pokusím se navždy skoncovat s tou nadužívanou větou Co Čech, to muzikant! Jasně, talentů je u nás mnoho, ale kam se hrabeme na Island. Zemí, kterou obývá pouhých tři sta tisíc lidí, se každý den rozezvučí téměř tři sta tisíc hudebních nástrojů. Být hudebně činný je tu zkrátka samozřejmostí. Jen si vzpomeňte, kolik nadaných Islanďanů už znáte! Na některé z nich organizátoři díky rozpočtu nedosáhli, jiní už měli diář na sobotu plný, od dvou sólistů a dvou formací však byla návštěva Prahy potvrzena a hudební část festivalu Islandský průvan dostala své první hrubé obrysy. Přiznám se bez mučení, že vybrat si Abaton pro uspořádání takto zaměřené akce jsem pokládal spíše za organizátorskou sebevraždu. Zbytečně! Těsně po půl deváté mířily stejným směrem, tedy do jedné z opuštěných a potemnělých částí Prahy, hloučky těch, kteří si tuto událost rozhodně nechtěli nechat ujít. Ano, již v půl deváté! Přesto jsme šli všichni pozdě - tou dobou měl dle zveřejněného programu Ben Frost už dobrou půlhodinu hrát... Tak honem! Svetr do šatny a vzhůru do hlavního sálu. Ostatně nikam jinam to tentokrát nešlo - vše bylo hermeticky uzavřeno. Nu alespoň to tu nepříjemně neprotahovalo! :)



Ben Frost

Hraje? Ladí? Šumí!

Klasické žluté osvětlení sálu znamenalo jen dvě varianty - buď je ještě příliš brzy a nebo naopak už příliš pozdě... Tak ne, ještě prý nezačal, jak jsem se dozvěděl v překvapivě vytíženém sále od těch, co tu byli o dost dříve. Vlasatý umělec se na pódiu objevil až deset minut před devátou, v rukou třímal kytaru a laptop mu obstarával to ostatní zvukové zázemí. Světla v sále konečně potemněla a mistr se dal do díla. I když... Přiznám se bez kapky studu, že zpočátku to vypadalo spíše, že hledá technickou závadu, případně ladí. Teprve až po pár minutách jsem zaregistroval, že v tom hutném šumu a syntetickém praskotu je přeci jen určitý řád a vše se tu v pravidelných intervalech opakuje. Těžké a temné - dva přívlastky, které jeho hudbu charakterizují asi nejlépe. Kytara byla deformována k nepoznání a nemít ji na krku, tipoval bych úplně jiný nástroj. To jen občasné procházky blíže ke combu zdroj onoho ruchu prozradily. Celý sál zíral jako omámený vpřed, málokdo se odvážil pohnout, natož si sdělovat zážitky s ostatními. Bylo to  velmi silné a s dlouhou stopáží - potlesk to napětí alespoň trochu uvolnil. Ovšem ne na dlouho... Zhruba stejně dlouhá, tedy téměř patnáct minut trvala i skladba následující, ta však již tolik ponurá nebyla. I přesto to táhlé hučení bez jakékoliv rytmiky a znovu pouze zdeformovaný zvuk kytary, tu byly opět vůdčími atributy. Poslední tóny, krátká pauza, po ní následoval potlesk, první host tohoto večera se mírně uklonil a skromně zmizel v zákulisí...



Daniel Ágúst

Když ne Gus Gus, tak alespoň Lamborghini! Z Čech...

Bylo jasné, že dohnat zpoždění už se nepodaří a také Daniel Ágúst, ex-člen party Gus Gus, se Abatonu nepředvedl v avizovaných devět hodin... Alespoň se naskytl čas pro to důležité dodržování pitného režimu - vždyť také na Islandu se musí pít. :) Na pódium s těmi pár desítkami minut zpoždění však Daniel nakonec nevkročil sám, ale nejdříve se na připravené židličky usadil pětičlenný smyčcový orchestr Lamborghini. Ten si sebou překvapivě nepřivezl z Islandu, ale ti všichni muzikanti byli místní! Teprve po chvíli vkročil doprostřed kruhu, který mu tady hráči na troje housle, cello a basu utvořili... Plátna nad pódiem také ožila. Zatímco se Ben Frost omezil na statickou nebo minimalistickou projekci s nápisem No signal, na plátně se teď objevily úžasně napěněné a už na pohled ledové vlny oceánu. Tak takhle nějak to tam asi musí vypadat! Táhlé smyčcové party okamžitě srovnaly téměř všechny chloupky po těle do pozoru, ty zbývající se postavily v okamžiku, kdy Daniel do mikrofonu pronesl první slůvka. Tedy ten má hlas... Přímo medový!

Už jste se někdy vyspali na lívancích?

A takto medově doplňoval smyčcový orchestr, aby nám přednesl skladby ze svého alba Swallowed A Star, přičemž hlavně se Sparks Fly mě potěšil. Pro tu zvláštní podzimní náladu, je dle mého úsudku tahle věc jako stvořená! Obě plátna synchronně doplňovala jeho i muzikanty a projekce přinesla kromě té nádherné přírody i vtipné okamžiky. Zejména pasáž se záběry do jedné kuchyně, v níž paní kuchařka s vyloženě sladkou uniformou a hlavně s láskou postupně připravuje sladké dobroty, s dlouhými záběry na prskající omastek v pánvi, až po finální usnutí na hoře lívanců, ta patřila mezi naprosto jedinečné umělecké dílo! Projev Daniela Ágústa byl ovšem zajímavý i po stránce choreografické a jeho "potrhlé tanečky" na minimu místa, už byly jen tou pověstnou třešničkou na dortu tohoto nevšedního zážitku. Se zavřenýma očima tam člověk ty starší nahrávky Gus Gus prostě slyšel a tohle vystoupení bylo příjemným pohlazením s vůní Islandu. Rozloučil se s konstatováním, kde je možné jeho CD zakoupit a nastala další z pauz pro nutnou přestavbu pódia...



