Report z TDK Time Warp od Myclicka

Do Holešovic jsem se o víkendu vypravil hned dvakrát a mohl za to jednak mediální přetlak, ale také tři magnety, které mě uchopily za opasek a snadno si do této městské části Prahy 7 přitáhly. Ono když se vám na jednom místě sejdou Ricardo Villalobos, Sven Väth a Tiefschwarz, na něž se třesu už dobrých sedm let, člověk se prostě nemůže k dobrým záměrům agentury United Music snad ani otočit zády… Kolikrát za život jste viděli Průmyslový palác oblečený v modrém? Mně se tohle příjemné překvapení naskytlo krátce po půl desáté, kdy jsem mířil od hlavní brány vstříc devatenácti jménům za šesti gramofony. Agentura UM totiž nepodcenila ani první dojem návštěvníků a vzhledem k celkové vizualizaci párty TDK Time Warp nasvítila pražskou pamětihodnost v secesním stylu širokým spektrem zelenomodrých paprsků. U vchodu se žádné fronty nekonaly a tak se zdá, že nedočkavci tančí zřejmě už od těch sedmi. Prvních deset minut čekání je pro nás tedy přichystáno až v šatně. Opravdu jsem nedokázal pochopit, co je těžkého na tom rozpůlit třem lidem před námi lísteček s číslem, odnést tři bundy a strčit peníze do šuplíku. Budiž, všichni se stále učíme… Nyní tedy konečně vstříc novým zítřkům a hudebním zážitkům! Kam ale teď a kam potom?

Blíže je Krafty Stage, pojmenovaná po nedávno otevřeném novém obchodu s vinyly a tam svou aktuální sbírku černých placek právě předvádí pro mě dosud neznámé jméno našich klubů – DJ Ruby. Bohužel si zvládám vyslechnout pouze jeho dvě desky, přičemž se z reproduktorů line tepot automatu, bonusově pár ploch a k mé velké radosti i přehršel aktuálních electro zvuků. Tedy na to, že je tohle pouze druhá a tedy vždy ta "chudší" stage, tady se nešetřilo ani náhodou! Světelný park skýtá pořádnou baterii reflektorů a efektů nejrůznějších barevných kombinací a bonbónek tomu všemu dodává VJská fantazie pod taktovkou Vision Impossible. Hodně povedeným artefaktem je pro mě šedá plastická maska s červenými brýlemi, která se různě otáčí do stran a naklání. Ale co to? Vždyť ona ke všemu ještě mluví a věrně otevírá ústa! V pasážích bez beatů páni VJové vkládají masce do úst jméno pořadatele, jméno hrajícího i poděkování všem party people, kteří v tento den dorazili. Opět něco nového, opět nová hračka pro zpestření všedního klubového života. Následuje posledních šestnáct úderů automatického bubeníka a na okamžik se noříme do tmy. Na plátně se objevuje jméno dalšího vystupujícího a sice německé formace Tube-Tech. Ovšem za gramci Rubyho nikdo nestřídá, svůj pohled na pódium teď musíte pootočit o maličko doleva, kde vznikla jakási mini stage pro vystoupení tohoto živého projektu. No, i když živého… Představte si pána s laptopem, pána s mikrofonem a pána s elektrickou (a na pohled velmi zvláštní) kytarou. Během tři čtvrtě hodiny tihle tři "živě" prezentují své jediné album Raw, přičemž klíč je následující: vždy se stáhne šavle s muzikou, člověk s mikrofonem pronese do poloviční intenzity zvuku doorsovskou hlášku "Riders On The Storm" nebo o něco později jinou Morrisonovu památnou a v taneční muzice hojně zneužívanou větu "This Is The End", nato se ozve do slova a do písmene extatický jekot tancujících, šavle je opět vytažena a pak už jen automat poctivě odpočítává BPM a pod 135 rozhodně nejde. Ach jo, tohle umění fakt nechápu. Raději beru nohy na ramena a vyrážím zkontrolovat Rakušáka Felipa…

