Report z Plastique v klubu Radost FX od Myclicka

Srpnovou premiéru této „nu skool electro house fashion night“ s mým velkým oblíbencem special guestem Diomem jsem vzhledem k nabitému festivalovému létu propásl… Protože však červíček zvědavosti stále hlodal, vzal jsem si kalendář a datum 16. září už dopředu červeně zakroužkoval. Tentokrát se totiž kromě rezidentních DJů Tvykse a Vectifa měl představit poprvé i host zahraniční a ke všemu i mužskému oku lahodící. Do Prahy si své saky paky chystala původem kanadská DJane Jo Jo De Freq, rezidentka londýnské noci Nag Nag Nag! Ten páteční den s pošmournou oblohou nevěstil vůbec nic dobrého. Zamračení chodci snášeli proudy vody do svých obličejů, ošacení promokávalo, zima zalézala za nehty a nálada šla rázem někam pod psa. O to víc jsem doufal, že v okamžiku, kdy projdu branou klubu, ocitnu se rázem v prostředí veselejším, přijatelnějším, barevnějším, zkrátka příjemnějším… Pánové to měli ten večer za dva zelené papírky, dámy byly opět ve výhodě – do půl dvanácté zcela zdarma. Práh Radosti jsem překročil sedm minut po jedenácté a jak se dalo vzhledem k trendu posledních let předpokládat, nebyl jsem sice v klubu úplně první, ale dost možná padesátý.

Nezáviděníhodná role rozehřívače při tomto skrovném počtu připadla tentokrát na DJe Vectifa, jako náplast na tuto bolístku si však mohl užít svou hru ze všech vystupujících nejdéle, tedy až do jedné hodiny ranní. Byla to vlastně pro mě premiérová možnost, abych si také Vectifa mohl přiřadit do nové a u nás se teprve pomalu rozkoukávající kategorie electro house. Vzhledem k tomu, kolik dnes desek tohoto stylu vychází, jsem i přes každodenní vzdělávání nebyl schopen žádnou z Davidových desek dešifrovat. Kromě velké hitovky We Interrupt This Program od Coburn, která obletěla celý svět, byla pro mě jeho hra obrovskou neznámou. Na perfektním zvuku, který stále mohou ostatní pražská místa Radosti závidět, vyzněla Vectifova sbírka opravdu luxusně, slyšet by věrně bylo každé cinknutí lžičky či zabzučení komára, pokud by se na těch černých kotoučích snad nacházelo. Zatím jsme se všichni pohybovali v notně uvrčeném a uskřípaném prostředí, nechyběly samozřejmě houseové spodky, které kontakt s podlahou nohám tanečníkům tolik usnadňují a první odvážlivci (do té doby roztroušeni po celém klubu) začali přistupovat ze svých sedaček vstříc DJovi. Brzy jim k odvaze dopomohlo i předtančování od profíků, v tomto případě dvou mladíků ve stříbřitých a prasátkách házejících oblečkách. I přesto, že byl ten večer pro míchání k dispozici Pioneer s přehršlí efektů, neměl Vectif potřebu jich využít, naopak ho mnohem více bavilo scratchování a lomcování se šavlemi. Bohužel mi přišly tyto hrátky v mnoha případech poněkud zbrklé, což mohlo samozřejmě souviset i s tím, že nemá tyto desky ještě příliš osahány.