Worm Is Green

Blonďatí Joy Division.  

To po chvíli obsadila formace Worm Is Green a zraky všech se upřely na křehkou blondýnku, která jak krásná byla, tak krásným hlasem oplývala... Pro srovnání si představte třeba Sarah Blackwood z Dubstar či Client a zhruba takto se alespoň k podobné barvě jejího vokálu dostanete. Hudebně si zase vezměte tu nejpomalejší věc od Olive a ještě o chloupek ji maličko zpomalte. Po své pravici měla muže s mašinkami, po své levici muže s laptopem a mašinkami. :) Pánové z nich vykřesaly základy skladeb, jež pak porůznu efektovali, vzadu byl na pódiu ještě ukryt bubeník, který však ne vždy byl úplně přesný a občas působil poněkud rušivě. Naopak Gudridur Ringsted jste si museli zamilovat okamžitě! Pokud Daniel hudebně pohladil, pak tohle pohlazení bylo plné něhy... Ať už to byla skladba Electron John, Army Of Me či cover verze slavné Love Will Tear Us Apart od Joy Division, dbalo se na silné melodie a ve srovnání se začátkem tohoto večírku tu z pódia optimismus přímo prýštil a také publikum se začalo pomalu houpat do rytmu a přešlapovat z nohy na nohu. S každou další skladbou potlesk sílil - líbili se a velkou zásluhu na tom měl zvukový aparát, který byl vyladěn k naprosté dokonalosti, přičemž vše tu bylo krásně čitelné... V závěru si ještě od davu pod sebou nechala milá Gudridur poradit, jak se řekne česky Thank You, nasadila odzbrojující úsměv, celý ansámbl přihodil ještě jednu mazlivou věc a také oni se odebrali k ústupu - vždyť jedna formace stále trpělivě čekala v zákulisí.



Sometime

To nejlepší nakonec!

Jmenovali se Sometime a už po pár minutách svého vystoupení strhli k tanečnímu reji úplně každého, přičemž o bouřlivou atmosféru se postarali jejich skalní fandové, které příroda obdařila silným hlasem a jež osobně vokalistka Diva De La Rosa pozdravila. Po pár technických problémech a po hledání optimálního nastavení odposlechů se do toho kvarteto řádně opřelo. Byla to přesně ta muzika, která nemá žádná pravidla ba ani hranice a v první řadě je opravdu rozverná. Beaty tu na tu krásnou soupravu padů od Rolandu vyráběl Danni, který občas neodolal a sáhl i po neonově svítících paličkách, vše efektoval Curver a na gramcích zase kouzlil DJ Dice. Byl to právě on, kdo sem z jedné desky nacpal trumpetu, kterou díky svým mrštným prstíkům maličko poupravil a vhazoval sem také různé hlasové samply. To díky němu už tak bohaté základy ještě více rozkvetly do krásy. Bez vokalistky Divy by však přeci jen Sometime stěží dělali takové divy... :) Ona si ležérně pohazovala se slůvky ve vzduchu, k tomu oplývala poměrně širokým rozsahem a hlavně měla neustále pusu od ucha k uchu. Bylo poznat, že ji to přijetí českého publika opravdu těší. Však jsme si je dokonce hned dvakrát vytleskali zpět - až tolik se líbili, až tolik by nám chyběli. Přirovnání po mně nechtějte. Sometime jsou prostě originál a doporučím vám jen dvě věci: jejich MySpace a pak radu, abyste si je při jejich další případné návštěvě rozhodně nenechali ujít!



Sometime

Tak zase za rok?

Živá produkce byla oproti plánu ukončena s jednou hodinou ranní a na pořadu noci teď měla být ta mixovaná a to od Locus sound system. Ti sice nepocházejí z Islandu, ale jejich působiště byste našli o kousek vedle a to ve Švédsku. Avšak místo toho, aby se na tuhle rozjetou show plynule navázalo, v sále teď bylo hrobové ticho. To mělo na lidi špatný vliv - začali se z parketu postupně vytrácet. :( Nakonec se za gramofony neobjevil žádný Islanďan ba ani Švéd, ale hlavně pražskými kluby protřelý DJ Groof! A přesto, že na gramofony pokládal klenoty od Martina Buttricha, Justina Martina a Booka Shade, přesto se ti odcházející už nezastavili a prchali vstříc zimě a tmě a na parketu tak zůstaly pouze tři postavy. Velká škoda, obzvlášť, když ten sound system tak dobře hrál. K mému překvapení se tak krám zavíral už ve dvě hodiny a tak nezbývalo nic jiného, než se s přehršlí myšlenek a hromadou zážitků takto předčasně vydat také do hajan. Jedno vím určitě... Pokud se stejná akce bude konat příští rok, pak si rád udělám čas. Těch pár hodin na Islandu bylo přepychových!