Tedy ten rozhodně překvapuje – dopředu jsem tušil masáž řádně od podlahy a exhibici nejrůznějších bucharů, nicméně opak je pravdou. Snad z důvodu zařazení do line-upu či zavděčení se střídajícím, se sem tenhle pán za gramofony opravdu hodí. Muzika je energická, díky častým změnám poměrně poutavá a skrze přepychový zvuk tu navíc vynikají nejrůznější zvukové efekty a ještě tu prostor nacházejí melodie. Potěšení je tedy okamžitě na mé straně! Cítím se však poněkud vyprahle, únava po včerejším Bukemovi se dostavuje a tak tady už pomůže pouze vodka s červeným býkem. "Sto padesát" praví slečna… Podávám jí dvoustovku a najednou mi utkví zrak na nápojovém lístku. Z matiky jsem měl maximálně dvojku a 50 + 50 bylo přece odjakživa rovné sto. Slečna se: "hrozně omlouvá!" a pokud nebyla vynikající herečkou se záluskem na Hollywood, zdá se, že jí tenhle přehmat opravdu mohu, vzhledem k tomuto blázinci odhadnutých pěti tisícovek lidí, věřit. Kousek od tohoto improvizovaného baru se nachází třetí stage, na níž jsem vlastně ještě nebyl, takže kdopak nás tu čeká? Zřejmě za to mohla nepřející technika, ale muzika se tu právě kope minimalovému Alephovi, což je další převlek DJe Kaiserozeho. Ten se tu právě pere s beaty, přičemž Rosťa Fanta z agentury Wild Music ponořen do techniky zkoumá, kde ona chyba vzniká. Dále se v průběhu večera podle line-upu prý dočkáme Skipworkera, Subsista a nakonec Lumiéra. Opravdu stylově pestrý line-up, přičemž si opravdu nejsem jistý, zda na svého velkého oblíbence do čtvrté hodiny ranní vydržím. Inu opět jeden smutný a nerovný závod s časem a únavou…

Vracím se k hlavnímu pódiu a něco je jinak. V půl jedenácté tu už měl kroutit čudlíky očekávaný Ricardo Villalobos a přitom pod kotel stále přikládá Rakušan. Ve tři čtvrtě na jedenáct se to ovšem na pódiu začíná hemžit. Že by? Tohle ale přece není Ricardo a čím dál častější přísun electro zvuků k membránám reproduktorů značí jediné… Tiefschwartz objevuje se záhy na plátně, když se VJ z Deeper Madness uklepne. Tedy čeká nás návrat k původnímu avizovanému line-upu, nebo mistr nepřijel? To je prozatím jedno, právě se mi plní jeden dávný hudební sen, tedy užívejme plnými doušky! Zatímco bratr Ali točí tou dobou své kotouče kdesi v Antwerpách v klubu Petrol, Basti sází placky ze svého record bagu u nás. V první řadě musím říci, že se rozhodně nepodbízí! Tahle muzika vůbec není prvoplánová, není na první poslech líbivá a tanečníci si velmi pomalu zvykají na změnu. Ovšem stačí pár ostrých "schizofrenních zvuků" a i u našeho publika osvědčené stažení basů s následným přidáním už tu začíná vyrábět podhoubí. Sebastian však nemá zvuk do sálu celou dobu čistý, jednou je jeho intenzita nižší, jindy je lehce předimenzováno, každopádně parket začíná reagovat a on se nechává za gramci strhnout i k tleskání, kroucení celým tělem a jiným tanečním kreacím. S otevřenou pusou odhaluju tracky, na něž jsem před nedávnem narazil na Junu, ale s koupí jsem přeci jen nebyl tolik odvážný, užívám si aktuální verze klasiky Blue Monday od New Order, dochází i na stařičké Hardfloor a předpokládám, že můj současný favorit sáhl také do katalogu domovského vydavatelství Fine Records. Tolik alespoň podle zvuku soukromý odhad jeho vyposlechnutých klenotů. Rozhodně však Basti není obchodníkem, který se vám snaží podsouvat vlastní zboží hlava nehlava. Pokud mi paměť slouží, na aktuální album obou bratrů Eat Books se protentokrát zapomnělo.