Tři minutky po jedné hodině ranní vystřídala produkčního klubu už od pohledu sympatická blondýnka, tedy hlavní host této noci. Parket se zaplnil mezitím natolik, že volného místa příliš nezbývalo, přesto jste ještě bez problémů od schodů k pódiu prošli. Jo Jo De Freq plynule navázala na předchozí hru, nikam nepospíchala a ani se zatím nepodbízela "hitovkami". Při samotném míchání působila velmi křehce, měla jemný až téměř opatrný styl, přičemž pár rychlostních nesrovnalostí by tu samozřejmě každý inženýr odhalil. Důležitější v tu chvíli byl však obsah jejího kufříku a jako o závod mezi lidmi tančící blondýn Tvyks poskytoval zárukou, že volba hosta byla správná. Zajímavý byl electro remix pro Missy Elliott, z níž tu opravdu zůstalo pramálo a následně nová verze I Feel Love od Donny Summer. Ptáte se: "Už zase?" Nikoli – také zde si Donna téměř nešpitla a celá předělávka působila velmi vkusně, jako by se autor pouze inspiroval a k nové dokonalosti ji okořenil velmi jemným softwareovým produktem. Milá Jo Jo se nablýskaného prostředí klubu rozhodně nezalekla a zhruba okolo druhé hodiny servírovala mezi nadšené publikum ostrou palbu "undergroundu", která by byla před časem vhodnější spíše na Orbithovu a Ladidinu Elektru o pár pražských ulic dále. Ta sice měla za následek chvilkový úbytek tanečníků, stačila však další odborná asfaltová trefa do černého a na parketu už to zase žilo. Blížila se třetí hodina ranní a čas tedy dozrál pro další střídání stráží.

Proběhla nutná výměna jacků v mix pultu a DJ Tvyks mohl názorně předvést, jak úspěšný byl jeho poslední nákup aktuálních nosičů. Už v průběhu jejího setu se mi zdála Jo Jo De Freq poněkud unavena a fakt, že klub opustila čtvrt hodinky po své hře a za pomoci Vectifa odfrčela do hotelu, svědčil pouze o tom, že zítra je pro ni taky den a na ten je potřeba co nejvíce vydatného spánku… Mezitím už Ondřej za gramofony dával dohromady svou hudební skládačku a opět upozorňoval na dvě věci, kterým momentálně podléhá. Pokud má tenhle ostřílený DJ pro něco slabost, pak jsou to naostřené kytarové riffy těch nejvyšších frekvencí, které bývají navíc ruku v ruce propleteny s mužským (pokud možno punkově zabarveným) vokálem. Pro mě opět naprosto anonymní set ze skladeb, které se zřejmě u nás teprve slavnými stanou. Odhalil jsem pouze Benjamina Thevese s opravdu povedenou Texas, u níž jsem s nákupem někdy v květnu také neodolal. Vzhledem k tempu mistrova setu svištěla tahle věc o dost rychleji, než v originální verzi, aby vůbec svým asfaltovým souputníkům mohla stačit. Ondra jako jediný z tria tohoto večera zapojil do své hry také oba CD přehrávače a snadno se nechal strhnout i k pajonýrovskému efektování. Už dlouhá léta je pro mě DJským hrdinou a opět se nedalo vytknout vůbec nic. To, že jeho samotného nové pecky opravdu baví, bylo zřejmé už při zběžném pohledu za gramofony. Docela by mě zajímalo, kdo ho učil choreografii, také tady za pět bodů! :)

Únava klepala na rameno bohužel čím dál častěji a vzhledem k náročnému dopředu naplánovanému sobotnímu dnu, jsem Bělehradskou ulici za ještě stále obstojně rozjetého mejdanu opouštěl v půl páté ráno nadmíru spokojen. Tentokrát mě jen příliš neoslovil světelný park a projekce a žasl jsem také nad odvahou k pověšení dlouhých plastikových pásů. Kromě toho, že ty bublinky se vzduchem tak nádherně praskají, jsou až přespříliš hořlavé. Naštěstí si dali žháři dostaveníčko úplně někde jinde a druhá Plastique v pořadí proběhla (alespoň doufám) k úplné spokojenosti obou rezidentů. Díky za tento electro houseový lexikon, rád si opět brzy rozšířím obzory a také za milou společnost všech známých, s nimiž jsem se ještě před nedávnem potkával pouze v klubu Roxy. Zdá se, že prostorů pro ideální páteční večer je v Praze opravdu ještě stále dost… Brzy naviděnou!