Aby druhá stage snad nezůstala ve změně line-upu pozadu, také zde v inkriminovaný čas nevystupuje Lucien Foort, jehož (aby sál nemusel být potichu) nahrazuje s agenturou UM spřízněná DJane E-Lite. Mezitím na třetím pódiu míchá odvážný "Skippy" už poněkud zaprášenou Love Story od Layo & Bushwacka s novou zlomenou verzí Massive Attack – Protection a odměnou mu jsou pouze tři tancující, jimž parostroj bonusově fouká mlhu přímo do obličejů. Tak a co teď? Zpátky na hlavní - uvidíme, co se bude dít! Chmmm, vypadá to bledě: "Sven Väth" hlásá jasně projekce. Tedy dneska bez Ricarda přátelé. :( Ten nechává Sebastianovu desku dohrát do konce, následují ostrá světla na pódium, že musí oba posléze odcházet opálenější víc než ze solárka, poplácávání po ramenou a mistr nastupující tleská mistrovi odstupujícímu a publikum tuhle kulturní vložku kvituje vřískotem! Basti se zapsal a jsem tomu rád… S jakou přijde Sven? Ukáže svou experimentální tvář, nebo se bude šlapat zelí? Bohužel pro mě měli zelináři své žně a vypadali při nich velmi spokojeně. Sem tam jsme se dočkali samplu z Killa Billa či jiného zajímavého vokálového útržku, snad aby řeč ve spleti hudby nestála poněkud stranou, ale jinak se kolovrátky ne a ne zastavit. Občas pan Väth zascratchuje, ale celkově je alespoň pro mě jeho set neslaný a ke všemu ještě nemastný… Na druhém pódiu mezitím Marco V. prezentuje aktuální tranceový sound a také zde všichni vypadají že se opravdu baví a že mají momentálně hlavu někde v oblacích. Návleky se vlní, občas vykoukne i kožíšek, piercing se třpytí na všechny strany, kérky nabývají zajímavých tvarů, lighsticky září pestrobarevnými barvami a… A mě bolí záda a závidím všem křepčícím tanečníkům tu překypující energii a netoužím po ničem jiném, než po své postýlce nebo snad chill-outu pro příjemné posezení alespoň na pár minutek. Jenže na tohle fajn zázemí už v Průmyslovém paláci tak nějak nezbyl prostor.

Své putování po jednotlivých místech s muzikou vydržím do čtvrté hodiny ranní, přičemž špunty v uších mi dělají opravdu milou společnost a já se snažím v hlavě uspořádat tok svých myšlenek. Ty jasně říkají jediné, že nebýt Tiefschwarz, zřejmě bych nad akcí TDK Time Warp mávl rukou. Takhle se jen nemohu zbavit pocitu, že jsem si spletl dveře a sobotu trávím ve špatný čas na špatném místě. Nicméně mediální masírka zafungovala – lidi si čas udělali a na rozdíl ode mě si jak muziku, tak neskutečně bohatý světelný park, laserové paprsky, projekci i lehce přemrštěný zvuk užívali. Alespoň pánské toalety byly svou kapacitou dostačující, kdo nebyl hladový po muzice, ale třeba po jídle, mohl si žaludek také roztáhnout, takže vytknout se nedá snad vůbec nic. Agentura United Music své platící zákazníky našla a teď už to jen bude o tom, udržet si je do budoucna. Přeju tedy hodně zdaru do dalších let, kvalitní line-up a více přijíždějících hvězd! Podle nich se totiž rozhodnu, zda dorazím na pokračování či snad budu raději doma civět na nějakou reality show… Těch co u nás dosud nebyli, ještě pár zbývá. :)